Vladimíra Dvořáková

Nemocný muž na Bosporu

aneb co se stane, když se hodnoty prodávají za krátkodobé geopolitické cíle

Známé rčení, že kdo se z historie nepoučí, dostane za vyučenou, se zase jednou ukazuje jako velmi pravdivé. Ale dějiny, zejména historické souvislosti, jsou v poslední době (a nejen u našich politiků) spíše opovrhované. Pochopit, co se děje v Turecku, a uvědomit si jedno z největších hodnotových, ale i diplomaticko-strategických selhání Evropy, bez připomínek historie nelze. Ale samozřejmě, stejně jako nelze opomenout historii, nelze ani ignorovat současnost.

Nemocný muž na Bosporu je označení, jímž ruská diplomacie charakterizovala Osmanskou říši v polovině 19. století. Šlo o vnitřní krizi říše, jež nedokázala čelit nastupující modernitě z hlediska fungování a nastavení institucí ani z hlediska emancipačních snah probuzených národních hnutí na územích, jež původně ovládala. Tato území se stala lákavým soustem a předmětem soupeření tehdejších evropských mocností. Stačí snad jen připomenout některé z regionů, o které se tehdy bojovalo: Krym, Sýrie...

Historické souvislosti

Osmanská říše zanikla na bojištích první světové války, kdy při rozhodování, zda jít s Německem a Rakouskem-Uherskem, nebo s Dohodou, prostě zvolila špatnou stranu. Na jejích troskách se vybudovalo Turecko, jehož modernizovanou podobu mu vtiskl otec Turků – Atatürk, Mustafa Kemal. Kemalismus „vnutil“ turecké společnosti formálně demokratické uspořádání a vytvořil sekularizovaný národní stát, který se přihlásil k řadě liberálních principů.

Zrod moderního státu v sobě měl tři vadné „geny“. První byl poznamenán oním „vnucením“ (jde o odborný politologický termín), kdy se stát modernizoval shora, politika nereflektovala společnost a její potřeby či vývoj. Sice vznikají moderní liberální proudy ve městech, ale venkov zůstává tradiční, nesekularizovaný, ochotný přijímat výraznou autoritu a akceptující mocenskou hierarchii. Druhý vadný gen se týkal postavení armády, jež se stala „strážcem“ odkazu kemalismu a jeho hodnot: zejména sekularizace. Armáda také v několika případech opravdu uskutečnila úspěšný vojenský převrat a dočasně se ujala vlády v situacích, které vyhodnotila jako ohrožující sekulární stát. Třetí „genetickou“ zátěží byl výrazný národní akcent, jenž dále problematizoval již tak problematické soužití s kurdskou menšinou, jejíž sny o vlastním národním státě přesahují hranice Turecka a dávají jakémukoli vnitřnímu etnickému konfliktu mezinárodní rozměr.

Ale vraťme se do historie. Druhou světovou válku Turecko přežilo fakticky v neutralitě a na stranu spojenců se přidalo, až když byl výsledek zřejmý, počátkem roku 1945. Po válce se začleňuje do západních struktur, v roce 1952 se spolu se svým dlouholetým „nepřítelem“ Řeckem stává členským státem NATO. To s sebou vždy přinášelo komplikace při vojenských cvičeních v dané oblasti, ale také vyústilo v ozbrojený konflikt mezi dvěma aliančními členy v souvislosti s krizí na Kypru v roce 1974; důsledek v podobě rozděleného Kypru vidíme dodnes.

Turecko se ale již předtím stalo součástí geopolitického konfliktu. Kubánská (karibská) krize v roce 1962 přivedla svět na pokraj jaderné války, ve hře ovšem nebyly jen rakety na území Kuby, ale již v roce 1959 rozmístěné americké rakety v Turecku; nakonec na základě dohody USA a SSSR z Kuby i Turecka (bez toho, že by to s nimi někdo konzultovat) rakety mizí.

Současné (evropské) souvislosti

Turecko dlouhodobě usilovalo o vstup do EU. Nutno říci, že politika EU z hlediska perspektiv vstupu nebyla příliš upřímná. Jistě, existovala řada problémů na straně Turecka: dodržování lidských práv (mučení vězňů, práva menšin), Kypr. Ale neochota Turecko přijmout měla hlubší kořeny: zvýšení počtu muslimů v EU, hranice s výbušným regionem bez nárazníkového prostoru, ale také silné zemědělství, které by nesporně ovlivnilo zemědělskou (dotační) politiku EU.

Po nástupu Recepa Tayyipa Erdogana k moci bylo zřejmé, že princip sekularizace se rozmělňuje. Navíc velmi brzy provedl také reformu armády, dostal ji pod civilní kontrolu a provedl první armádní čistky. To vyvolávalo řadu otazníků, ale k demokratickým principům prostě patří, že armáda není samostatný politický aktér, takže zásadní námitky se dost těžko argumentovaly, byť analytikům bylo poměrně jasné, že je to krok, který má vést k (tehdy předpokládané umírněné) islamizaci státu.

Erdoganovo vládnutí nabývalo stále více autoritářských rysů, aniž by se dočkal kritických ohlasů ze strany Evropy. Rozchod s konzervativním islámským myslitelem Fethullahem Gülenem (nyní obviňovaným z přípravy neúspěšného červencového puče) byl pravděpodobně vnitřní mocenský konflikt odstraňující konkurenci s výraznou morální autoritou v době, kdy Erdogan sám čelil podezření z korupce. Migrační krize se ovšem stala přímým požehnáním pro Erdoganovu politiku. Evropa v situaci řecké krize, na níž nebyly zcela bez viny ani německé banky, Řecku s náporem migrantů fakticky nepomohla, zato dala všechny trumfy do rukou Turecka a stala se tak vydíratelnou. Spoléhala i na nepřátelství Turecka s Ruskem, vyhrocování „nepřátelství“ zřejmě patřilo k Erdoganovým strategiím. Evropské peníze na boj s migrací nesporně Erdogan dokázal efektivně využít pro posilování svého postavení, a to nejen uvnitř Turecka, ale jak upozorňují mnozí analytici, i pro posílení svého vlivu na život turecké komunity v západní Evropě. V době, kdy Evropa domlouvala s Tureckem „spolupráci“ při řešení migrační krize, Erdogan otevřeně vystupoval proti snahám začlenit muslimské komunity do hodnotových rámců západoevropských zemí, zejména prostřednictvím Tureckem placených imámů v západoevropských zemích. Snahy některých mladých imámů v Německu o propojení liberálních hodnot s islámem fakticky skončily po pokusu o vojenský převrat v červenci loňského roku.

Této události již předcházely vládní zastavení dialogů a obnovení ozbrojené konfrontace s Kurdy, čistky v armádě, ve státním aparátu a akademickém prostředí; převrat sám dodnes vyvolává řadu otazníků a podezření. Většinou organizátoři převratu mívají seznamy desítek či stovek klíčových osobností, které se hned na začátku celé akce snaží dostat pod kontrolu. Překvapivě, zde to byla vláda, proti níž měl být převrat namířen, jež měla seznamy tisíců až desetitisíců osob, které byly okamžitě zatýkány, vyšetřovány, obviňovány, a postupně se dokončila čistka ve všech sférách. V mnohém to svým záběrem a rozsahem připomínalo normalizační čistky v Československu, jenom to bezprostředně bylo lépe, efektivněji a rychleji připraveno a realizováno. Zajímavá je i mobilizace „venkova“ na podporu prezidenta, odborníci upozorňují na roli „sociálních sítí“ v podobě mešit.

To, co ale bylo fascinující, byl obrat o 180 stupňů ve vztazích k Rusku. Co tento obrat způsobilo, se můžeme jen dohadovat. Určitě zde hrála roli aktivita (netureckých) Kurdů v boji proti Islámskému státu i angažovanost v bojích v Sýrii na straně západních sil. To Turecko odmítalo. Lze se dohadovat i o roli Ruska při pokusu o převrat (informace tajných služeb, včasná varování, přímá podpora vládních sil apod.), není jasné ani to, zda evropské tajné služby měly o chystaném převratu informace a zda je nějakým způsobem využily. Nesporně je tu i fascinace (nejen u tureckého prezidenta) Putinovým postavením a podobou ruského režimu.

Referendum a agitace v Evropě

Plánované referendum o změně turecké ústavy, jež by napomohla institucionalizaci již faktického autoritářského stylu vládnutí, je nejen inspirováno ruským stylem, ale možná je i trochu ruskou ruletou. Erdogan si není jistý výsledkem, průzkumy ukazují, že v domácím prostředí i mezi jeho příznivci není ústavní změna jednoznačně podporovaná. Jistě, výsledky se v takovýchto případech dají „upravovat“, ale pokud chce své postavení „legitimovat“ referendem, nemohou být „úpravy“ přehnané, tj. výsledek musí být minimálně těsný, aby bylo možné deklarovat vítězství i v případě prohry. Proto je důležitá také snaha získat na svou stranu voliče, žijící v západní Evropě, kteří mají právo volit v tureckých volbách. Zároveň vyhrocená protievropská rétorika, konflikt s Německem a Nizozemím, pravděpodobně jeho podporu v zahraničních komunitách spíše posílí a také určitě povede k mobilizaci voličů z tureckých venkovských oblastí; vyhrocená rétorika fakticky zastraší kritické hlasy.

Diskuse o tom, zda připustit politickou agitaci pro volby v jiném státě, je asi spíše pro právní teoretiky zaměřené na ochranu lidských práv a občanských svobod. Osobně se domnívám, že případné otevření prostoru může představovat nebezpečný precedens. Jde o to, že vnitřní konflikty jedné země se přenesou do země druhé. EU by měla sjednotit svou politiku v této oblasti, nastavit základní podmínky a principy, za nichž je možné zahraniční agitace odmítnout.

Vztah EU a Turecka ukazuje na selhávání hodnotových orientací evropské politiky. Samozřejmě, mocenské zájmy, geopolitické souvislosti jsou v každé politice přítomny, zejména v určitých ad hoc rozhodnutích. To, co předvedla Evropa, respektive Západ, ve vztahu k Turecku, je ale mnohem vážnější. Opustila nejen své hodnoty, opustila i stoupence těchto hodnot v Turecku. Z historie se nedokázala poučit a navíc zradila jedno základní pravidlo: „státy“ se udržují principy, které stály u jejich zrodu. EU není stát, ale možná by návrat k původním hodnotám, tj. zejména zabránit válečným konfliktům, udržet lidská práva a demokracii, mohl Evropu znovu začít sjednocovat.

Post scriptum

Dostat do analýzy ještě předpokládané otazníky nad budováním ropovodu (severní či jižní alternativa) bylo již nad mé síly. Jsem si vědoma, že některé významné „ropné“ lobbistické skupiny ovlivňují i postoje jednotlivých zemí EU a nesporně také USA.

Vladimíra Dvořáková (1957) je politoložka, působí na VŠE v Praze.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimíra Dvořáková

Nemocný muž na Bosporu

aneb co se stane, když se hodnoty prodávají za krátkodobé geopolitické cíle

Historické souvislosti

Současné (evropské) souvislosti

Referendum a agitace v Evropě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu