Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Vstoupit znovu do stejné řeky...

Když v roce 2014 režisér Jan Antonín Pitínský nastudoval v Moravském divadle v Olomouci Ullmannovu operu Pád Antikrista, vznikla pozoruhodná inscenace, která vysoce přesahovala možnosti regionálního divadla, a zároveň dokazovala, že zkušený tvůrce může s výjimečnou látkou a smysluplnou uměleckou koncepcí uspět i mimo hlavní centra divadelního dění. Vstoupit podruhé do stejné řeky nebývá ovšem snadné! V případě dalšího setkání režiséra Pitínského se souborem olomoucké opery se tento „ponor“ nicméně vydařil.

I tentokrát padla volba na náročný a na našich scénách zas ne často uváděný titul – Řecké pašije Bohuslava Martinů, které jsou spojeny s poněkud komplikovaným zrodem. První verze opery, pro niž skladatel sám vytvořil libreto podle Kazantzakisova románu Kristus znovu ukřižovaný, měla mít premiéru v r. 1957 v londýnské Královské opeře Covent Garden, nicméně nakonec k tomu nedošlo. Martinů titul pak dva roky přepracovával do koncentrovanější podoby, jejíž světové premiéry v Curychu v r. 1961 se ale už nedožil. A právě z této druhé verze vychází i nejnovější olomoucké uvedení, jehož premiéra se uskutečnila 24. 2. 2017.

Mimořádný dramaturgický počin si samozřejmě vyžádal také nepřehlédnutelné nastudování. J. A. Pitínský tak své Řecké pašije divákům představil nejen jako dílo, které rezonuje ve svém komplexně divadelním pojetí s důrazem jak na hudební, tak zejména výtvarnou složku, zároveň titul dokázal nenásilně a velmi přirozeně naplnit aktuálním přesahem a vyrovnat se tak s tématem momentální uprchlické krize.

Děj Pašijí je zasazen na řecký venkov, kde vesnická komunita připravuje pod vedením kněze Grigorise (David Szendiuch) nastudování velikonočních pašijových her. Jejich přípravu ale naruší příchod uprchlíků, jejichž obec vydrancovali Turci. Tato nesmírně aktuální zápletka rozdělí obyvatele vesnice na ty, kteří jsou ochotni pomoci, a na ty, jež v lidech bez domova vidí nepřátelskou hrozbu a chtějí se jich razantně zbavit. Vše se pak prolíná s osudy jednotlivých obyvatel, přičemž velký důraz je kladen na vztahový trojúhelník, který tvoří pastýř Manolios (Jakub Rousek), do něho zamilovaná vdova Kateřina (Radoslava Mičová) a její nápadník Panaitis (Václav Málek). Právě Manolios, který má v chystaných pašijích ztvárnit postavu Ježíše Krista, se ve svém postoji pomoci střetává s lakomým knězem Grigorisem, jenž zákeřně, a především zcela v kontrastu ke svému poslání brojí proti lidem v nouzi, a nakonec dokonce proti Manoliovi poštve část vesnice, která ho zabíjí. Dramatické dílo Bohuslava Martinů, jež je především obžalobou lidské lhostejnosti a varováním před nedostatkem soucitu, hudebně skvěle nastudovali dirigent Petr Šumník a sbormistryně Lubomíra Hellová. Ze sólistů pak vedle již zmíněných interpretů své náročné party skvěle podávají především Petr Martínek jako Janakos či Elena Gazdíková coby Lenio.

Pitínský děj z počátku 20. století posunul směrem k přítomnosti, v čemž mu napomáhají i kostýmy Jany Prekové, vycházející ze současných střihů. Do pestrých jarních barev laděné modely obyvatel vesnice kontrastují s jednolitě temně modrými šaty uprchlíků, jejichž zoufalství příchozí sbor skvěle vystihuje nejen v pěvecké poloze, ale i skrze až mrtvolně vyprázdněné pohledy, vyjadřující obavy z budoucnosti. Silným dramatickým potenciálem je obdařena také scénografie Milana Nytry. Úvodní jednání rozdělování rolí pro chystané pašije je sice ještě soustředěno na malý prostor přední části scény zakončené kulisou symbolizující zdi venkovských domů, nicméně s příchodem sboru cizinců se jeviště otevírá do celé své hloubky a stává se volným kolbištěm pro soupeření protichůdných stran. Zároveň ve hře světel skvěle vyniknou režisérem důmyslně komponované obrazy, z nichž nejsilněji působí výjev rozdávání jídla uprchlíkům, nástup dětského sboru v tajemných maskách či závěrečné provedení pašijí prodchnuté poetikou lidových náboženských her, v nichž se propojuje živočišnost s hravostí.

Pitínského inscenace strhává nejen výrazným výkladem hudebního díla a silným humanistickým posláním, v němž přece jen převažuje víra v lidskou dobrotu, ale i typickým režisérovým rukopisem, kterému nechybí především osobitá fantazie. Olomoucké Řecké pašije je zkrátka radost sledovat...

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Vstoupit znovu do stejné řeky...

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu