Václav Jamek

Vítejte v době prdivé

Jedním z velkých myšlenkových sporů středověku byl spor mezi realisty a nominalisty. Realisté nebyli stejní jako ti dnes, kdo radí držet se při zemi, neboť realita je přízemní, byli to naopak náramní idealisté, kteří v duchu Platonova názoru o jeskyni naší mysli a prosluněném světě idejí věřili, že „universalia sunt realia“, čili že obecná pojmenování mají skutečnou existenci, ať už přehledně, ale nepředstavitelně mimo věci i mysl a nezávisle na nich, nebo podle Aristotela, praotce všech škatulkovačů, představitelněji, ale tajemně přímo ve věcech. Nominalisté naproti tomu soudili, že skutečně existují jen jednotlivé věci, a obecniny jsou výtvory poznávající lidské mysli – neboli neexistují mimo vědomí; a vědomí ke svému ustavení potřebují.

Radikální nominalisté obecniny vůbec neuznávali a slova pokládali za pouhý „flatus vocis“, hlasový pšouk. V novověku převládl umírněný nominalismus (konceptualismus), teologie se snaží ubránit aristotelovskou verzi realismu. Teorie hlasového pšouku, připisovaná filozofu z druhé poloviny 11. století Jeanu Roscelinovi z Compiegne, však zjevně doznává plné síly až dnes, v éře postmoderní; jen ona koneckonců dokáže uspokojivě vysvětlit, jak mohou existovat lež a výmysl, neboli tvrzení „kontrafaktuální“, s jejich zápory i klady.

Vypadá to, že v některých zemích zvaných demokratické je velké spoustě lidí úplně jedno, jestli jim jejich politický favorit vykládá lži a nesmysly, jsou dokonce schopni se z toho radovat, což silně zapůsobilo také na novináře, a protože ti mají rádi všechno na efekt a každý druhý den potřebují něco epochálního, hned si vymysleli, že udeřila doba post-pravdivá. (Co si o tom myslí lidé ve Srí Lance nebo v Jižním Súdánu, se příznačně nezjišťovalo.) Krom toho požadují, aby se všechno důležité vešlo do patnácti vteřin a do pěti řádků, a jsou proto šťastni, kdykoli se jim podaří nějaká písmenka ušetřit: prosadili si třeba u českých jazykopavědců, že slova jako „jedí, vědí, umějí, dovádějí“ jsou příliš dlouhá, takže se místo nich budou používat krátké tvary vyhrazené pro singulár oněch sloves; také české loučení podle nich trvá moc dlouho („nashle“), a než vyberete po-klad-nu („kasa“), už je tam policie a musíte se s ní o lup dělit.

Proto určitě uvítají (nově „uvítí“, úspora dvou bukv), že také pojem „doba post-pravdivá“ lze s odkazem na zmíněnou filozofickou tradici zkrátit, a sice na výraz „doba prdivá“. Pro tuto zkratku ostatně mluví i některé současné americké karikatury Donalda Trumpa. Výhodou je i to, že dobu post-pravdivou rychle vytěsní jiné, ještě světobornější kotrmelce dějin, kdežto doba prdivá nám spolehlivě vydrží, neboť tolikery novoty žádají si vždy nových a čerstvých pšouků, kdyžtě toliko jimi se vyplňují.

Žádná post-pravda totiž neexistuje, stejně jako neexistují „alternativní fakta“, jsou to jen nátěry: hezké lži, jimiž se překrývá lež nesnesitelná. Politická korektnost, ako kedy, však? Doba tudíž nemůže být post-pravdivá, ale jen skrz naskrz prolhaná, lží do morku rozežraná, v níž se nakonec všechno do lži rozplyne. A čeho je zapotřebí, aby se nesmysl stal stavebným kamenem civilizace?

Jsem u toho, oč mi tu jde; protože nejsem nihilista. Nemůže přece o másle na něčí hlavě pokřikovat ten, kdo ho sám nosí obrovskou hroudu na hlavě vlastní. To je hlavní úskalí třeba Kalouskova boje proti Babišovi; ale týká se to i médií. Když začne na kritická média útočit moc, jíž je kritika určena a která se opírá o hlásné trouby vlastní propagandy, tehdy se ukládá o svobodu slova, a je samozřejmě nutno tuto svobodu a s ní svobodu vůbec ze všech sil bránit. Tak některé kroky Donalda Trumpa vůči tisku právem pobouřily, ale v protitrumpovské reakci nějak postrádám reflexi sebekritickou. Místo ní abych poslouchal mediální žvásty o jakési post-pravdě.

To, že části občanstva přestalo při rozhodování na pravdivosti záležet, není však dílo šarlatánů, kteří se dnes ucházejí o jeho přízeň a lžou „aspoň“ tak nestydatě, že to každý hned pozná; navíc lžou nejprve o těch, jimž jejichž stoupenci koupel ve špíně ze srdce přejí. Ti šarlatáni nejsou přece první, kdo lidem ustavičně lžou. S tímhle džbánem se chodí pro vodu už dlouho. Ti mnozí, kdo nemají pevnou půdu sami v sobě, ji pod nohama ztratili už dávno, a velkou odpovědnost za to nesou právě média.

O tendenčnosti hlavních amerických médií v nedávné minulosti se popsaly stohy papíru, např. v souvislosti s druhou invazí do Iráku. Přijít o důvěru lidí není úplně jednoduché a zabere to čas, ale získat ji zpátky je neskonale obtížnější, často nemožné. Svoboda slova je v USA (doposud) omezována daleko méně než v Evropě, takže disidentské hlasy tu nikdy nechyběly, i když je málokdo poslouchal; s novou americkou vládou se některé z nich, bohužel ty nejhorší a nejsektářštější, dostávají do popředí. To je ostatně jedním z důležitých příznaků toho, že státní moc se stává lumpenpolitickou.

U nás je tato situace už dlouho ještě horší, i když ji mírní naše šťastná bojácnost. Novináři nekriticky stranili jednomu způsobu vlády od raných 90. let, kritické myšlení bylo jak politiky Klausova střihu, tak médii soustavně zostouzeno a vytlačováno. V akutní fázi ukrajinské krize dokonce někteří naši intelektuálové požadovali instituční omezení svobody slova pro názory jiné než jejich! Jaký div, že po čtvrtstoletí masáže tak soustavné došli nakonec občané k názoru, že jak politikové, tak média jsou ještě prolhanější než za komunistů, a začali – pod taktovkou kolohnáta Zemana – horovat pro obludné nesmysly. Stejně lžou všichni, tak co.

Nějak podobně jsou na tom lidé leckde po světě. (Jinak by asi třeba ve Francii zjevný defraudant Fillon prezidentskou kandidaturu dávno vzdal; takhle si přinejmenším myslí, jako většina hochštaplerů, že má pořád šanci.)

Proto se také vůbec nedivím, ale nikoho neomlouvám: politiky, novináře, umělce, vědce, občany, ani sebe. Ani dost málo mě nezajímá, jak si kdo srovná svou vlastní hanebnost s „mravním zákonem v sobě“, ani jaké kdo najde pro tuto hanebnost „pochopitelné důvody“, a tedy omluvy. Hanebnost zůstává hanebností.

Pokud jde o novináře všeho druhu, udělali by lépe, kdyby se místo vyhlašování post-pravdivých dogmat a všemožných alibistických relativit vzepřeli vlastní úchylnosti a dokázali říci (a té zásady se držet): možná jsem úplný omezenec, ale tohle je podle mého nejlepšího vědomí a svědomí pravda, a tyhle mám pro ni důkazy!

Vy ostatní poctivě namítejte. Nebo můžete souhlasit.

Václav Jamek

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Václav Jamek

Vítejte v době prdivé

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu