Hynek Skořepa

A co na to Igor Míchal?

Když jsem si přečetl na stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny, že její ředitel RNDr. František Pelc v dubnu 2017 obdržel Cenu Igora Míchala za zásluhy v oblasti ochrany životního prostředí, nevěřil jsem svým očím. Cenu, která není mezi veřejností příliš známá a letos byla udělena teprve podruhé, přiděluje laureátům jednou za pět let vědecká rada Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze. Jako první ji v červnu 2012 obdržel doc. ing. arch. Jiří Löw. Jestliže v jeho případě mělo udělení ceny jistou logiku, v případě Františka Pelce je zarážející.

Cena nese jméno významného lesníka a ochránce přírody ing. Igora Míchala, držitele Ceny Josefa Vavrouška za rok 1999 a svého času též přispěvatele Listů. Igor Míchal se narodil v roce 1932 v Brně, kde také vystudoval Lesnickou fakultu tehdejší Vysoké školy zemědělské. Byl žákem profesora Aloise Zlatníka, který mu vštípil lásku k lesům tehdejšího Československa. V 50. letech působil jako profesionální tanečník a se souborem písní a tanců měl možnost poznat řadu zemí v době, kdy to většině jiných lidí u nás nebylo dopřáno. V letech 1962 až 1968 pracoval jako lesnický typolog v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů ve Zvolenu, později pak v Terplanu (Státním ústavu pro územní plánování) v Praze (sám sebe označoval za „moravského venkovana žijícího třicet let v Praze“). Díky rozhledu a schopnosti uvažovat v souvislostech prokázal Igor Míchal zejména v posledních letech života neocenitelné služby státní ochraně přírody. Byl též publikačně zdatný (Ekologická stabilita, 1992, Obnova ekologické stability lesů, 1992, Péče o chráněná území II., 1999). Na knize Krajinný ráz (2003) pracoval spolu s J. Löwem v samém závěru svého života (zemřel 2002). Bohužel jsem neměl možnost se s Igorem Míchalem znát osobně. Setkal jsem se s ním jen jednou, a to na konferenci věnované obnově ekologické stability lesů, kterou v roce 1994 pořádala v Olomouci Správa CHKO Litovelské Pomoraví. Jeho knihy a další texty (např. série článků o dynamice přírodních lesů otištěná v časopise Živa) mne však provázejí dodnes. Časem jsem také potkával řadu Igorových přátel a zjišťoval, kolik lidí hluboce ovlivnil.

Jiří Löw (*1948) je architekt, který se svými spolupracovníky propracoval koncept tzv. ÚSES (územní systémy ekologické stability). Původně přínosná myšlenka ochrany a obnovy jakési sítě přírodě blízkých ploch, které mají pozitivně působit na okolní intenzivně hospodářsky využívanou krajinu, bohužel časem ztratila mnoho ze svého kouzla. Jednak se stala ne vždy zaslouženým zdrojem obživy projektantských firem při územním plánování (a to nejen firmy Löw a spol.), ale hlavně zůstala nástrojem značně bezzubým. Respektování v plánech vymezených ÚSESů totiž není právně závazné, což pochopitelně není vinou autorů konceptu. Ale budiž, architektu Löwovi Cena Igora Míchala přes všechny výhrady patří právem.

Nakonec mi zůstal letošní laureát, se kterým se, přes veškerou snahu, nedokážu srovnat. František Pelc (*1962) vystudoval Karlovu Univerzitu a od r. 1987 působil na Správě CHKO Jizerské hory (později jako její vedoucí). V r. 1995 se stal ředitelem Správy chráněných krajinných oblastí ČR (nyní součást Agentury ochrany přírody a krajiny, AOPK). V letech 2002 až 2006 zasedal v Poslanecké sněmovně za Unii svobody-DEU, poté byl střídavě ředitelem AOPK a náměstkem ministra životního prostředí. Ředitelem AOPK je dosud.

Igor Míchal byl, aspoň podle vyjádření jeho přátel, velmi skromným člověkem. Nejspíš by nebyl nadšen, že je nyní udělována cena nesoucí jeho jméno. Ale budiž, záměr ocenit ty, kdo významně přispějí k ochraně přírody a krajiny u nás, je bohulibý. Vůbec ale nejsem přesvědčen o tom, že by laureátem podobné ceny měl být někdo, kdo je za ochranu přírody placen (a to dokonce v porovnání s řadovými zaměstnanci AOPK nemalým platem generálního ředitele). Při vší úctě k nepochybným zásluhám Františka Pelce o ochranu přírody (v r. 1993 založil Nadaci pro záchranu a obnovu Jizerských hor, podílel se na dohodách s Lesy ČR na bezzásahovém režimu rozsáhlých bučin na severních svazích Jizerských hor apod.) jsem přesvědčen, že podobné ceny by měli získávat především ti, kteří se ochraně přírody věnují ve volném čase a obětují ochranářským aktivitám velkou část osobního života. Jestli pánové v Praze o nikom podobném nevědí, rád jim někoho doporučím. Na venkově, naštěstí, podobní lidé ještě jsou. Znám jich několik. Třeba mne za pět let vědecká rada příjemně překvapí.

Hynek Skořepa, Ústí nad Orlicí

Obsah Listů 3/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

A co na to Igor Míchal?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu