Kdy jsem si přečetl na stránkách Agentury ochrany přírody a krajiny, e její ředitel RNDr. František Pelc v dubnu 2017 obdrel Cenu Igora Míchala za zásluhy v oblasti ochrany ivotního prostředí, nevěřil jsem svým očím. Cenu, která není mezi veřejností příliš známá a letos byla udělena teprve podruhé, přiděluje laureátům jednou za pět let vědecká rada Fakulty ivotního prostředí České zemědělské univerzity v Praze. Jako první ji v červnu 2012 obdrel doc. ing. arch. Jiří Löw. Jestlie v jeho případě mělo udělení ceny jistou logiku, v případě Františka Pelce je zaráející.
Cena nese jméno významného lesníka a ochránce přírody ing. Igora Míchala, dritele Ceny Josefa Vavrouška za rok 1999 a svého času té přispěvatele Listů. Igor Míchal se narodil v roce 1932 v Brně, kde také vystudoval Lesnickou fakultu tehdejší Vysoké školy zemědělské. Byl ákem profesora Aloise Zlatníka, který mu vštípil lásku k lesům tehdejšího Československa. V 50. letech působil jako profesionální tanečník a se souborem písní a tanců měl monost poznat řadu zemí v době, kdy to většině jiných lidí u nás nebylo dopřáno. V letech 1962 a 1968 pracoval jako lesnický typolog v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů ve Zvolenu, později pak v Terplanu (Státním ústavu pro územní plánování) v Praze (sám sebe označoval za moravského venkovana ijícího třicet let v Praze). Díky rozhledu a schopnosti uvaovat v souvislostech prokázal Igor Míchal zejména v posledních letech ivota neocenitelné sluby státní ochraně přírody. Byl té publikačně zdatný (Ekologická stabilita, 1992, Obnova ekologické stability lesů, 1992, Péče o chráněná území II., 1999). Na knize Krajinný ráz (2003) pracoval spolu s J. Löwem v samém závěru svého ivota (zemřel 2002). Bohuel jsem neměl monost se s Igorem Míchalem znát osobně. Setkal jsem se s ním jen jednou, a to na konferenci věnované obnově ekologické stability lesů, kterou v roce 1994 pořádala v Olomouci Správa CHKO Litovelské Pomoraví. Jeho knihy a další texty (např. série článků o dynamice přírodních lesů otištěná v časopise iva) mne však provázejí dodnes. Časem jsem také potkával řadu Igorových přátel a zjišťoval, kolik lidí hluboce ovlivnil.
Jiří Löw (*1948) je architekt, který se svými spolupracovníky propracoval koncept tzv. ÚSES (územní systémy ekologické stability). Původně přínosná myšlenka ochrany a obnovy jakési sítě přírodě blízkých ploch, které mají pozitivně působit na okolní intenzivně hospodářsky vyuívanou krajinu, bohuel časem ztratila mnoho ze svého kouzla. Jednak se stala ne vdy zasloueným zdrojem obivy projektantských firem při územním plánování (a to nejen firmy Löw a spol.), ale hlavně zůstala nástrojem značně bezzubým. Respektování v plánech vymezených ÚSESů toti není právně závazné, co pochopitelně není vinou autorů konceptu. Ale budi, architektu Löwovi Cena Igora Míchala přes všechny výhrady patří právem.
Nakonec mi zůstal letošní laureát, se kterým se, přes veškerou snahu, nedokáu srovnat. František Pelc (*1962) vystudoval Karlovu Univerzitu a od r. 1987 působil na Správě CHKO Jizerské hory (později jako její vedoucí). V r. 1995 se stal ředitelem Správy chráněných krajinných oblastí ČR (nyní součást Agentury ochrany přírody a krajiny, AOPK). V letech 2002 a 2006 zasedal v Poslanecké sněmovně za Unii svobody-DEU, poté byl střídavě ředitelem AOPK a náměstkem ministra ivotního prostředí. Ředitelem AOPK je dosud.
Igor Míchal byl, aspoň podle vyjádření jeho přátel, velmi skromným člověkem. Nejspíš by nebyl nadšen, e je nyní udělována cena nesoucí jeho jméno. Ale budi, záměr ocenit ty, kdo významně přispějí k ochraně přírody a krajiny u nás, je bohulibý. Vůbec ale nejsem přesvědčen o tom, e by laureátem podobné ceny měl být někdo, kdo je za ochranu přírody placen (a to dokonce v porovnání s řadovými zaměstnanci AOPK nemalým platem generálního ředitele). Při vší úctě k nepochybným zásluhám Františka Pelce o ochranu přírody (v r. 1993 zaloil Nadaci pro záchranu a obnovu Jizerských hor, podílel se na dohodách s Lesy ČR na bezzásahovém reimu rozsáhlých bučin na severních svazích Jizerských hor apod.) jsem přesvědčen, e podobné ceny by měli získávat především ti, kteří se ochraně přírody věnují ve volném čase a obětují ochranářským aktivitám velkou část osobního ivota. Jestli pánové v Praze o nikom podobném nevědí, rád jim někoho doporučím. Na venkově, naštěstí, podobní lidé ještě jsou. Znám jich několik. Třeba mne za pět let vědecká rada příjemně překvapí.
Hynek Skořepa, Ústí nad Orlicí
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.