Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Dement Lemach a písně v jidiš

Hana Frejková se narodila roku 1945 v Londýně. Otec Ludvík Frejka (vlastním jménem Ludwig Freund) od 20. let působil v řadách německých komunistů v Liberci, matka Elsbeth Warnholtz (později známá jako Alžběta Frejková) měla kořeny v bohaté obchodnické rodině v Hamburku a jako herečka se uplatnila v německých divadlech v Československu. V Praze patřila k Česko-německému klubu divadelních pracovníků, kteří jako výraz umělecké kolegiality a přátelství uvedli roku 1936 komedii Čech a Němec Jana Nepomuka Štěpánka ve Stavovském divadle v režii Václava Vydry, představení tehdy navštívil i prezident Beneš. Ludvík Frejka jako žid a komunista opustil v roce 1938 Československo a spolu s manželkou žil v Anglii, kde se oba zapojili do protifašistického odboje.

Po válce se rodina vrátila do osvobozeného Československa, Ludwig Freund přijal počeštěné jméno Frejka a v letech 1948–1952 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky (Klementa Gottwalda) jako šéf národohospodářského odboru. V procesu s Rudolfem Slánským byl odsouzen k trestu smrti a v prosinci 1952 popraven. Matka s malou Hanou musely opustit Prahu, žily v severočeském pohraničí, Elsbeth se už nikdy nevrátila k divadlu. Přišla šedesátá léta a Hana Frejková vystudovala herectví na DAMU. Objevuje se ve filmu i v televizi, ale její hlavní dnešní umělecké angažmá spočívá ve zpěvu židovských písní. V roce 2007 vydala Hana Frejková knihu Divný kořeny, kde se vyrovnává se svou rodinnou historií i komplikovaným původem a kde také vysvětluje, proč jako hlavní identitu nakonec přijala tu židovskou. Je známá jako originální interpretka písní v jidiš, které ve svých vystoupeních překládá a prokládá vyprávěním.

V Maiselově synagoze v Praze uvedla novinku, jednu z jednoaktových her židovského autora přelomu 19. a 20. století Jacoba Gordina Dement Lemach. Její autor byl ruský žid (1853–1909), který poté, co prošel řadou zaměstnání, než se stal hercem, emigroval do USA. Připomeňme si, jak ve svých denících popisuje Franz Kafka, jak silně byl zasažen jidiš divadlem, především jeho dějovou intenzitou a vášnivým hereckým projevem jedné z hereček. Hana Frejková uvádí jednoaktovku Jacoba Gordina jako divadlo jednoho herce, vnějškově expresivními prostředky odehraje všechny postavy příběhu o starci, jeho nové mladé ženě a slabomyslném synu Lemachovi. V jejím dryjáčnickém provedení je výsledkem pěkná rakvičkárna a člověk si onen v denících popsaný Kafkův zážitek dokáže docela dobře představit. Jacob Gordin však nebyl v Americe jen autorem srdervoucích kusů, byl uznávaným reformátorem jidiš divadla, do něhož uvedl realistické a naturalistické postupy, „vložil do něj duši“, jak píše Cambridgeská literární encyklopedie. Napsal přes 70 her, řada z nich jsou variace v jidiš na velká dramata Shakespearova, Goethova, Schillerova, Tolstého.

Stejně málo, jako známe Jacoba Gordina coby významnou osobnost jidiš divadla, víme, že židovské divadlo ze Lvova bylo lovištěm britských a amerických vaudevillových agentů: židovští zpěváci měli zvláštní pěvecké školení a dispozice a byli vyhledávanými herci music-hallů v evropských metropolích i na Broadwayi. Jejich digitálně vyčištěné nahrávky najdeme na CD Wandering Stars, pojmenovaném po románu Šaloma Alejchema, těžícího z tohoto prostředí (v českém vydání se novela o lásce dvou herců jidiš divadelní společnosti jmenuje Bludné hvězdy a nedá se sehnat). CD s nahrávkami písní vydalo a podrobnými informacemi vybavilo britské vydavatelství Renair.

V Maiselově synagoze na představení Hany Frejkové v řadě přede mnou seděl osamělý Pavel Kohout. Protože jsem kdysi knihu Divný kořeny připravovala pro rozhlasové vysílání, šly mi před očima znovu její stránky, musela jsem myslet na zapojení poválečných komunistů do divadelního dění a napadala mě otázka, jakého divadla by se asi účastnila Elsbeth Alžběta Warnholzová Frejková, vyškolená u Maxe Reinhardta a přesvědčená o nutnosti nastolit beztřídní společnost, zda by se s Pavlem Kohoutem byli bývali mohli potkat třeba ve Vinohradském divadle. Jak velice jinak prožívali Pavel Kohout a Hana Frejková 50. léta a koneckonců i pozdější dobu, spojenou s hledáním vlastních „divných kořenů“.

Po představení jsem uviděla, jak Hana Frejková přichází k Pavlu Kohoutovi, ten se zvedne a srdečně se s herečkou obejme. Bylo to jako poslední dějství toho zvláštního večera.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Dement Lemach a písně v jidiš

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu