Jedním z velkých myšlenkových sporů středověku byl spor mezi realisty a nominalisty. Realisté nebyli stejní jako ti dnes, kdo radí dret se při zemi, neboť realita je přízemní, byli to naopak náramní idealisté, kteří v duchu Platonova názoru o jeskyni naší mysli a prosluněném světě idejí věřili, e universalia sunt realia, čili e obecná pojmenování mají skutečnou existenci, ať u přehledně, ale nepředstavitelně mimo věci i mysl a nezávisle na nich, nebo podle Aristotela, praotce všech škatulkovačů, představitelněji, ale tajemně přímo ve věcech. Nominalisté naproti tomu soudili, e skutečně existují jen jednotlivé věci, a obecniny jsou výtvory poznávající lidské mysli – neboli neexistují mimo vědomí; a vědomí ke svému ustavení potřebují.
Radikální nominalisté obecniny vůbec neuznávali a slova pokládali za pouhý flatus vocis, hlasový pšouk. V novověku převládl umírněný nominalismus (konceptualismus), teologie se snaí ubránit aristotelovskou verzi realismu. Teorie hlasového pšouku, připisovaná filozofu z druhé poloviny 11. století Jeanu Roscelinovi z Compiegne, však zjevně doznává plné síly a dnes, v éře postmoderní; jen ona koneckonců dokáe uspokojivě vysvětlit, jak mohou existovat le a výmysl, neboli tvrzení kontrafaktuální, s jejich zápory i klady.
Vypadá to, e v některých zemích zvaných demokratické je velké spoustě lidí úplně jedno, jestli jim jejich politický favorit vykládá li a nesmysly, jsou dokonce schopni se z toho radovat, co silně zapůsobilo také na novináře, a protoe ti mají rádi všechno na efekt a kadý druhý den potřebují něco epochálního, hned si vymysleli, e udeřila doba post-pravdivá. (Co si o tom myslí lidé ve Srí Lance nebo v Jiním Súdánu, se příznačně nezjišťovalo.) Krom toho poadují, aby se všechno důleité vešlo do patnácti vteřin a do pěti řádků, a jsou proto šťastni, kdykoli se jim podaří nějaká písmenka ušetřit: prosadili si třeba u českých jazykopavědců, e slova jako jedí, vědí, umějí, dovádějí jsou příliš dlouhá, take se místo nich budou pouívat krátké tvary vyhrazené pro singulár oněch sloves; také české loučení podle nich trvá moc dlouho (nashle), a ne vyberete po-klad-nu (kasa), u je tam policie a musíte se s ní o lup dělit.
Proto určitě uvítají (nově uvítí, úspora dvou bukv), e také pojem doba post-pravdivá lze s odkazem na zmíněnou filozofickou tradici zkrátit, a sice na výraz doba prdivá. Pro tuto zkratku ostatně mluví i některé současné americké karikatury Donalda Trumpa. Výhodou je i to, e dobu post-pravdivou rychle vytěsní jiné, ještě světobornější kotrmelce dějin, kdeto doba prdivá nám spolehlivě vydrí, neboť tolikery novoty ádají si vdy nových a čerstvých pšouků, kdytě toliko jimi se vyplňují.
ádná post-pravda toti neexistuje, stejně jako neexistují alternativní fakta, jsou to jen nátěry: hezké li, jimi se překrývá le nesnesitelná. Politická korektnost, ako kedy, však? Doba tudí nemůe být post-pravdivá, ale jen skrz naskrz prolhaná, lí do morku rozeraná, v ní se nakonec všechno do li rozplyne. A čeho je zapotřebí, aby se nesmysl stal stavebným kamenem civilizace?
Jsem u toho, oč mi tu jde; protoe nejsem nihilista. Nemůe přece o másle na něčí hlavě pokřikovat ten, kdo ho sám nosí obrovskou hroudu na hlavě vlastní. To je hlavní úskalí třeba Kalouskova boje proti Babišovi; ale týká se to i médií. Kdy začne na kritická média útočit moc, jí je kritika určena a která se opírá o hlásné trouby vlastní propagandy, tehdy se ukládá o svobodu slova, a je samozřejmě nutno tuto svobodu a s ní svobodu vůbec ze všech sil bránit. Tak některé kroky Donalda Trumpa vůči tisku právem pobouřily, ale v protitrumpovské reakci nějak postrádám reflexi sebekritickou. Místo ní abych poslouchal mediální vásty o jakési post-pravdě.
To, e části občanstva přestalo při rozhodování na pravdivosti záleet, není však dílo šarlatánů, kteří se dnes ucházejí o jeho přízeň a lou aspoň tak nestydatě, e to kadý hned pozná; navíc lou nejprve o těch, jim jejich stoupenci koupel ve špíně ze srdce přejí. Ti šarlatáni nejsou přece první, kdo lidem ustavičně lou. S tímhle dbánem se chodí pro vodu u dlouho. Ti mnozí, kdo nemají pevnou půdu sami v sobě, ji pod nohama ztratili u dávno, a velkou odpovědnost za to nesou právě média.
O tendenčnosti hlavních amerických médií v nedávné minulosti se popsaly stohy papíru, např. v souvislosti s druhou invazí do Iráku. Přijít o důvěru lidí není úplně jednoduché a zabere to čas, ale získat ji zpátky je neskonale obtínější, často nemoné. Svoboda slova je v USA (doposud) omezována daleko méně ne v Evropě, take disidentské hlasy tu nikdy nechyběly, i kdy je málokdo poslouchal; s novou americkou vládou se některé z nich, bohuel ty nejhorší a nejsektářštější, dostávají do popředí. To je ostatně jedním z důleitých příznaků toho, e státní moc se stává lumpenpolitickou.
U nás je tato situace u dlouho ještě horší, i kdy ji mírní naše šťastná bojácnost. Novináři nekriticky stranili jednomu způsobu vlády od raných 90. let, kritické myšlení bylo jak politiky Klausova střihu, tak médii soustavně zostouzeno a vytlačováno. V akutní fázi ukrajinské krize dokonce někteří naši intelektuálové poadovali instituční omezení svobody slova pro názory jiné ne jejich! Jaký div, e po čtvrtstoletí masáe tak soustavné došli nakonec občané k názoru, e jak politikové, tak média jsou ještě prolhanější ne za komunistů, a začali – pod taktovkou kolohnáta Zemana – horovat pro obludné nesmysly. Stejně lou všichni, tak co.
Nějak podobně jsou na tom lidé leckde po světě. (Jinak by asi třeba ve Francii zjevný defraudant Fillon prezidentskou kandidaturu dávno vzdal; takhle si přinejmenším myslí, jako většina hochštaplerů, e má pořád šanci.)
Proto se také vůbec nedivím, ale nikoho neomlouvám: politiky, novináře, umělce, vědce, občany, ani sebe. Ani dost málo mě nezajímá, jak si kdo srovná svou vlastní hanebnost s mravním zákonem v sobě, ani jaké kdo najde pro tuto hanebnost pochopitelné důvody, a tedy omluvy. Hanebnost zůstává hanebností.
Pokud jde o novináře všeho druhu, udělali by lépe, kdyby se místo vyhlašování post-pravdivých dogmat a všemoných alibistických relativit vzepřeli vlastní úchylnosti a dokázali říci (a té zásady se dret): moná jsem úplný omezenec, ale tohle je podle mého nejlepšího vědomí a svědomí pravda, a tyhle mám pro ni důkazy!
Vy ostatní poctivě namítejte. Nebo můete souhlasit.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.