Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 2 > Pavel Uherek: Zařadí demokracie zpětný chod?

Pavel Uherek

Zařadí demokracie zpětný chod?

Jméno amerického politologa Samuela P. Huntingtona je v povědomí širší veřejnosti známé především díky myšlence o budoucím střetu civilizací. Již méně rozšířenou publikací je Huntingtonova studie na téma demokratizačních vln, které dle Huntingtona probíhaly v průběhu devatenáctého a dvacátého století.

První demokratizační vlna dle Huntingtonem definovaného časového rámce začíná v první polovině devatenáctého století a trvá zhruba do r. 1925. Je spojena se zaváděním dnes již běžných ústavních prvků, tj. zejména s rozšiřováním volebního práva, ústavním zakotvením lidskoprávních katalogů nebo posilováním kontroly výkonné moci parlamentem a soudy. Dané procesy v rámci první vlny probíhají především v tradičních konstitučních zemích západního světa nebo v závěru vlny také v nástupnických státech po monarchiích, které byly svrženy v roce 1918.

Druhá, kratší demokratizační vlna se odehrála po druhé světové válce a trvala do šedesátých let dvacátého století. Konečně zhroucení vojenských diktatur v Latinské Americe a autoritativních režimů ve Španělsku nebo Portugalsku a také pád komunistických režimů v Evropě, to vše v letech 1974 až 1989, Huntington souhrnně nazývá třetí demokratizační vlnou. V této souvislosti je zejména pro nás, obyvatele střední Evropy, zajímavé, že pád komunismu nevidí Huntington izolovaně, ale dává jej do souvislostí s širším, v podstatě celosvětovým hnutím.

Antidemokratizační vlny

Vedle tří vln demokratizačních však Huntington rozeznává i dvě zpětné antidemokratické vlny. K první takové protivlně došlo nástupem fašistických diktatur nebo jiných autoritativních režimů v Evropě mezi dvěma světovými válkami. Druhá protivlna nastala od šedesátých let dvacátého století v některých evropských (Řecko), jihoamerických, asijských nebo afrických státech.

Lze přitom vypozorovat opakovaný jev, kdy se menší či větší krize legitimity celé řady jak demokratických, tak nedemokratických politických režimů začíná dostavovat vždy po zhruba dvaceti až třiceti letech po příslušném a zásadním dějinném zvratu, který se v dané zemi odehrál. Krizová období či přinejmenším období, kdy docházelo k zásadním politickým pohybům, proto lze celosvětově zaznamenat, byť s jistým zobecněním a zjednodušením, postupně ve dvacátých letech, druhé polovině čtyřicátých, dále v šedesátých a konečně osmdesátých letech minulého století.

V současné době s ohledem na nastíněný časový interval můžeme proto vstupovat (či jsme již vstoupili) do další periody, která může být typická zásadními změnami v politice. Naznačené, zhruba dvacetileté až třicetileté rozpětí přitom vykazuje jistou logiku. Jednak se v důsledku přirozeného plynutí času vytrácejí vzpomínky na nedostatky, neúspěchy a nevýhody režimu minulého, ať již tímto režimem byla forma demokratická či nikoliv. Zároveň do politiky přicházejí noví lidé nemající bezprostřední životní ani politickou zkušenost s konkrétním, „revolučním“ obdobím, které kdysi odstartovalo změněný nebo zcela nový politický řád a postupem času se balí do jakéhosi nostalgického a zapomenutého hávu.

Tak lze vypozorovat, že například československý prvorepublikový model státu stran, kdy o zásadních záležitostech rozhodovala tzv. Pětka, tedy lídři hlavních politických subjektů hájících v první republice jak národní (československou), tak liberální myšlenku, se začal postupně vyčerpávat ve druhé polovině třicátých let, kdy agrárníci již prosazovali alespoň minimalistickou dohodu s německými stranami, čs. političtí předáci se nebyli jednoznačně schopni shodnout na novém prezidentu republiky, popřípadě na politickém významu a relevanci stále více nabývala krajní Komunistická strana Československa nebo sílily strany prosazující slovenskou autonomii. Krize stranického i politického systému první republiky končí Mnichovem a autoritativním systémem druhorepublikovým, tragicky vrcholí protektorátem.

Podobně i následující nedemokratický komunistický režim se v Československu dostával do stále vážnější krize od druhé poloviny šedesátých let, nicméně tato byla nakonec vyřešena ve prospěch autoritativní vlády, neboť tehdejší demokratizační tendence s ohledem na stávající mezinárodní situaci neměly šanci na úspěch. A další krize komunistického režimu v ČSSR přichází na konci osmdesátých let a v důsledku obecných faktorů už končí pro demokracii příznivěji.

Podobný vývoj můžeme pozorovat třeba i v Titově Jugoslávii, kde se požadavky na autonomii jednotlivých jugoslávských republik začaly dostávat na povrch také v šedesátých letech, popř. zde docházelo k uvolnění kontroly politického režimu v umělecké a kulturní oblasti. K obdobné kulturní liberalizaci v šedesátých letech dochází i v kádárovském Maďarsku.

Jak přitom bylo naznačeno, dané závěry o periodických politických změnách nemusejí být platné výhradně pro diktatury – stejně tak demokratické systémy západních zemí čelily ve čtyřicátých letech obecnému nástupu levice a v šedesátých letech pak požadavkům zcela nových environmentálních, feministických či studentských hnutí nebo dalších alternativních subkultur (Hippies). V osmdesátých letech naopak začíná nabývat vrchu spíše konzervativní pravice (tzv. New Right).

Tradiční demokracie snášejí krize lépe

Je tedy zákonitostí, že politický režim vždy čelí jakýmsi generačním krizím či minimálně cyklickým změnám, jejichž sílu podtrhují momentálně působící a různě závažné faktory, ať již negativního či pozitivního charakteru, např. mezinárodní napětí nebo naopak jeho absence, ekonomická krize či naopak konjunktura nebo vyřešené či naopak konfliktní národnostní otázky.

Zda daný politický režim příslušnou periodickou krizi legitimity co do svého zásadního charakteru „ustojí“, záleží na míře jeho akceptace nejen veřejností, ale i politickými elitami a také na jeho hospodářské a politické výkonnosti. Demokracie se proti autoritativním režimům vyznačuje tou výhodou, že svoji legitimitu opakovaně obnovuje prostřednictvím pravidelných voleb. Demokratický politik tedy není u moci z boží vůle, v důsledku nějaké násilné nebo revoluční události, ale prostě proto, že byl na pevně stanovené období vybrán ve férové volební proceduře.

Nicméně i demokracie může svoji legitimitu ztratit v důsledku své, často jen domnělé, neefektivity. Tradiční demokracie přitom těmto „výkonnostním“ krizím čelí snáze. Velkou hospodářskou depresi dvacátých a třicátých let spojenou s drastickým násobením chudoby dlouhodobě existující demokracie západní Evropy, také demokracie americká, a rovněž poměrně raná demokracie československá přestály bez větší úhony. Stejně tak bez problémů prošly zavedené západní demokracie i ekonomickými krizemi v sedmdesátých letech v důsledku ropného šoku nebo také zcela aktuálně finanční krizí v letech 2008–2009.

Závažnějším faktorem pro existenci a přetrvání demokratického režimu je tedy spíše jeho (ne)akceptace jak politickými elitami, tak širší veřejností (voliči). Ilustrativní je v tomto směru výrok T. G. Masaryka v souvislosti s rodící se první republikou, dle něhož „bychom demokracii měli, teď ještě nějaké ty demokraty“.

Proto za hlavní příčinu pádu demokracie německé Výmarské republiky fungující v letech 1918–1933 nejsou považovány tehdejší hospodářské obtíže, masivní nezaměstnanost nebo inflace, které se Německem postupně přehnaly. Dominantní příčinou, proč se vlády v zemi nakonec chopila NSDAP, byla právě skutečnost, že dosavadní demokracie nebyla rozhodujícími vrstvami německé společnosti, tj. církví, šlechtou, konzervativní pravicí, armádou, a navíc ani obyvatelstvem nikdy přijata, a to především v důsledku německé porážky v první světové válce, nacionalismu a tradiční síly německých vrchnostenských elit. Za daných okolností negativně naladěná společnost snáze podlehne matoucím pojmům a demagogii lidovlády, které jsou rubem každého demokratického systému.

Podobné negativní faktory můžeme (v souladu s naznačeným časovým intervalem) pozorovat i dnes, a to v podstatě v celém demokratickém světě. Dávno pryč jsou doby, kdy se na základních procedurách zastupitelské demokracie nebo třeba evropské integraci politikové a veřejnost shodli a tyto nebyly nijak zpochybňovány. Příslušníci politických elit, jak tuzemských, tak zahraničních, naopak dnes neváhají hovořit například o nutnosti více kontrolovat soudní moc, o tom, že v politice se jenom bezcílně mluví, ale nepracuje, o tom, že je třeba zavést demokracii přímou, o tom, že některé svobody je nutné přistřihnout, minimálně „problematickým“ skupinám obyvatelstva, o tom, že Evropskou unii je nutné rozbít.

Huntington se v této souvislosti ve své zmiňované studii o demokratizačních vlnách v jejím samotném závěru ptá, zda například pády komunistických diktatur v zemích střední a východní Evropy nebyly spíše hnutími protisovětskými, nacionalistickými, případně projevem touhy po západním konzumu, a nikoliv tedy primárně hnutími za demokracii a svobodu.

Je totiž otázkou, co je pro obyvatelstvo a jím volené politiky podstatné, které hodnoty jsou prvořadé. Zda právě svoboda a s ní spojené fungování ústavních institucí a vláda práva, nebo spíše iluze absolutního bezpečí, přehledného pořádku, důsledné obrany národních zájmů a jednoduchého politického systému, kde se netlachá, nepolemizuje, ale přímočaře a tvrdě jedná. Pokud je rozhodná ona druhá skupina faktorů, pak i Huntingtonem, byť s jistými pochybami, předjímaná třetí protidemokratická vlna může skutečně nastat.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.