Pavel P. Kopecký

Triumf sultána Erdogana?

Prezident Turecké republiky Erdogan je patrně dítkem Paní Štěstěny. Těžko by si sám kdy mohl vytvořit vhodnější podmínky pro další utužování poměrů ve své zemi. Pro deliberalizaci a vytváření režimu osobní moci. Především Západ(ní Evropa) mu k tomu vytvořil ideální podmínky. Dosti neobratná politika, kterou dlouho vyspělý svět provozoval v Sýrii a Iráku, nás dostala do nezáviděníhodné, víceméně závislé situace. Připomíná to trochu ono známé sousoší tří opiček, jaké dostávají asijské nevěsty. Jedna opička si zakrývá oči, druhá uši, třetí ústa. Nic nevidět, nic neslyšet, nic neříkat. Evropa se stala nevěstou, kdežto Turecko, na spojnici mezi Balkánem, Blízkým a Středním východem a Střední Asií, oním despotickým manželem. Adekvátní odezvu nevyvolává ani úprk od kemalismu a postupující islamizace. Ani nanejvýše drzé, útočné (a vypočítavě stupňované) historizující ostouzení Německa a Holandska, které přece jen odmítají otevřené zasahování Ankary do svých vnitřních záležitostí. Včetně práva na kontrolu vstupu (politizujících) cizinců do země, uplatňování demokratických svobod anebo oficiálního uznání arménské genocidy...

Našim politickým předákům v Bruselu, leč i na úrovni místních vlád, se podařilo vmanipulovat starý kontinent do situace, kdy erdoganovská klika tahá za notně delší konec provazu. V podstatě si může vychutnávat odplatu za předchozí desetiletí ponižujícího, protože bezúspěšného klepání na bránu evropských společenství.

Ale to není všechno. Ankara hned z několika důvodů opravdu programově eskaluje konfrontaci s Evropou. Může si to dovolit, je totiž jedním z klíčových hráčů v regionu, o jehož destabilizaci pro další dlouhé období těžko pochybovat. Předák osmdesátimilionového státu, který za vlády jím založené Strany spravedlnosti a rozvoje ekonomicky vydatně posílil, si je svého významu vědom. A dovede toho přiměřeně využívat. Dobře ví, že starý kontinent ohrožují přívaly uprchlíků, jejichž zábranou se za úplatu stal. Nejde jen o laxnost, idealismus či pseudohumanitu evropských elit, jimž může kdykoli pohrozit zvednutím stavidel lidské „tsunami“. Turecká armáda, jež konečně operuje také proti islamistům, je druhá nejsilnější v NATO. Paktu, který má důležité základny v Malé Asii a jehož roli nutno opětovně definovat. Mimo jiné kvůli nově ustavené hlavě Spojených států, odhlasovanému brexitu či vzestupu Putinova Ruska.

(Ne)bezpečnost poměrů a příslušná propaganda představují základní kámen Erdoganovy politiky vnější, ale především vnitřní. Po nedokonale vyjasněném červencovém pokusu o puč rozpoutala vládnoucí klika mimořádné čistky. Základ proskripčních seznamů přitom musel být sestaven předem. Oslabily se tím sice ozbrojené složky, ale jejich věrností si – jmenováním nových velících důstojníků – může být prezident jist. Jako si tím kdysi mohli být jisti nejmenovaní diktátoři, když provedli své „noci dlouhých nožů“.

Dopad odvetných kroků proti skutečným či domnělým nepřátelům je vskutku mimořádný. Politická opozice, univerzity, úřady, sdělovací prostředky a celá společnost pochopily, kdo je tady pánem. Bude to mít nejspíš zásadní konsekvence do budoucna. Bývalý starosta nejlidnatějšího města Istanbulu pronikl do nejvyššího patra politiky roku 2003, kdy se stal premiérem, aby před třemi lety usedl do čela státu. Vzhledem ke svému velikášství se jistě nebude chtít brzy poroučet do důchodu a učiní pro to maximum. Ostatně nyní v dubnu konané referendum o mimořádném posílení jeho pravomocí je toho výmluvným počinem. Stal se špatně vypočitatelným, přičemž mnoho zlé krve nadělalo jeho divoké, impulsivní geopolitické lavírování. Nejnověji pak pragmatické usmíření a další etapa inklinace k rovněž autoritativně vedené Ruské federaci. Dokonce se začalo mluvit o ose Moskva – Teherán – Ankara; vedou se například vážné diskuse o jejich společném ekonomickém prostoru. Má to své důvody: sestřelení ruského bombardéru roku 2015, následné obchodní embargo či loňská vražda velvyslance příslušníkem turecké policie jsou, zdá se, postupně překonávány. Putin s Erdoganem si pojednou – navzdory všem sporným tématům – notují o svém „drahém přátelství“. Neboli o úzké vojenské spolupráci obou zemí v Sýrii, odkud společně vytlačují Západ, o obnovení bezvízového styku, o novém jednání na téma plynovodu TurkStream či o stavbě jaderné elektrárny v jihoturecké provincii Mersin.

Situace není ale úplně jednoznačná. Zejména hospodářské vazby Turků na EU či USA jsou, slovy klasika, větší než malé. Vytvářejí určitou závislost. Něco však jisté je. „Demokratické společenství“, jež tak rádo kritizuje Kreml, odpustí o poznání tužšímu režimu „sultána“ Erdogana leccos. Včetně výkřiků o válce mezi křížem a půlměsícem! Dvojí metr se tak mimo jiné netkne jeho neskrývaných sympatií k Muslimskému bratrstvu, systematického odstraňování občanských práv, rozsáhlé korupce, předchozí (víceméně) skryté podpory tzv. Islámského státu nebo bezohledné (občanské) války s Kurdy, kteří jsou důležitým bojovým nástrojem Západu proti islamistům. A ještě jeden zásadní postřeh: servilní západní spojenectví s Ankarou je projevem slabosti i pěstování dalších mezinárodních problémů. Vytloukání klínu klínem.

Pavel Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel P. Kopecký

Triumf sultána Erdogana?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu