Jan Novotný

Jeden osud

Když se chystám vypnout počítač, naskočí mi někdy v hlavě touha po informaci. Třeba si vzpomenu na kolegu, jehož článek jsem citoval, a pak jsem se s ním náhodou setkal na konferenci. Co asi dělá teď? V tomto století není obvykle těžké získat od počítače odpověď, která ovšem v mém věku nebývá vždycky potěšující. Nedávno jsem si takto vzpomněl na Stefana Marinova.

To byl kolega zvláštního ražení. Viděl jsem ho jednou v životě – na světové konferenci o relativitě a gravitaci v Jeně roku 1974. Měl pověst horlivého popírače teorie relativity, který se při hájení svých myšlenek nebojí vstoupit rovnou do jámy lvové. Když mu nebyl poskytnut čas k přednášce ani panel pro článek, vyvěsil – jako to dělávali heretici – své elaboráty na místech, kterými účastníci konference procházeli – v kuřárně (kdysi taková místnost na konferenci nemohla chybět), v bufetu, v jídelně. Po takové době si to už netroufám tvrdit s jistotou, ale obávám se, že byly záměrně odstraňovány. Autor se tím nenechal odradit, chodil na přednášky a s úsměvem usedal ke kávě či k obědu s neproblémovými účastníky.

Ignorance relativistů nebyla však postojem všech fyziků. Některé Marinovovy články vycházely v solidních časopisech a díky internetu dodnes nečiní potíže si je opatřit. I já jsem je četl, ale už z elaborátů na konferenci jsem si udělal dojem, že jeho kritika teorie relativity není dobře podložena. Přesto je zajímavá alespoň pro pedagoga.

Co jsem se nyní o Marinovovi dověděl? Pocházel z komunisticky orientované intelektuální rodiny. Roku 1948 zakončil středoškolské studium na Sovětské škole v Praze – ano, taková škola v Praze byla v budově, která před válkou sloužila dětem ruských emigrantů. Studoval pak na pražské technice a studia dokončil v Sofii, kde se stal vysokoškolským učitelem. Už koncem šedesátých let však patřil mezi (politické, nikoliv jen fyzikální) disidenty obtěžované policií a psychiatry. Emigroval v roce 1977 a pobýval postupně v Belgii, USA, Itálii a Rakousku.

Kromě teorie relativity neuznával ani zákon zachování energie. Konstruoval přístroje, které měly demonstrovat „věčný pohyb“, a snažil se na ně upozornit státníky. 13. července 1997 vyskočil z okna na schodišti univerzitní knihovny v Grazu.

Konec Marinovova života vyvolává dodnes úvahy podobné těm, které jsou spojeny se smrtí Jana Masaryka. Byla jeho smrt vyvolána depresí, do níž upadl, když důležitý experiment nedopadl podle jeho očekávání (jak to sám uznal v časopise Deutsche Physik, který vydával)? Nebo byla výrazem protestu proti ignoranci oficiální vědy (čemuž by nasvědčovalo místo, které si pro ni zvolil)? Anebo byl ve skutečnosti z okna vyhozen? Kým a proč?

Na rozdíl od Masaryka však Marinov zanechal věrohodně působící dopis na rozloučenou. Ať už si o hodnotě jeho snah myslíme cokoliv, těžko jej přečíst bez dojetí.

„Po tak mnoha letech na trnité cestě k pravdě se cítím unaven. Mé knihy a články jsou má vědecká závěť.

Doufám, že již brzy absolutní (newtonovské) pojetí prostoročasu, které jsem podepřel experimenty a prostou matematickou teorií, bude vědeckou komunitou uznáno jako odpovídající fyzikální realitě.

Doufám, že stroj věčného pohybu, jehož četné prototypy jsem zkonstruoval bez uzavření energetického cyklu, úspěšně postaví jiní.

Pokud mé poznatky z prostoročasové fyziky, elektrodynamiky a narušení zákonů zachování budou po mé smrti přecházeny mlčením, pak mohu, opouštěje tento svět, opakovat trvale platná slova: feci, quod potui.“

Jan Novotný

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Jeden osud

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu