Začalo to tak, e mi jednoho dne pošta přinesla lístek našeho dodavatele elektrického proudu, e toho a toho dne bude provedena kontrola našich elektroměrů. Protoe člověk dnes od úřadů očekává spíš zprávy nepříjemné, chtěla jsem se dotazem v centrále napřed pojistit, jestli se nejedná o nějakou čertovinu, například zvýšení poplatků za elektrický proud. Kdy jsem zvolila patřičné číslo, neozval se mi, jak je to dnes bohuel obvyklé, ve sluchátku hlas lidský, ale automatický a začal se mne dotazovat podle systému, který se během několika let jistě uskuteční v digitalizovaných nemocnicích: bolí vás levá noha, stiskněte jedničku, bolí-li vás pravá, dvojku, máte-li potíe se aludkem, trojku, a jsem se nakonec u čísla osm nebo devět doptala k patřičnému referentovi. Ten mne ujistil, e se nejedná o nic jiného ne o pravidelnou kontrolu elektroměrů prováděnou kadých deset let a e se v ádném případě prozatím vyměňovat nebudou. Slovo prozatím mi utkvělo v hlavě, take kdy se u našich dveří objevil kontrolér, mladý mu znaleckého vzezření, doprovodila jsem jej do sklepa a začala se ho vyptávat, jaký důvod kontrola vlastně má. A on mi bez zaváhání sdělil, e měření spotřeby proudu se bude digitalizovat. Naše elektroměry převzala u od našeho dodavatele proudu do správy dceřiná společnost, která bude přes speciální počítač spotřebu proudu na našem elektroměru automaticky odečítat. A k tomu bude ovšem potřeba naše dosavadní elektroměry vyměnit za nové digitální.
Jak mám ve zvyku, začala jsem vést kritické řeči. S tou výměnou nebudu souhlasit, víme přece, jak jsou ty digitální systémy nespolehlivé, na milost a nemilost vydané útokům hackerů. A co kdy mi pak přijde účet za spotřebu několika tisíc kilowatů, které mi tam nějaký hacker přismolil, a já v celém tom digitalizovaném systému se proti tomu nebudu moct bránit. A e vůbec nevím, proč by se tohle jednoduché zařízení mělo digitalizovat, kdy se tím vlastně otevírá kyberním útokům, kdy můe vypadnout celá síť. Kromě toho všechna tahle zařízení erou proud, a my máme přece energií šetřit. Tak proč by nemohla jednou za rok přijít jako dosud ta milá paní a odečíst naši spotřebu? To u se ale mladý mu na mně podíval a řekl: Víte, můj táta pracuje ve slévárně, ve formovně. Bylo jich tam pět, rádi dělali tu ruční práci. Teď čtyři propustili, pracovní proces zdigitalizovali a táta teď jenom stojí, tiskne knoflíky a rukama u nic dělat nemůe. Ale ušetří se náklady, a o to jde, ne o lidi, řekla jsem, a s tím jsme se rozloučili.
Na Cebitu v Hannoveru teď s velkým nadšením jako poslední hit digitalizace předváděli autobus, který jezdí bez řidiče, samojezdící osobní auto u není ádná novinka, a já jen čekám, kdy se objeví digitální kočárek, který na procházku s dítětem pojede sám a mechanická ruka v něm bude děcku na povel utírat nos. A všichni budou jásat nad tím pokrokem. Ale proč vlastně autobus bez řidiče? Co za výhodu to přinese cestujícím, kdy u za volantem nebude sedět nikdo, koho byste se mohli zeptat, kde máte vystoupit? Ušetří se jedna pracovní síla a provoz se tím zefektivní, je jediná odpověď, kterou na tuto otázku znám. Ale jen málokdo si ji klade. Jistě, digitalizace má své oprávnění v průmyslové výrobě, v oblasti komunikace, a internet nám ulehčuje přístup k informacím, jak jsme si to ještě před pár lety nedovedli představit. O tom není třeba diskutovat. Ale je třeba digitalizovat kadý hajzlík? Vdyť digitalizací, jako kadou racionalizací, přes všechny její přednosti ztrácíme jeden mezilidský kontakt za druhým. Stává se tím náš ivot lepším, bohatším a jednodušším? Nebo spíš chudším a kontrolovanějším? Komu vlastně ta celá digitalizace slouí? Někdy mi připadá, e je to jako neřízený nekontrolovaný pud, který se prostě bez otázky po svém smyslu ene kamsi vpřed, tam, kde se u i člověk začne podobat lehce ovladatelnému stroji bez tajemství.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.