Alena Wagnerová

Digitální šílení

Začalo to tak, že mi jednoho dne pošta přinesla lístek našeho dodavatele elektrického proudu, že toho a toho dne bude provedena kontrola našich elektroměrů. Protože člověk dnes od úřadů očekává spíš zprávy nepříjemné, chtěla jsem se dotazem v centrále napřed pojistit, jestli se nejedná o nějakou čertovinu, například zvýšení poplatků za elektrický proud. Když jsem zvolila patřičné číslo, neozval se mi, jak je to dnes bohužel obvyklé, ve sluchátku hlas lidský, ale automatický a začal se mne dotazovat podle systému, který se během několika let jistě uskuteční v digitalizovaných nemocnicích: bolí vás levá noha, stiskněte jedničku, bolí-li vás pravá, dvojku, máte-li potíže se žaludkem, trojku, až jsem se nakonec u čísla osm nebo devět doptala k patřičnému referentovi. Ten mne ujistil, že se nejedná o nic jiného než o pravidelnou kontrolu elektroměrů prováděnou každých deset let a že se v žádném případě prozatím vyměňovat nebudou. Slovo prozatím mi utkvělo v hlavě, takže když se u našich dveří objevil kontrolér, mladý muž znaleckého vzezření, doprovodila jsem jej do sklepa a začala se ho vyptávat, jaký důvod kontrola vlastně má. A on mi bez zaváhání sdělil, že měření spotřeby proudu se bude digitalizovat. Naše elektroměry převzala už od našeho dodavatele proudu do správy dceřiná společnost, která bude přes speciální počítač spotřebu proudu na našem elektroměru automaticky odečítat. A k tomu bude ovšem potřeba naše dosavadní elektroměry vyměnit za nové digitální.

Jak mám ve zvyku, začala jsem vést kritické řeči. S tou výměnou nebudu souhlasit, víme přece, jak jsou ty digitální systémy nespolehlivé, na milost a nemilost vydané útokům hackerů. A co když mi pak přijde účet za spotřebu několika tisíc kilowatů, které mi tam nějaký hacker přismolil, a já v celém tom digitalizovaném systému se proti tomu nebudu moct bránit. A že vůbec nevím, proč by se tohle jednoduché zařízení mělo digitalizovat, když se tím vlastně otevírá kyberním útokům, kdy může vypadnout celá síť. Kromě toho všechna tahle zařízení žerou proud, a my máme přece energií šetřit. Tak proč by nemohla jednou za rok přijít jako dosud ta milá paní a odečíst naši spotřebu? To už se ale mladý muž na mně podíval a řekl: „Víte, můj táta pracuje ve slévárně, ve formovně. Bylo jich tam pět, rádi dělali tu ruční práci. Teď čtyři propustili, pracovní proces zdigitalizovali a táta teď jenom stojí, tiskne knoflíky a rukama už nic dělat nemůže.“ „Ale ušetří se náklady, a o to jde, ne o lidi,“ řekla jsem, a s tím jsme se rozloučili.

Na Cebitu v Hannoveru teď s velkým nadšením jako poslední hit digitalizace předváděli autobus, který jezdí bez řidiče, samojezdící osobní auto už není žádná novinka, a já jen čekám, kdy se objeví digitální kočárek, který na procházku s dítětem pojede sám a mechanická ruka v něm bude děcku na povel utírat nos. A všichni budou jásat nad tím pokrokem. Ale proč vlastně autobus bez řidiče? Co za výhodu to přinese cestujícím, když už za volantem nebude sedět nikdo, koho byste se mohli zeptat, kde máte vystoupit? Ušetří se jedna pracovní síla a provoz se tím zefektivní, je jediná odpověď, kterou na tuto otázku znám. Ale jen málokdo si ji klade. Jistě, digitalizace má své oprávnění v průmyslové výrobě, v oblasti komunikace, a internet nám ulehčuje přístup k informacím, jak jsme si to ještě před pár lety nedovedli představit. O tom není třeba diskutovat. Ale je třeba digitalizovat každý hajzlík? Vždyť digitalizací, jako každou racionalizací, přes všechny její přednosti ztrácíme jeden mezilidský kontakt za druhým. Stává se tím náš život lepším, bohatším a jednodušším? Nebo spíš chudším a kontrolovanějším? Komu vlastně ta celá digitalizace slouží? Někdy mi připadá, že je to jako neřízený nekontrolovaný pud, který se prostě bez otázky po svém smyslu žene kamsi vpřed, tam, kde se už i člověk začne podobat lehce ovladatelnému stroji bez tajemství.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Digitální šílení

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu