Josef Kašpar

Itálie na křižovatce?

Je možné, že se jednalo o neplánovanou souhru okolností, nicméně na dojmu to nic nemění. V okamžiku, kdy se nejvyšší představitelé 27 členských zemí Evropské unie scházeli na římském Kapitolu ve stejném sále, kde se před šedesáti lety zrodilo EHS, na druhém konci Itálie, v Miláně, se houfy lidí sešly na ulicích, aby přivítaly papeže Františka. Určitě ne proto, že by se pragmatičtí obyvatelé severoitalské metropole stali najednou zaslepenými papeženci. Spíše proto, že František vzbuzuje v lidech větší důvěru a naději než rychle zestárlá Evropská unie.

K tomu by se dalo dodat, že dynamicky oživlý Milán se pomalu, ale jistě stává skutečným hlavním městem země, na rozdíl od Říma, který se každým dnem stále více vzdaluje od parametrů skutečně evropské metropole. Ale to je už jiná záležitost.

Skeptický apeninský pohled

Z římského summitu vyšel dokument, který vzal na vědomí stagnaci Unie a naznačil cestu, jak ji překonat. Jisté je, že obyvatelé Apeninského poloostrova, kteří byli po dlouhou dobu největšími zastánci sjednocené Evropy, se nyní na Unii dívají více než skepticky.

Důvodů „europeismu“ bylo více. Především, jak se kdysi vyjádřil Metternich, Itálie byla po dlouhá staletí „pouze geografickým pojmem“. Země byla sjednocena menšinou nadšenců a intelektuálů, podporovaných Savojskou dynastií, a silnou pomocí nejdříve Velké Británie (která financovala expedici Garibaldiho „Tisíce“ na Sicílii), později francouzského císaře Napoleona III. a nakonec i Bismarckova Pruska. Navíc mnoho z oněch nadšenců (včetně Garibaldiho) byli zednáři a to se mocnému katolicismu taky nemohlo líbit. Až dramatické události první světové války vytvořily jistý nacionalistický tmel, který ale neměl tradici jiných evropských zemí (Británie, Francie či Španělska). O skutečný italský nacionalismus se pokusil Benito Mussolini a je známo, k čemu to vedlo a jak to skončilo. Indro Montanelli, jakási obdoba italského Peroutky, napsal, že 25. 9. 1943 (tj. v den, kdy nacistická vojska obsadila téměř celou Itálii) „Itálie jako vlast skončila“. Takže po dlouhou dobu, s výjimkou postfašistické pravice, se v Itálii výrazy nacionalistického zabarvení nemohly používat, protože zaváněly předválečnou diktaturou. A namísto ní přišel atlantismus a především myšlenka sjednocené Evropy. Mnoho idejí se zrodilo ještě za druhé světové války na ostrově Ventotene, kde uvěznění antifašisté sepsali manifest, který se po dlouhou dobu stal inspirací sjednocené Evropy.

Společný evropský trh přinesl Itálii blahobyt a během dvaceti let se ze zaostalé, povětšinou agrární země stala šestá průmyslová velmoc západu. Proevropský postoj mnohých Italů skrýval i další naději – a to, že celoevropská pravidla přinutí italskou politiku i společnost k reformám, ke kterým by se pro odpor různých lobbies či privilegovaných nedopracovaly. Vzpomínám si, jak například počátkem sedmdesátých let minulého století jen tlak Bruselu přinutil italský parlament ke schválení povinného ručení automobilů.

Společná evropská zodpovědnost

Problémy začaly v polovině sedmdesátých let, kdy „hospodářský zázrak“ skončil, neustálé vládní krize znemožnily realizaci reforem a Itálie začala pokulhávat, což prokazovaly mimo jiné neustále se opakující devalvace italské liry vůči například německé marce. V roce 1970 se za marku platilo 162 lir, koncem 80. let to už bylo přes 950 lir.

Příležitostí k obratu byla perspektiva jednotné evropské měny. Snahy tehdejšího premiéra Romana Prodiho a hlavně jeho ministra financí Carla Azeglia Ciampiho narážely na hlubokou nedůvěru některých partnerů, zvláště německé Bundesbank a Nizozemců. Italský státní dluh se pohyboval okolo 120 procent HDP, zatímco dle Maastrichtských dohod to nemělo přesahovat 60 procent. Oběma se ale podařilo partnery přesvědčit – škrty a pokusy o racionalizaci neefektivní veřejné správy vedly k tomu, že v roce 1998 dluh poprvé poklesl pod 100 procent a Ciampi slíbil, že do roku 2010 dostáhne 60 procent HDP. Jenže pak Prodi rezignoval, do vlády přišel Berlusconi, který o úsporách nechtěl ani slyšet, a dnes je situace taková, že státní dluh, bez ohledu na veškeré škrty vynucené Bruselem i Berlínem, vystoupil na 130 procent.

A tam se dle mého názoru nachází jeden z kořenů současné skepse, ne-li otevřené averze některých kruhů vůči jednotné evropské měně a Unii jako takové. Jednotná měna předpokládá jistou společnou zodpovědnost za finance eurozóny, a tedy reformy, které by tomu odpovídaly. Brusel, Berlín ale i Nizozemci či Finové říkají: nejdříve musíte dát své finance do pořádku, šetřit, „splnit úkoly“, jak se vyjádřila Merkelová, a teprve pak bude možno začít s expanzivní politikou. V Itálii na to početní odpovídají, že dluh může poklesnout pouze tehdy, když hospodářství roste, tj. že neustálé škrty a šetření vedou k prohloubení krize. Že na tom něco je, postačí se podívat na některé ulice Říma. Polovina obchodů je zavřena. A od počátku krize v roce 2009 Itálie přišla o 25 % svého průmyslu. Takže se nelze divit, že v Itálii existují tzv. „sovranisti“, tj. politické síly žádající o to, aby se Itálii vrátila „svrchovanost“. Tedy odejít ze společné evropské měny, někdo dokonce hovoří i sledování příkladu Londýna. Že by to byl obrovský hazard, který by způsobil italskému hospodářství obrovskou krizi, říká většina těch, kteří vědí, že si v současném světě tzv. svrchovanost může uchovat jen sjednocená Evropa.

Rozhodující budou volby

„Prohra Wilderse v Nizozemí je dobrý příznak, ale rozhodující bude, co se stane v dubnu ve Francii. Protože bez Francie Unie nemůže existovat,“ komentoval italský premiér Paolo Gentiloni.

Ale problém by mohla být právě Itálie. Volby se budou konat patrně až na jaře 2018. Poslední průzkumy veřejného mínění hovoří o tom, že populistické Hnutí 5 hvězd je favoritem. Požaduje například plebiscit o tom, zda má Itálie opustit společnou evropskou měnu, či nikoliv. Není obtížné si představit, že v okamžiku, kdy se stoupenci komika Beppe Grilla dostanou k moci, každý Ital, který bude mít nějaké úspory, je okamžitě převede do ciziny a tak vykope své zemi hrob.

Domnívám se ale, že ke skepticismu Italů přispěl i problém imigrace. Není pochyb o tom, že asistence uprchlíkům měla a má své chyby a vážné nedostatky. Po uzavření tzv. balkánské cesty proud uprchlíků směřuje do Itálie. Letos by jich mohlo být přes 250 000 a bez ohledu na různá prohlášení zůstává drtivá většina uprchlíků zde a pomalu, ale jistě to začíná vést k problémům. Množí se případy starostů, kteří odmítají přijmout na svém území další migranty, „protože už pro ně není místo“, a doslova zatarasí silnice, anebo případy občanů, kteří protestují proti tomu, „že se byty dávají uprchlíkům, a ne domorodcům, kteří přišli o práci“. A drtivá většina Italů, včetně těch, kteří se k migraci stavějí s pochopením, je přesvědčena, že ostatní státy, včetně tzv. Visegrádské čtyřky, nechávají Itálii na holičkách. A to je samozřejmě voda na mlýn nepřátelům sjednocené Evropy, kteří se jen snaží rozdmýchat vášně a nejsou schopni předložit racionální řešení.

Možná, že by si v Evropě měli uvědomit, že Itálie občas funguje jako „politická laboratoř“ – stačí připomenout předválečnou diktaturu či vítězství Berlusconiho. Eventuální vláda stoupenců Beppe Grilla by s celou architekturou Evropy mohla pěkně otřást. Ta stále zdůrazňovaná solidarita se nemusí projevit jen v penězích, ale i v konkrétní každodenní pomoci.

Josef Kašpar (1946) je novinář, působí v italských i českých médiích. Žije v Římě.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Josef Kašpar

Itálie na křižovatce?

Skeptický apeninský pohled

Společná evropská zodpovědnost

Rozhodující budou volby

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu