Vaše fotografie jsou více uměním ne dokumentem. Jde pro vás o dva úplně odlišné druhy fotografie? A do jaké míry jsou sbímky, které otiskujeme, dokumentem?
Fotografie a umění se prolínají. Publikované fotografie jsou záznamem skutečnosti se silným autorským zabarvením, do velké míry díky vyuití konkrétních uměleckých prostředků. Je mi blízká estetika chyby. Vědomě vyuívám takové výrazové prostředky, jakými jsou chybějící detaily v černé a bílé, pohyby, neostrost. Kdy fotografujete, často narazíte na náhodu nebo osud, protoe ve fotografii stejně jako v ivotě vyznávám zásadu, e to, co se nám děje, není náhoda. Ve fotografii tvořím intimní a osobní svět. Jde o odraz skutečnosti silně poznamenaný subjektivismem a energií tvůrce.
Vaše fotografie jsou strašidelné, mohou vzbuzovat neklid. Je nějaká souvislost mezi vlastním strachem a fotografií?
Pro mě je klíčovou slokou fotografie překlad vlastních emocí do obrazu. Fotografování je druhem očištění, osvobozením od napětí a potlačovaných emocí. Snímky jsou detailním zápisem mé vnitřní, emocionální transformace. Jsou výsledkem souhry mé intuice a podvědomí. Chtěla bych, aby to, co vyplavalo z mého podvědomí, pokud má divák takový potenciál, pohnulo jeho podvědomím. Právě proto bych chtěla, aby kadý ty fotografie přečetl způsobem sobě blízkým. Beru fotografie jako svého druhu projekční test, který má slouit objevení nevědomých psychických obsahů. Navazuji na psychický determinismus, tedy klíčovou zásadu koncepce psychoanalýzy, která říká, e v našem psychickém fungování se nic neděje náhodou. Do velké míry náš ivot řídí nevědomé procesy.
Je nějaká tradice, skupina, směr v současné fotografii, o kterém byste řekla, e k němu patříte?
Determinantem mé tvorby je především to, co zaívám v ivotě, emoce, a to překládám do fotografie. Samozřejmě se má tvorba proměňovala. Svůj fotografický příběh jsem začala uliční fotografií, potom jsem se nechala unést inscenovanou fotografií. V posledních letech se věnuji hlavně subjektivnímu dokumentu. Pokud bych měla popsat směr, který je mi blízký, pak to bude humanistická fotografie, psychologický portrét. Jednoduše řečeno je pro mě důleitý člověk.
Vidíte v současném Polsku nějaké překáky – ne (jen) politické – umělecké svobody?
Otázka na překáky umělecké svobody je i otázka po hodnotách, kterými se umělec řídí v ivotě. Pro mě je důleitá především osoba, kterou fotografuji. Jestli někdo z nějakého důvodu fotografovaný být nechce, nefotím ho. Jde i o hranice akceptované společensky. Působení díla je individuální věc. V Polsku lze docela často vnímat konflikt mezi uměleckou svobodou a citlivostí věřících lidí. Výmluvným příkladem je představení Klatba ve varšavském divadle Teatr Powszechny. Představení se dostalo do středu pozornosti kvůli obrazoboreckým a provokujícím scénám. A prokuratura dostala podnět, zda u to nebylo za hranou.
-pe-
Dorota Wróblewska (1981) je fotografka sídlící ve Varšavě, vystudovala Univerzitu společenských věd a psychologie a Evropskou akademii fotografie ve Varšavě, od roku 2014 studuje na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Více viz www.dorotawroblewska.com.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.