Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Od návštěvy generálního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Michaila Sergejeviče Gorbačova v Československu na jaře roku 1987 uplynulo již třicet let. Pojďme si připomenout onu „perestrojkovou“ dobu i jejího hlavního protagonistu, který tak zásadně ovlivnil vývoj celé Evropy, a nakonec i celého světa.
Michail Sergejevič Gorbačov začal být již krátce po svém zvolení do čela KSSS v březnu 1985 všeobecně vnímán – ve srovnání s předchozími přestárlými a na smrt nemocnými generálními tajemníky Brežněvem (1906–1982), Andropovem (1914–1984) a Černěnkem (1911–1985) – jako politický lídr výrazně odlišného stylu, a to nejen z důvodu svého relativního mládí.
Gorbačovovy názory na nutnost překonání éry brežněvovské stagnace i dávných stalinských deformací, a to „leninskou“ cestou postupné politicko-hospodářské přestavby (perestrojky) a informační otevřenosti (glasnosti), získaly obrovský ohlas nejen mezi sovětskou společností, které byly primárně určeny, ale i v dalších zemích „tábora socialismu“, a především na Západě, kde v letech 1987–1988 vrcholila vlna skutečné „gorbymánie“, neboť Gorbačov se ve druhé polovině osmdesátých let prezentoval nejen jako reformátor Sovětského svazu, nýbrž také jako „muž míru“, který má upřímný zájem na snižování mezinárodního napětí, což potvrzovaly jeho schůzky s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem (1911–2004) v Ženevě v listopadu 1985 a o rok později také v Reykjavíku.
Gorbačovovy mírové iniciativy nakonec skutečně vedly k podepsání dohod o snížení počtu jaderných zbraní během jeho návštěvy ve Washingtonu v prosinci 1987 i k odchodu sovětských vojsk z Afghánistánu v lednu 1989.
Značnou část československé veřejnosti ale tehdy otázky snižování mezinárodního napětí až tak „nepálily“, neboť jen málokterý náš občan si skutečně připouštěl možnost vzniku nukleární války, kterou komunistická propaganda strašila vlastně neustále.
Hlavní zájem mnoha Čechů a Slováků – a to nejen disidentů – byl upřen především na skutečnost, jakým způsobem se nové sovětské vedení vyrovná s otázkou Pražského jara, neboť hlavní idea sovětské přestavby „Více socialismu, více demokracie“ se začala podobat demokratickým reformám Pražského jara. Ty však byly na Brežněvův pokyn násilně potlačeny sovětskými tanky 21. 8. 1968 za symbolické účasti vojsk dalších zemí Varšavské smlouvy – s výjimkou Rumunska.
Gorbačovova „strategie urychlení“, jak byla zpočátku jeho politická linie také označována, byla ovšem nejprve skrytým, později již zcela zjevným popřením dosavadní praxe budování socialismu v Sovětském svazu. Projevilo se to nejdříve v hodnocení politické činnosti jednoho z Gorbačovových předchůdců Leonida Brežněva, který se postupně stal symbolem dvacet let trvající stagnace SSSR.
Sílící kritika brežněvovských metod vládnutí v SSSR se ovšem postupně stávala stále větším problémem pro tehdejší husákovsko-biľakovskou moc v Československu, neboť zpochybňovala její postavení, které bylo „legitimizováno“ porážkou údajné kontrarevoluce, jež se v Československu maskovala hesly o demokratickém socialismu.
K první veřejné kritice někdejšího generálního tajemníka Leonida Brežněva v době nastupující perestrojky došlo v prosinci 1986 – tedy čtyři roky po Brežněvově smrti, kdy ústřední list sovětských komunistů Pravda v redakčním článku věnovaném jeho nedožitým 80. narozeninám 19. prosince 1986 zveřejnil hodnocení, které – kromě dobových pochvalných úliteb – obsahovalo i tyto kritické pasáže:
V posledních letech života a činnosti Leonida Brežněva se však rozšířilo neobjektivní hodnocení toho, čeho bylo dosaženo... Zároveň chyběla důsledná demokratičnost, široká veřejná informovanost, kritika a sebekritika a účinná kontrola, takže nebylo možné včas odhalit záporné jevy a rozhodně bojovat s tím, co brzdilo rozvoj sovětské společnosti. Tyto procesy se projevily i v ideologické a propagandistické práci.
Toto hodnocení, které vlastně mezi řádky připouštělo, že občané SSSR žili dlouhá léta ve lži, ponížení a útisku, o den později přetisklo i Rudé právo.
Glasnosť ovšem nebyla jen záležitostí moskevské Pravdy; pronikala také do dalších sovětských sdělovacích prostředků, a proto bylo pochopitelné, že tehdy rostl zájem československých občanů také o další sovětský tisk, především v českém jazyce vycházející časopisy Nová doba, Týdeník aktualit a Sputnik, které velmi otevřeně informovaly o stalinských represích a o všemožných nepravostech Brežněvovy éry. Tento jev – dobrovolná četba sovětských novin Čechy a Slováky – byl ještě v letech 1985 či 1986 stěží myslitelný.
Zvýšenému zájmu se těšilo dokonce i vysílání sovětské televize, takže se mnozí českoslovenští občané začali dokonce dobrovolně učit rusky, respektive obnovovat své pozapomenuté školní znalosti tohoto jazyka.
Nebylo proto divu, že již v předjaří 1987 „štvavá vysílačka“ Svobodná Evropa hodnotila situaci československého vedení jako pozici „kolaboranta, který nemá s kým kolaborovat“.
Proces přestavby a glasnosti v SSSR pochopitelně vyvolával již v roce 1987 obavy mezi představiteli československého normalizačního režimu, kteří se obávali možné rehabilitace Pražského jara – a tedy svého vlastního politického konce. Protože však vůči sovětské přestavbě nemohli vystupovat otevřeně, neboť letitý respekt vůči všem politickým signálům z Moskvy jim to nedovoloval, začali dosti nevěrohodně vystupovat jako stoupenci perestrojky, přičemž ale vždy odmítali jakoukoliv její podobnost s rokem 1968.
V této souvislosti je nutné zmínit především postoj tehdejšího ideologického tajemníka KSČ Vasila Biľaka (1917–2014), který například 20. února 1987 na otázku Rudého práva, jak je možno charakterizovat rozdíl mezi tehdejším úsilím KSSS a záměry „pravicových oportunistů“ v ČSSR na konci šedesátých let, jednoznačně odpověděl:
Nic není totožné! Vedení KSSS usiluje o posílení socialismu a jednoty socialistické společnosti, naši „bojovníci za socialismus s lidskou tváří“ v roce 1968 usilovali o demontáž a rozbití socialistické společnosti... Pravicoví oportunisté usilovali o oslabení vedoucí úlohy dělnické třídy a její avantgardy – revoluční strany. Snažili se obnovit činnost buržoazních politických stran a vytvořit různá protisocialistická seskupení... A dodejme: KSSS má situaci pevně v rukou. Vedení KSSS je jednotné a plní linii stanovenou XXVII. sjezdem a neustupuje... Připomínám to proto, že je třeba jednoznačně odmítnout jakékoliv paralely.
S Gorbačovovou návštěvou na jaře 1987 si ovšem občané tehdejšího socialistického Československa spojovali nerealistická, přehnaná, možná až fantastická očekávání. Někteří se dokonce domnívali, že by se Gorbačov během své cesty po Československu mohl setkat se symbolem Pražského jara Alexandrem Dubčekem (1921–1992), který žil – sledován Státní bezpečností – jako důchodce v Bratislavě.
Michail Gorbačov dorazil do ČSSR s doprovodem i s manželkou Raisou 9. dubna 1987. V ulicích Prahy ho upřímně vítalo na 150 000 občanů, kteří v něm viděli nejen politika, který jako jediný měl možnost i moc změnit politické poměry v naší zemi, ale i jako symbol naděje na novou obrodu socialismu.
Tato skutečnost byla zřejmá – a pochopitelně také velmi nepříjemná – i tehdejším československým komunistickým vládcům, což v roce 2013 potvrdil pozdější vedoucí pražský tajemník KSČ Miroslav Štěpán (1945–2014), když své dojmy z této návštěvy v knize Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu popisoval:
Tehdy tam bylo asi sto tisíc lidí. Většina z nás si myslela, že nás Gorbačov přijel pochválit. Jenže stejná většina taky věděla, že tam ti lidé nepřišli podpořit vedení KSČ, ale Gorbačova. To je schizofrenie té doby.
Michail Gorbačov ovšem nepochybně cítil, že by se měl k událostem v Československu v letech 1968–1969 vyjádřit. To také učinil, ale způsobem, který občany, již očekávali alespoň náznak přehodnocení oněch „krizových let“, nepochybně zklamal, možná i šokoval.
Své tehdejší zklamání takto popsal již 13. dubna 1987 ve svých deníkových záznamech, které byly knižně vydány roku 1990 pod názvem Cesty k moci, politolog, historik a signatář Charty 77 Milan Hübl (1927–1989):
Michail Gorbačov se během své návštěvy několikrát vyslovil k letům 1968–69, nejvýrazněji při procházce na Příkopech, kde k tomu řekl:
„Víte, Československo jsem navštívil v roce 1969. Naši skupinu tvořili mladí straničtí pracovníci, kteří působili v Komsomolu, v mládežnickém hnutí. Co jsme tu tehdy viděli a co vzal soudruh Husák na svá bedra? V ČSSR bylo 17 mládežnických organizací, zkrátka zmatek, stejně jako ve vědomí mladých. Ale přece jen jsem si zapamatoval, že se mládež snažila pochopit skutečnou pravdu. Bylo to obtížné období, ale bylo pochopeno, prožito rozumem i srdcem. Jsem velmi šťasten, že jsme byli v této nelehké době s vámi.“ (RP 10. 4. 1987, str. 2)
I když použil méně drastických výrazů (zmatek, a ne kontrarevoluce), což dává dílčí možnost modifikace výkladu těchto událostí v budoucnu, rozhodně to neznamená signál k jejich přehodnocení ze sovětské strany, jak si někteří utopisté mezi námi namlouvali...
Slyšel jsem pak s povzdechem říkat některé z romantiků: proč nám to udělal, vždyť to přece nemusel a nepotřeboval říkat! A říkají to právě ti, kdo ho svými výzvami, peticemi, dopisy přímo vyzývali, aby se k roku 1968 vyslovil, a jsou nyní zklamáni, že jim vyhověl – samozřejmě jinak, než si mysleli.
Gorbačovova návštěva tak přinesla paradoxně spíše upevnění moci generálního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Gustáva Husáka (1913–1991) než jeho oslabení či dokonce pád.
Tuto situaci potvrdil v publikaci Viděno deseti, vydanou u příležitosti 20. výročí listopadových událostí, někdejší člen předsednictva ÚV KSČ a skrytý odpůrce sovětské přestavby Jan Fojtík:
Gorbačov nastoupil na jaře 1985. V dubnu 1987 přijel do Československa a upevnil tu Husákovo postavení. Gustáv Husák chtěl tehdy odstoupit, aby uvolnil prostor pro přestavbu. Gorbačov ho ubezpečil, že u nás nemusíme nic dělat, že už jsme u nás přestavbu dávno provedli. A také nás varoval před disidenty. Eto ně naše poputčiky. Nejdou s námi. A tak Husák zůstal do prosince 1987.
Západ znervózněl. Zdeněk Mlynář, Gorbačovův přítel z moskevských studií, ho však ve Svobodné Evropě uklidňoval: Gorbačov má v kapse ještě druhou kartu. A tu brzy vytáhne. A Mlynář měl pravdu. Znali se dobře....
Skutečné postoje tehdejšího vedení ČSSR a SSSR byly – navzdory všem proklamacím – v době perestrojky více než odlišné, přesto obě strany z pochopitelných důvodů své skutečné politické názory nemohly formulovat veřejně, a tak na jaře 1987 Husák chválil Gorbačova za zahájení„revoluční přestavby“, kdežto Gorbačov oceňoval Husákův přínos stabilizaci československé společnosti po roce 1968...
K průběhu své dubnové návštěvy v Československu se Michail Gorbačov otevřeně vyjádřil především v knize rozhovorů s bývalým tajemníkem ÚV KSČ v době Pražského jara Zdeňkem Mlynářem (1930–1997) Reformátoři nebývají šťastní, jež byla vydána v roce 1995 – šest let po sametové revoluci a čtyři roky po rozpadu SSSR.
Tito spolužáci z dob studií na Právnické fakultě Lomonosovovy univerzity a později neúspěšní reformní komunisté se pochopitelně nemohli vyhnout ani tak citlivému tématu, jako byl onen příkrý Gorbačovův odsudek Pražského jara. Ze slov Michaila Gorbačova je patrné, že jeho postoj procházel nepochybně složitým – možná bolestným – vývojem.
Zdeněk Mlynář: Když jsi na jaře 1987 přijel do Prahy, celý národ čekal, že řekneš minimálně něco takového jako později v Německu: kdo přichází pozdě, toho život potrestá. Že nějakým způsobem dáš jasně najevo svoje sympatie k Pražskému jaru, které jsi přece ve skutečnosti měl. Troufám si říci dokonce i to, že v Československu tehdy velká část společnosti skládala do tvé politiky větší naděje než tou dobou v kterékoliv jiné socialistické zemi.
Michail Gorbačov: To jsem si uvědomil, když jsem tam přijel. Překvapila mne hesla na ulicích, v nichž mě lidé vyzývali, abych tam zůstal aspoň rok. To na mě udělalo obrovský dojem.
Zdeněk Mlynář: No vidíš, a ty jsi těmto lidem říkal, že mají být hrdi na to, čeho dosáhli za minulých dvacet let, že roku 1968 byl zmatek, ale „těžká doba“ je už za námi, a že vy „jste byli s námi“ v té těžké době! Ano, byli, i se svými tanky! Jak jsi mohl tak mluvit – to jsem tehdy vlastně nechápal a nechápu dodnes, ať beru v úvahu jakékoliv tlaky konzervativců v tehdejším sovětském politbyru.
Michail Gorbačov: Počkej, Zdeňku, mluvme o tom v klidu. Předně to bylo teprve jaro roku 1987, a my jsme teprve začínali hledat cestu, konkrétnější koncepci. Ačkoliv směr byl zjevný, orientace a smysl byly jasné, přece jen cesta a pohyb tímto směrem žádaly promyšlené, vyvážené kroky. Zároveň chci říci, že jsem si jistou měrou vážil Husáka – myslel jsem tehdy a myslím i dnes, že v situaci roku 1969 představoval spíše realistickou variantu. Ale já jsem nechválil ani intervenci, ani po ní následující politiku...
Generální tajemník Michail Gorbačov se až do pádu komunistické moci v Československu v listopadu 1989 neodhodlal nikdy veřejně odsoudit sovětský zásah, třebaže s ním vnitřně nesouhlasil. Až 4. 12. 1989 vedoucí představitelé pěti členských států Varšavské smlouvy, které se podílely na ozbrojené intervenci, vydali společné prohlášení, že vstup jejich vojsk do Československa v srpnu 1968 znamenal vměšování se do vnitřních záležitostí suverénního státu a byl protiprávní. Stalo se to však za situace, kdy KSČ již byla zbavena ústavou zaručené vedoucí úlohy a sama již o několik dní dříve sovětskou okupaci – pod tlakem veřejného mínění – odsoudila.
Naděje mnoha našich občanů vkládané do tehdejší Gorbačovovy návštěvy se v daný čas mohly jen těžko naplnit, ale v dosti blízké perspektivě se nakonec ukázalo, že Michail Gorbačov byl přece jenom tím očekávaným novodobým mesiášem, který nejen Čechy a Slováky, ale i všechny obyvatele východního bloku, včetně občanů Sovětského svazu, v letech 1989–1991 vyvedl ze zajetí totalitní moci, třebaže tato nová geopolitická realita zcela jistě nebyla jeho „perestrojkovým“ záměrem.
Michail Gorbačov se nepochybně upřímně snažil o reformu socialismu v SSSR, avšak patrně nedomyslel, že podstatou sovětského modelu socialismu byl především strach společnosti z použití násilí ze strany státní moci v případě jakékoliv občanského protestu či vzdoru. Pod vlivem perestrojky ovšem tento strach postupně přestal působit, a tak podmaněné národy a nejrůznější společenské vrstvy v SSSR začaly zvedat hlavu, a sovětský systém se proto musel nevyhnutelně rozpadnout.
Historickou zásluhou Michaila Gorbačova, nositele Nobelovy ceny míru, tak především zůstává skutečnost, že přirozenou touhu národů po svobodě a sebeurčení odmítl potlačit za cenu krveprolití, což všichni jeho kremelští předchůdci bez rozpaků činili.
Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
