Miroslav Kalous

Deník Jiřího Cieslara

Před jedenácti lety, v lednu 2006, si filmový kritik a jeden ze zakladatelů týdeníku A2 Jiří Cieslar vzal život. Před dvěma lety vyšel pod názvem Matouš deník z posledního období jeho života. Deník nevzbudil větší zájem, nehledě na Cieslarovu nečekanou smrt, na renomé svého autora ani na fakt, že Cieslar se sám deníkovou literaturou zabýval a věnoval jí celou jednu knihu. Jaký je tedy jeho deník a má smysl jej číst?

Cieslar v deníku podrobně zaznamenává svůj každodenní boj s depresí. V jednom z prvních zápisů, pod vlivem nového terapeuta, si píše: „tvůj základní úkol je tělo!!!“ Ordinuje si přestat nadužívat hlavu, hluboce dýchat, chodit bosý, plavat, běhat, saunovat a každý den protkat stovkou jogínských „poklon“. Laskat své tělo a mluvit s ním. Pečovat o ně tak, aby ho přeneslo přes těžká období mysli a pomohlo mu najít cestu zpět do tvořivého života. Tělesný a duševní život Cieslar vnímá jako dvě dimenze jednoho světa a při hledání hlubších souvislosti jejich propojení se začítá do děl výzkumníka psychosomatiky Dahlkeho.

Terapie Cieslarovi pomáhá zvládat nemoc, ale dává mu také směr v úsilí o kultivaci vlastní osobnosti. Jedno pro něj souvisí s druhým. Snaží se přistupovat k sobě i ostatním jako k celkům, nezplošťovat je. Uvědomovat si výkyvy deprese a hledat „požehnaný“ střed. Nahlížet naučené vzorce a mechanismy vlastního jednání, přetvářet je, je-li to třeba, přijmout je, je-li to nutné. Pracovat na vztazích s nejbližšími a na tom, jak jeho já formovaly. V jednom místě hodnotí Cieslar svou minulost jako život „ve vakuu v sobě“, kdy udusával vnitřní prožitky, aby se mohl plně věnovat „výkonu svého intelektu“. Píše, že dříve oddělené světy vnitřních emocí a vnějšku se věnujícímu intelektu přemosťoval prášky a alkoholem. Tento doping mu pomáhal navenek, v kariérním úspěchu, ale zradil ho v hlavním úkolu, který si Cieslar začíná nově definovat jako „scelování“.

Osobní zápisy si Jiří Cieslar vedl dlouhodobě, dávno před posledním a fatálním náporem své nemoci. Motivace k psaní deníku proto zřejmě nebyla čistě psychohygienická, rozsah věnovaný duševnímu zápolení mu však vštípil značně terapeutický charakter – a také monotónnost. Jistě by potřeboval větší zásah editora, který by jeho obsah zeštíhlil o mnohé, repetitivní pasáže. Tím by se však také ztratila výpověď o tom, jaké mravenčí fyzické, intelektuální i duševní úsilí terapie vyžaduje.

Cieslarova kniha deníkových zápisů není román. Je napsaná literátem, ale není příliš literární. Zápisy nerozkrývají gradující příběh s promyšleným koncem, nýbrž spíše cyklické vlnobití Cieslarova myšlení v zajetí deprese, z nějž se snaží vyprostit. Neobstojí při kritice z přísně literárních pozic, nezdá se však, že by to autorovi vadilo – tedy pokud někdy kontemploval, jaký bude osud deníku v případě jeho vydání. Jeho vlastní kritika byla impresionistická, mihotavá, všímající si rozličných aspektů, často pátrající po nejvýraznějším motivu, málokdy však ryze analytická, nahlížející dílo se seznamem, co by v něm mělo být, a co ne či zda naplňuje očekávanou strukturu.

Četné pasáže deníku jsou věnované ženám, přičemž jedna z nich – Eva B. – má v deníku významné místo. Cieslar se s ní seznámil na terapii, prožil s ní krátký románek a po jeho konci dlouhé období vzpamatovávání se. Po mnohých dalších ženách Cieslar touží. Patrně jen málo při psaní cenzurovaný deník na knižních stránkách nebývale popisuje sílu sexuálního pudu, jejž Cieslar jako mnoho dalších živelných sil ve svém životě příliš nedokáže krotit.

Důležitou postavou deníku je také terapeut Matouš Řezníček, po němž Cieslar pojmenoval digitální soubor, v němž si vydané zápisy vedl. Cieslar je z něj zprvu zcela u vytržení, sám si poznamenává, jak se jeho matka diví, že jej jedna osoba dokáže natolik ovlivnit. Z ubývajícího množství zápisů zmiňujících terapeuta je znát, že toto vytržení postupně ovadlo, psychlog nicméně pro Cieslara zůstal důležitou kotvou. Řezníček však po necelých dvou letech známosti umírá. Cieslar ztrácí svoji kotvu a o půl roku později páchá sebevraždu.

V úvodu zmíněnou knihu týkající se deníků slavných osobností (Hlas deníku) začíná Cieslar metaforou vypůjčenou z vlastního snu, v níž představuje deník jako hrob. Hrob neokázalý, bez náhrobku, bez kříže, pouhý pahrbek v krajině. Hrob sám pro sebe, jenž může být dobrý, nebo špatný. Dobrý hrob (deník) poskytuje přístřeší ke zkoumání vlastní duše, k introspektivnímu poznávání, které může – na širší ploše mnoha stránek – vést až k objevu vlastního leitmotivu. Naopak špatný hrob se může stát pastí, v níž se autor ztrácí a vytváří pouze monotónní melodii myšlenek bez jiskry a nápadu. Takový hrob se postupně ztrácí před očima, až zanikne v proměně v běžný travnatý výstupek.

Cieslar své psaní vnímal jako uměleckou tvorbu a v některých pasážích naznačuje, že deník je přinejmenším způsobem, jak si zachovat činorodost v době, kdy na významnější tvorbu nemá sil. Prolnutí kritikovy potřeby uspořádávat chaos ve vlastní mysli a roky pěstovaného grafomanství dalo vzniknout těmto více než pěti stům stránkám, v nichž se inspirativní myšlenky často ztrácejí pod nánosy rutinních zápisů. S Cieslarem se můžeme ptát, zda se jeho deník stal – z pohledu dnešního čtenáře, nikoli tehdejší autorovy terapie – pastí, anebo z něj vyvěrá silnější, zaznamenáníhodný myšlenkový proud. Zastínily okolnosti vzniku deníků talent autora, který on sám nazýval „deníkovou vnímavostí“?

Četba deníků Ladislava Klímy dovedla Cieslara v Hlasu deníku k závěru, že tento filozof nemůže být hodnocen z pozic ideových, nýbrž metodologických: na jeho díle je nejvýznamnější to, jak ke své filozofii přistupoval, jak o ní „svědčil“. Podobně lze pohlédnout na Cieslarův deník. Jestli jeden ze svých deníkových svazků nazval Klíma Boj o vše, stejně tak mohl učinit i Cieslar. Pro Klímu bylo „vše“ božství, kterého se dennodenně pokoušel ve své praktické filozofii dosáhnout. Cieslarovo „vše“ zase byla jeho tvorba a její smysl.

Jeho zaujetí pro práci dokumentuje mnoho zápisků. Na jednou místě zmiňuje své rozčílení ze špatné editorské práce na svém článku. Trpí, když se nedokáže přimět k práci na svém chystaném velkém díle, monografii o Alfredu Radokovi (dokončit ji nedokázal). Klade si za úkol zlepšit svůj (pověstný!) jazyk a sloh. Chce oslovit co nejvíce čtenářů psaním pro týdeníky Reflex a Týden. Pokud si v jednom záznamu v úvodu knihy zapíše „já teď bojuju o život, ale vážně“, nemyslí tím jenom fyzické přežití, nýbrž zachování tvůrčího života: „pro mne [je] psaní otázkou života a smrti, protože to je forma, jak žiju.“

Cieslar vnímal psaní kritických textů jako svůj talent i úkol. Vědomí tohoto poslání formovalo i způsob jeho boje s duševní chorobou. Nechtěl pouze porazit chorobu, aby měl snesitelnější život. Chtěl se cítit lépe, aby mohl více tvořit. Věřil, že se bude cítit lépe, když sobě – jak svému tělu a vnitřnímu světu, tak svému vnějšku, svým blízkým, studentům a čtenářům – bude věrnější. Nechtěl spát a psát pod prášky nikoli proto, že by nic nenapsal, nýbrž proto, že by to byl pouhý záblesk jeho skutečného tvůrčího já. Potřeboval se scelit, aby mohl tvořit, a tím i porazit nemoc.

Cieslar vnímal sebe sama jako kritika, publicistu, učence a tvůrce, přičemž tuto roli považoval za své poslání, „vocatio“. Když si zapisuje citaci z rozhovoru s prof. Hellerem, ptá se sám za sebe, zda profesorova slova nevyjadřují přesně smysl kritiky: oslovit duchovně a mravně své posluchače, vyzvat je a pohnout jimi. Poslední Cieslarovo dílo, kniha Matouš, tento smysl naplňuje: deníkový soubor je silným svědectvím až do konce zapáleného kritika, který svůj boj o vše neprohrál.

Jiří Cieslar: Matouš, Torst, Praha 2015, 516 s.

Miroslav Kalous (1984) pracuje jako analytik Blízkého východu.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Miroslav Kalous

Deník Jiřího Cieslara

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu