Libor Martinek

Namísto oliv láska a přátelství

Georgis (též George) Agathonikiadis (10. 8. 1947 Megali Sterna, Kilkis, Řecko) byl jedním ze tří a půl tisíce řeckých dětí, které na přelomu 40. a 50. let po řecké občanské válce přijalo Československo spolu s dospělými uprchlíky. Georgis byl nejprve umístěn do dětského domova, posléze mu dědeček s babičkou, kteří se usadili v Brně, dokázali nahradit ztracené rodinné zázemí, a on byl zase pro ně prostředníkem v komunikaci s lidmi pro ně dříve neznámé středoevropské země.

Georgis vystudoval střední školu (design a kostýmní výtvarnictví) v Brně a v letech 1973–1977 studoval režii na FAMU. Poté pracoval v brněnském studiu Československé televize. V roce 1983, ve svých třiatřiceti letech, se vrátil do Řecka, kde mj. působil jako šéf dramatické tvorby v řecké televizi ET-1. V současné době pracuje jako režisér a dokumentarista pro řeckou i českou televizi. Režisérsky se podílel mj. na oblíbeném seriálu 3 + 1 s Miroslavem Donutilem nebo se stejným hercem natočil dokument Vůně krétské kuchyně. V roce 2001 režíroval celovečerní hraný film Podzimní návrat v koprodukci české a řecké televize, později detektivní film Stín smrtihlava (2012). V současnosti vzniká v jeho režii film Můj strýček Archimedes s Ondřejem Vetchým a Miroslavem Donutilem v hlavních rolích. Svou režijní pozornost věnoval mj. osobnostem světové kultury, jako byl Nikos Kazantzakis nebo Bohuslav Martinů, není proto divu, že se realizuje i jako scénárista a spisovatel. Svou povětšinou řeckou tematikou může zaujmout nejen řeckou komunitu v České republice, ale univerzálním poselstvím tvorby zároveň běžného českého televizního diváka nebo čtenáře. Dodejme, že za svůj dlouhodobý rozvoj kulturní spolupráce mezi Českou republikou a Řeckem obdržel George Agathonikiadis ocenění z rukou velvyslance České republiky v Athénách.

Přestože George Agathonikiadis ve své úsměvné, poetické i nostalgické novele Na Moravě nekvetou olivy vzpomíná na život v Brně, jde spíše o titul pro dospělé čtenáře, kteří více ocení i filozofování o životě a smrti, které provází setkání sedmdesátníků, kdysi přátel z dětství a mládí. Čtyři kamarádi sedávali v posledních lavicích třídy základní školy a s „odřenýma ušima“ procházeli o ročník výš. Čtyři kamarádi se proháněli po brněnské čtvrti Královo Pole: Rosťa, žijící jen s matkou, protože otce mu komunisté zavřeli za protistátní řeči, Roman, Martin a řecký uprchlík Stavros, který přišel do poválečného Československa v necelých dvou letech. Jako první opustil čtveřici Rosťa, jenž ještě v chlapeckém věku zůstal pod ledem rybníka. Zbývajícím kamarádům dnes už táhne na sedmdesát. Stavros po návratu z emigrace žije s rodinou v Řecku, Roman leží v nemocnici s podezřením na mozkový nádor a Martin bije na poplach. Tři kamarádi se opět setkávají v Brně a jejich vzpomínky má umělecky založený Stavros zapsat do knihy.

Vzpomíná také na laskavou věřící babičku a na dědu, který byl typem Řeka Zorby, ale k olivám, jež mu přišly v balíku, se choval s posvátnou úctou jako k hostiím. „Každýmu z nich, když drželi v hrsti těch pár oliv, se rozzářil obličej. Někteří dokonce měli v očích slzy. Dodnes to nemůžu pochopit. Copak je možný, že jedna černá oliva v sobě může ukrývat metafyzickou sílu? Je možný, že v jedný hořký olivě je skrytá láska k vlasti, k polím a řekám, ke slunci a moři?“ (s. 163)

Zajímavý životní příběh bývá hoden zaznamenání, pokud se takový záměr i literárně podaří, zdůrazní jeho jedinečnost a neopakovatelnost. Ne každý se k stáru pustí do psaní pamětí a některé tzv. memoáry by raději nikdy neměly vyjít. Pokud by ale nevyšel třeba Poláčkův román Bylo nás pět, k němuž má Agathonikiadisova novelka v některých ohledech blízko (nebo třeba k dnes již pamětnickému francouzskému filmu Knoflíková válka), byla by česká literatura ochuzena o jeden výrazný dětský svět. Stavrosův příběh je značně blízký osudu autora knihy, jejíž děj je bohatý na flashbacky a filmový střih, kdy vypravěč přeskakuje ze současnosti do minulosti a uvažuje i o budoucnosti. Poněkud střípkovitá kompozice pod taktovkou režiséra-spisovatele nicméně tvoří pestrou a zajímavou mozaiku, v níž se uplatňuje i autorova životní filozofie. Kniha je naplněna vzpomínkami na rozličná brněnská zákoutí a mnohdy až bizarní postavičky, které žily v Brně přelomu 50. a 60. let. Autorův jazyk přechází od polohy plebejské až po poetickou. Vypravěč se zamýšlí nad tím, jak některé historické události pronikají do životů obyčejných lidí a jsou jimi různě ovlivňovány, jeho rozmluvy působí lehce, ale jdou až k jádru našeho člověčenství. Navíc jako v nějaké detektivce, vždyť život je někdy detektivka, je děj ukončen překvapivým závěrem.

Možná je naladění této knihy zpočátku hořké, ale později, když si zvyknete na autorův styl, přijdete tomuto dílku na chuť – podobně jako oněm zmiňované olivám. Na Moravě sice nekvetou olivy, ale láska a přátelství ano.

George Agathonikiadis: Na Moravě nekvetou olivy, NLN – Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015, 209 s.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Namísto oliv láska a přátelství

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu