Sára D. Vidímová

Francouzský předvolební měsíc

Volby v Holandsku, Francii a Německu jsou i tématem české politické debaty. První z nich nepřinesly vítězství krajně pravicového Gerta Wilderse, takže populisté a proti Evropské unii pracující politici odešli zklamáni. Další v pořadí je bitva o Elysejský palác. Ta mimo jiné ukáže, jak si stojí lídryně Národní fronty Marine Le Penová. Jaké jsou její šance? Kdo jsou její vyzyvatelé? A co na to francouzská levice?

Za necelý měsíc se dozvíme, jací dva kandidáti se probojovali do druhého kola francouzských prezidentských voleb. To se odehraje v předvečer Dne vítězství – v neděli 7. května. I když se může dle nejnovější průzkumů zdát, že se situace poměrně vyjasnila a do druhého kola postoupí vedle Marine Le Penová s jistotou také bývalý socialistický ministr financí Emmanuel Macron, brod je přeci jen ještě daleko.

Stačí si připomenout dosavadní průběh předvolebních kampaní, kdy se ještě na podzim minulého roku rýsoval o mnoho tragičtější scénář. Ve hře tehdy byla jména exprezidenta za konzervativce Nicolase Sarkozyho nebo socialistického expremiéra Manuela Vallse. Oba byli kandidáty svých stran v primárkách, přičemž některé průzkumy ukazovaly, že by při střetu s nimi mohla v obou případech minimálně z prvního kola vyjít vítězně již zmiňovaná šéfka Národní fronty. Proč neuspěli?

Vedle obohacujících televizních a rozhlasových debat přinesly primární volby u Republikánů a Socialistů zjištění, jak stěžejní roli může demokratický mechanismus hrát při výběru kandidátů.

Obě strany se rozhodly pro otevřené primárky, jichž se vedle členské základny mohl zúčastnit také každý, kdo sdílí pravicové a středové, respektive sociálně-demokratické postoje, zapsal se ve svém obvodu na volební listinu a zaplatil drobný příspěvek (v řádech jednotek eur). Nejenom, že se vnitrostranicky jedná o velmi demokratický způsob rozhodování. Navíc umožňuje zapojení i sympatizantům a voličům daných stran.

Primárky se stranám vyplácejí i proto, že mobilizují voliče a upozorňují na budoucí prezidentské volby v podstatě s ročním předstihem. V průběhu diskusí si nejen kandidáti formulují témata, jež budou pro budoucí kampaň stěžejní. Zároveň se ovšem daří některé veřejností velmi málo oblíbené, ale ve stranách vlivné osobnosti eliminovat.

Nyní se to ukázalo hned dvakrát. Republikánskými primárkami prošel úspěšně expremiér François Fillon, jenž se v průzkumech objevoval spíše na třetím místě za bývalým prezidentem Sarkozym. Mezi socialisty se podařilo zvítězit představiteli radikálnějšího levicového křídla Benoît Hamonovi. Tento bývalý europoslanec a exministr školství v druhém kole porazil straníky favorizovaného a veřejností zatracovaného Manuela Vallse, který působil jako premiér druhé Hollandovy vlády. Nejen české veřejnosti utkvělo, když v souvislosti s debatou o nošení plavek-burkin přirovnal obnažené ňadro „Marianne vedoucí lid na barikády“ ke skutečné svobodě.

Primární volby tak byly prvním ukazatelem toho, že nás čeká ještě celá řada zvratů.

Kdo jsou kandidáti?

Celkově se ve volbách představuje osm mužů a dvě ženy, relevantních kandidátů je ovšem pět. Ti se také v polovině března zúčastnili první televizní debaty a je na ně zaměřeno nejvíce pozornosti. Na čele peletonu se střídají Le Penová se svou protekcionistickou a velmi národoveckou kampaní „Ve jménu lidu“ (Au Nom du Peuple) a Macron, rozhodně největší překvapení těchto voleb, bankéř a zakladatel stále se rozrůstajícího hnutí „Vpřed“ (En Marche!). Zajímavé je, že se oba tváří jako antisystémoví kandidáti, kteří nabízejí alternativu k současnému establishmentu. Macron se obrací k mladým lidem z měst, hovoří pozitivně, používá slova jako „nová budoucnost“ nebo „revoluce“ a jeho program je kombinací některých levicových návrhů (snížení daně z nemovitosti nízkopříjmovým skupinám, omezený vstup globálního kapitálu na evropský trh) s velmi pravicově liberálními (posilování role zaměstnavatelů, rozmělňování sociálního státu). Le Penová zvedá sociální kartu a kritizuje dopady globalizace, ovšem buduje kolektivní vědomí prostřednictvím tzv. francouzského lidu, z něhož vylučuje celou řadu obyvatel (imigranty, náboženské menšiny) a plánuje Francii výrazně oprostit od vnějších vlivů.

S výrazným odstupem se za nimi objevuje republikán Fillon. Kandidát, který byl dlouho považován za jediného možného vyzyvatele Le Penové, je aktuálně zmítán skandálem ohledně podezření z fiktivního zaměstnávání své ženy jako parlamentní asistentky. Zdá se, že mu skandál láme vaz a možná jej nakonec přeskočí jeden z levicových kandidátů.

Na 4. a 5. místě alternují lídr hnutí „Nesehnutá Francie“ (La France Insoumise) Jean-Luc Mélenchon a socialistický Benoît Hamon, v jehož prospěch již v únoru z volby odstoupil zelený Yannick Jadot. Oba zmiňovaní představují progresivně levicový program, zdůrazňují problematiku nezaměstnanosti, sociální frustraci a nedílnou součástí jejich základních východisek jsou udržitelný rozvoj a důraz na ekologii. Mohlo by se tak zdát pošetilé, že kandidují odděleně a nechávají tak pravici a krajní pravici prostor pro zvolení. Na spojení to ovšem nevypadá, jelikož oba statečně odolávají tlaku veřejnosti, která se je již několikátý měsíc různými způsoby zkouší sjednotit. Hamon se dokonce o návrh spolupráce pokusil, stálice francouzské radikální levice Mélenchon však odmítl. Neshodují se totiž např. v pohledu na EU, kterou poslední jmenovaný pokládá za zkrachovalý projekt nikým nevolených elit a rád by jej zrušil a na jeho základech vystavěl socialistickou Unii.

Hamon se naopak domnívá, že v době prezidentství Donalda Trumpa je nutné současnou Evropskou unii udržet a demokratizovat zevnitř. Podobné neshody panují v oblasti práce, pohled socialistického kandidáta je inovativnější a radikálnější, jedním z jeho návrhů je totiž například nepodmíněný základní příjem, zároveň by chtěl na automatizaci práce reagovat zdaněním robotů. Mélenchon v tomto ohledu drží starolevicový narativ a říká, že je potřeba vytvářet více pracovních míst a zlepšovat pracovní podmínky.

Byť je mnohé spojuje, zřejmě je více rozděluje, kandidovat tedy s největší pravděpodobností budou odděleně, do druhého kola se ani jeden neprobojuje a Francii čeká pětiletka sice sympatického, ale s neoliberalismem a globalizací příliš propojeného Emmanuela Macrona.

Není samozřejmě vyloučené, že se dnešní pořadí kandidátů změní. Bohužel ani Marine Le Penová není stoprocentně ze hry. Více ale budeme vědět už 23. dubna.

Sára D. Vidímová (1990) je studentka politologie na Filozofické fakultě UK v Praze.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Sára D. Vidímová

Francouzský předvolební měsíc

Kdo jsou kandidáti?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu