Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 2 > Hynek Skořepa: Chceme být slušnými lidmi?

Hynek Skořepa

Chceme být slušnými lidmi?

aneb Naše ochrana přírody po šedesáti letech

Ochrana přírody je v současnosti na okraji zájmu naší společnosti. Veřejnost její existenci zaznamenává spíš výjimečně, například v souvislosti s nedávným projednáváním novely zákona o ochraně přírody a krajiny, dotýkající se především fungování národních parků. Novelu připravenou ministerstvem životního prostředí schvalovala poslanecká sněmovna dvakrát (odmítla posvětit změny doplněné senátem). Jaký je to rozdíl oproti situaci těsně po sametové revoluci, kdy životní prostředí stálo na prvním místě žebříčku hodnot obyvatel, jak bylo zjištěno průzkumem veřejného mínění.

V loňském roce přešlo širší veřejností téměř nezaznamenané výročí. Před šedesáti lety, roku 1956, se splnil sen předválečných ochranářů (jak bývají profesionální i dobrovolní ochránci přírody označováni). Byl vydán zákon č. 40/1956 Sb. o státní ochraně přírody, v ochranářských kruzích označovaný jako „čtyřicítka“ (účinnosti nabyl v srpnu 1956). Zákon, který platil neuvěřitelných 36 let, až do vydání dosud platného zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. V souvislosti s připravovaným zákonem byla vyhlášena také první „velkoplošná“ chráněná území v českých zemích (Tatranský národní park na Slovensku existoval již od roku 1949, i když na menší rozloze než v současnosti). Nejstarší z nich, chráněná krajinná oblast Český ráj, v roce 1955. Druhou nejstarší CHKO u nás je Moravský kras, vyhlášený právě v padesátém šestém roce, nedlouho před vydáním zmíněného zákona (CHKO Moravský kras byla zřízena výnosem ministerstva školství a kultury ze dne 4. 7. 1956). Považuji za vhodné obě loňská nepříliš známá výročí připomenout.

Trocha starší historie

Člověk, ať už si to uvědomuje či ne, žije v přírodě a je její součástí. V minulosti se nebylo třeba nad tímto faktem pozastavovat, protože člověk byl na přírodě naprosto závislý. Ochrana přírody se v evropských podmínkách po mnoho staletí omezovala na ochranu zvěře před pytláky, případně ochranu lesů před nadměrnou těžbou dřeva. V některých od nás vzdálených částech světa měl pozitivní vztah k přírodě ve společnosti mnohem větší význam než v Evropě. Stačí se podívat třeba na obrazy starých čínských mistrů, kteří se ve svých dílech soustředili především na krajinu. Lidé jsou na jejich obrazech často jen nepatrným doplňkem.

I u nás však uměli stavitelé ocenit majestátnost a krásu vzrostlých stromů a zakomponovali je do prostředí projektovaných staveb. Barokní boží muka by bez stínu starých lip nebyla úplná. Bližší vztah k přírodě však lidé hledali až období romantismu. Rozvíjející se technika je nutila hledat protiváhu v dosud nezničené krajině. Myšlenky francouzského filozofa J. J. Rousseaua (1712–1778) se, byť se zpožděním, dostávaly i do střední Evropy. Některé pokrokové šlechtice inspirovaly k vyhlášení prvních chráněných území na jejich majetcích. V roce 1838 byly takto prohlášeny za chráněné pralesy Hojná Voda a Žofínský v Novohradských horách na panství hraběte Buquoye. Hrabě svému lesnímu inspektoru Františku Železnému 28. srpna 1838 napsal:

Při mé dnešní pochůzce v polesí lužnickém našel jsem II. trať hlavního dílu mezi pasekami č. 10 a 20, mezi potokem Almbach a hranicí jako prales, vzbuzující obdiv a úctu svým stavem. Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou brzy známy již jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovat zmíněnou lesní část jako památník dávno minulých dob názornému požitku pravých milovníků přírody, vzdáti se v ní veškerého lesohospodářského těžení a přikazuji Vám, abyste dalšími rozkazy uvedl tuto moji vůli v skutek, aby v této části žádné dříví se nekácelo, stelivo nehrabalo a klestí nesbíralo, zkrátka aby vše bylo ponecháno v dnešním stavu.

Žel potomci starého hraběte dávali přednost hospodářskému užitku, původně rozsáhlý Žofínský prales byl zmenšen a i v ponechaném zbytku probíhala těžba jednotlivých stromů.

O dvacet let později (1858) založil kníže Schwarzenberk pralesní rezervaci na šumavském Boubíně. Boubínský prales (v německé literatuře označovaný jako „Urwald Kubani“) je patrně vůbec nejznámějším chráněným územím u nás. První rezervaci na území Moravy a Slezska zřídil kníže Jan II. z Lichtensteinu v r. 1903 v horském „pralese“ na Šeráku v Hrubém Jeseníku.

V r. 1870 byl vydán zákon o ochraně ptactva zemědělsky užitečného pro Čechy (pro Moravu vyšel teprve v r. 1909 a Slezsko 1913).

Roku 1819 německý geograf a všestranně zaměřený přírodovědec Alexander von Humboldt poprvé použil termínu „přírodní památka“. Chtěl tím naznačit, že je třeba chránit pro budoucnost nejen hodnoty kulturní a lidské výtvory, ale i určité části přírody. Za zakladatele teorie evropské ochrany přírody je považován německý profesor Hugo Conwentz, který v r. 1904 napsal knihu Ohrožení přírodních památek a návrh na jejich ochranu. Navrhl také vydání příslušného zákona a zřízení státního úřadu pro ochranu přírodních památek. Již několik let před tím byl zřízen první národní park na světě – Yellowstonský národní park v USA (1872).

V r. 1922 byl na tehdejší Ministerstvo školství a národní osvěty Republiky Československé povolán Rudolf Maximovič (1886–1963) jako generální konzervátor státní ochrany přírody. Neměl tehdy jednoduchý úkol. Přesto se mu podařilo prosadit významné zvýšení počtu chráněných území. V době jeho nástupu do funkce bylo v celé tehdejší Československé republice ani ne 10 soukromých přírodních rezervací. V r. 1938 jich bylo v Čechách již 113, na Moravě a ve Slezsku 29.

Největší odbornou oporou rodící se ochrany přírody však byl v období první republiky zřejmě Jan Svatopluk Procházka (1891–1933), první vysokoškolský učitel, který se kdy u nás habilitoval pro obor ochrany přírody (stal se docentem pražského ČVUT). V pozdějších letech se bohužel technici a přírodovědci názorově spíše vzdalovali. S nedostatkem komunikace a snahy o hledání kompromisního řešení při zasazování technických děl do krajiny se bohužel potýkáme dodnes.

Za socialismu a po sametové revoluci

V úvodních ustanoveních zákona č. 40/1956 o státní ochraně přírody se praví:

1. Tento zákon chrání přírodní bohatství a vzhled krajiny a zabezpečuje, aby tyto hodnoty sloužily k poučení, osvěžení a péči o zdraví našeho lidu a tím k dalšímu vzestupu jeho hmotné a kulturní úrovně.

2. Ochrana přírody se opírá o vědecký průzkum přirozeného i člověkem ovlivněného dění v přírodě a provádí se v úzké spolupráci s vrcholnými vědeckými institucemi.

Obě tvrzení shledáváme platnými podnes. I v současnosti však, stejně jako za socialismu, realita pokulhává za vzletnými literami zákona. Zákon z roku 1956 totiž postrádal dostatečně jasné a tvrdé postihy za porušování svých ustanovení. Dnes sice postihy definovány jsou, zdaleka však nejsou dostatečně odrazující (zvláště ne pro podnikatelské subjekty) a jejich vymahatelnost je i teď mnohdy problematická.

Sankční dodatek ke „čtyřicítce“ byl přijat velmi pozdě, až roku 1986 (zákonem České národní rady č. 65). Podle něj tenkrát bylo možné uložit pokuty občanům (do výše 5000 Kčs) i organizacím (do výše 250 000 Kčs), okresní národní výbor navíc mohl organizaci k pokutě uložit opatření k nápravě škody na přírodě. V té době také konečně okresní národní výbory získaly možnost urychleně vyhlásit aspoň menší lokality za chráněné formou chráněného přírodního výtvoru (CHPV) bez zdlouhavé byrokracie na ministerstvu kultury.

V r. 1958 byl vytvořen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP) a jeho ředitelem se stal botanik (původně středoškolský profesor) Jaroslav Veselý (1906–1985). Spojení ochrany přírody s péčí o kulturní památky pod ministerstvem kultury mělo své kladné i záporné stránky. Památky jsou přímou součástí naší kulturní krajiny. Na druhé straně konzervativní bezzásahová ochrana přírody se právě pro společenstva této kulturní krajiny ukázala jako nevhodná.

Odborná činnost SÚPPOP byla v praxi realizovaná pomocí jeho krajských středisek (ta však byla zřizována při krajských národních výborech a SÚPPOP je pouze metodicky řídil), jejichž organizačními součástmi byly i postupně vznikající správy chráněných krajinných oblastí. Správy ovšem v té době byly pouze odbornými institucemi s poradním hlasem, bez přímých rozhodovacích pravomocí (na Slovensku mají správy CHKO toto postavení dodnes). Rozhodovaly orgány státní správy (krajské, případně okresní národní výbory), na kterých se postupně objevili pracovníci mající na starost ochranu přírody. Poslední slovo však vždycky měla vládnoucí komunistická strana, jejíž činovníci ovlivňovali rozhodování státní správy.

Chráněná území (státní přírodní rezervace a chráněné krajinné oblasti) vyhlašovalo ministerstvo kultury. Celý proces vyhlašování byl však i v případě menších území (státních přírodních rezervací, SPR) nesmírně zdlouhavý a často došlo k zničení lokality před tím, než se ji podařilo prohlásit za rezervaci.

V letech 1958 až 1990 tedy existovala společná odborná organizace státní památkové péče a státní ochrany přírody. Jejich oddělení roku 1991 (po vzniku samostatného ministerstva životního prostředí) bylo pochopitelné, ochrana přírody v té době již nemohla v kulturní krajině vystačit s konzervačním přístupem k cenným lokalitám. Na druhé straně se v současnosti projevují negativní dopady omezené vzájemné komunikace mezi památkáři a ochranáři (také kvůli tomu, že se ztrácejí osobní kontakty – generace těch, co spolu před lety ještě sedávali v jedné kanceláři KSSPPOP už většinou odešla do důchodu). Dochází i k ostrým názorovým střetům, například při řešení problémů dožívajících starých stromů v parcích, jejichž estetická hodnota klesá, na druhou stranu zůstávají často jedním z posledních útočišť vzácných druhů „dřevokazného“ hmyzu, pro které v intenzivně využívaných hospodářských lesích již nezbývá místo. Ve snaze zlepšit vzájemnou komunikaci proto uzavřely Národní památkový ústav a Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) v roce 2011 dohodu o spolupráci. Obě strany se zavázaly k výměně informací a k hledání kompromisů při řešení „překryvů zájmů“.

V r. 1990 byla ochrana přírody oddělena od památkové péče – vznikl Český ústav ochrany přírody. K 1. 1. 1990 vzniklo také samostatné Ministerstvo životního prostředí (MŽP), k jehož důležitým úkolům patřila mimo jiné příprava nového zákona o ochraně přírody (připravoval jej tým specialistů pod vedením právníka Svatomíra Mlčocha). Roku 1992 byl zákon o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.) schválen. Stalo se tak dnes už téměř neuvěřitelnou většinou 105 ze 111 přítomných poslanců tehdejší České národní rady. Tento zákon se výrazně odlišoval od předchozího hned v několika ohledech. Především nově zavedl pojem obecná ochrana přírody. V rámci obecné ochrany rostlin a živočichů jsou všechny jejich druhy chráněny před ničením či poškozováním. Fyzické i právnické osoby jsou ze zákona povinny při provádění zemědělských, lesnických a stavebních prací, při vodohospodářských úpravách, v dopravě a energetice postupovat tak, aby nedocházelo k nadměrnému úhynu a zraňování rostlin ani živočichů či ničení jejich biotopů, kterému lze zabránit technicky i ekonomicky dostupnými prostředky. Bohužel mnozí tak nečiní, přestože jim to zákon ukládá.

Především byly orgány ochrany přírody (konkrétně správy CHKO a národních parků) vybaveny rozhodovacími pravomocemi a přestaly být pouze odbornými institucemi s poradním hlasem (staly se součástí státní správy). Již rok předtím (1991) byla zvláštním zákonem vytvořena Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP). V běžné krajině zaštiťovaly ochranu přírody okresní úřady, na nichž vznikly referáty životního prostředí. Mnozí na nich působící úředníci byli velice aktivní, navázali spolupráci s různými odbornými pracovišti a na základě jejich doporučení navrhovali péči o jednotlivá chráněná území (přírodní rezervace, přírodní památky). Vlastní zásahy pak prováděli buď přímo majitelé pozemků v chráněných územích, či specializované firmy, náklady financoval okresní úřad. Okresní úřady také vyhlásily řadu dalších maloplošných zvláště chráněných území, které významně „zahustily“ síť chráněných území budovanou v poválečném období ministerstvem kultury. Poté, co okresní úřady zanikly a pravomoc vyhlašovat přírodní rezervace či památky přešla na úřady krajské, nová chráněná území téměř nepřibývala. Krajské úřady se při vyhlašování rozhýbaly až v souvislosti se vznikem soustavy Natura 2000 a jejím postupným uváděním v život.

Chráněná území celorepublikového významu (národní přírodní rezervace, národní přírodní památky) spravovalo a dodnes spravuje ministerstvo životního prostředí prostřednictvím Agentury ochrany přírody a krajiny.

Rozdělování a slučování

„Stočtrnáctka“ prošla od svého vydání řadou novelizací, což je „pochopitelné s ohledem na dynamický a někdy i turbulentní vývoj v naší společnosti i v právním systému“ (S. Mlčoch v časopise Ochrana přírody č. 2/2012 na str. 16 k dvacátému výročí existence tohoto zákona). Přes značné úsilí politických představitelů neoliberalismu s podporou především v „podnikatelských“ kruzích si zákon č. 114 své zásadní mechanismy uchoval dodnes, přestože přišel o některá významná ustanovení (např. o ustanovení, že v případě sporného výkladu měl zákon o ochraně přírody nadřazenost nad jinými právními předpisy, např. zákonem o lesích, vodách či stavebním zákonem).

V roce 1995 byl ČUOP (tehdy již přejmenovaný na AOPK) přes nesouhlas části odborné veřejnosti rozdělen na dvě organizace. Správa chráněných krajinných oblastí (jednu dobu též Správa ochrany přírody, mezi zaměstnanci přezdívaná „sopka“) zastřešovala činnost pracovníků jednotlivých CHKO. Agentura ochrany přírody a krajiny spolu s okresními (později krajskými) úřady odborně pečovala o chráněná území mimo CHKO a národní parky (ty měly své vlastní správy).

Roku 2006 byly AOPK a správy CHKO opět sloučeny pod názvem Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR). Dle vyjádření MŽP mělo sloučení obou organizací přinést „zefektivnění práce, zkvalitnění metodického vedení pracovníků a zlepšení spolupráce v regionech“. Poněkud nepochopitelné vysvětlení od ministerstva, které o dekádu předtím ČUOP rozdělovalo s tím, že jen správy CHKO budou státními úřady, AOPK bude „pouze“ poskytovat odborný servis v ochraně přírody (např. pro krajské či obecní úřady).

V témže roce se od státní ochrany přírody naopak oddělila správa veřejnosti přístupných jeskyní (vznikla samostatná Správa jeskyní ČR). Osamostatnění Správy jeskyní však svoji logiku mělo, neboť Správa jeskyní nevykonává státní správu a z významné části svůj provoz zajišťuje vlastní ekonomickou činností (výtěžek ze vstupného či z prodeje upomínkových předmětů a občerstvení).

AOPK a správy národních parků podle zákona mají provádět potřebné inventarizační přírodovědné průzkumy, monitoring, dokumentaci a šetření v ochraně přírody. Ukládají, zpracovávají a poskytují data v ochraně přírody (přitom spolupracují s odbornými, výzkumnými a vědeckými pracovišti). V neposlední řadě mají též zajišťovat informační a osvětovou činnost a péči o chráněné části přírody (tzv. management).

Tím však neustálé reorganizace, rozhodně nepřispívající k bezproblémovému fungování státní ochrany přírody, neskončily. K 1. 1. 2003 zanikly okresní úřady a jejich pravomoci přešly na obce s rozšířenou působností (ORP), v menší míře pak (např. péče o rezervace) na krajské úřady. V rámci úsporných opatření pravicových vlád začalo „zeštíhlování“ AOPK. Jako první přišla AOPK o Stanici ochrany fauny Pavlov na Havlíčskobrodsku, která byla převedena pod nevládní organizaci ČSOP (provozuje celorepublikovou síť záchranných stanic pro handicapované živočichy). Z hlediska ekonomického šlo o logický krok, obraz státní ochrany přírody na veřejnosti to však bezesporu výrazně poškodilo. Na v Pavlově chovaná rysí či vydří mláďata, známá z televizních večerníčků, jezdily desítky školních exkursí. A děti pak doma nadšeně vyprávěly o pomoci zraněným zvířatům. Troufám si říci, že šlo o jediné pracoviště státní ochrany přírody, které veřejnost vnímala jen pozitivně (u těch vykonávajících státní správu si je spojuje především s komplikací jakýchkoliv aktivit, prováděných v chráněných částech přírody).

Následovalo postupné slučování krajských středisek AOPK se správami CHKO. Nejdříve se spojilo středisko Liberec se Správou CHKO Jizerské hory. V tomto případě sloučení neznamenalo problém, protože obě instituce stejně sídlily v téže budově. Další slučování však již bezproblémové nebylo. Takto byla například sloučena Správa CHKO Pálava v Mikulově s Krajským střediskem AOPK v Brně. V ochranářských kruzích se tehdy proslýchalo, že to nebylo ani tak kvůli úsporám, jako kvůli příliš razantnímu vystupování tehdejšího vedoucího Správy CHKO Pálava ve prospěch ochrany přírody. A něco na tom bude, protože Správa CHKO Moravský kras v Blansku tenkrát ještě k brněnskému středisku přičleněna nebyla, i když Moravský kras sahá na rozdíl od Pálavy až na samý okraj Brna. Správa CHKO Orlické hory v Rychnově nad Kněžnou po sloučení s Krajským střediskem Hradec Králové přišla o lesníka (zarážející v případě CHKO, kde lesy pokrývají 75 % rozlohy; nyní již lesníka opět má). V roce 2015, když bylo slučování v hrubých rysech dokončeno, byly až na výjimky (např. CHKO Beskydy, CHKO Jeseníky) poslučovány CHKO s krajskými středisky tak, že dnes působnost jednotlivých regionálních pracovišť (až na výjimky, třeba CHKO Kokořínsko – Máchův kraj) více méně odpovídá hranicím krajů. Některé CHKO sice zasahují do více krajů, ale s tímto problémem se jejich správy potýkaly již za socialismu i těsně po něm. Vzpomínám si, jak mi František Bárta (dlouholetý vedoucí CHKO Železné hory) před časem vyprávěl, jaké potíže nastaly v Železných horách s tím, když se po reformě státní správy CHKO najednou ocitla dokonce ve třech krajích (Středočeský, Pardubický a Vysočina). V podobných případech je dnes celá CHKO přičleněna k jednomu z krajských středisek, nyní ovšem nazývaných regionální pracoviště (Železné hory konkrétně k Pardubicím). Nakonec v roce 2016 byla v tichosti začleněna Správa CHKO Jeseníky k regionálnímu pracovišti Olomoucko, samostatně spravovány ze všech CHKO už zůstaly jen Beskydy, které jsou u nás plošně nejrozsáhlejší. V podstatě jsme se tak přiblížili k původnímu organizačnímu členění SÚPPOP (jen s tím rozdílem, že dnes máme víc krajů než za socialismu). A dostali jsme se opět ke stejně krkolomnému názvu státní organizace zaštiťující ochranu přírody. Jestliže zkratka KSSPPOP (krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody) byla za socialismu oprávněně terčem posměchu ochranářských kruhů, takové RP AOPK ČR (regionální pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky) rozhodně nepřispívá k čitelnosti státní ochrany přírody mezi veřejností.

Peníze vždy až na prvním místě

Za socialismu ochrana přírody v resortu ministerstva školství a kultury (později jen kultury) poněkud živořila vedle kulturních památek (viz např. vzpomínka Jaromíra Strejčka K 50 letům od přijetí prvního zákona o státní ochraně přírody v ČR, časopis Živa, č. 5/2006, str. LXV–LXVI). Bohužel to prý zčásti způsobil sám J. Veselý, který ve snaze urychlit vyhlašování chráněných území přírody prohlašoval, že ochrana přírody „přece nic nestojí, stačí ji přece nechat přirozenému vývoji“. Nejpozději od 70. let 20. století však bylo již zcela zřejmé, že většina chráněných území v kulturní krajině vyžaduje po ukončení tradičních forem extenzivního hospodaření cílené ochranářské zásahy bránící jejich spontánnímu zarůstání. Nedostatečná údržba chráněných území za minulého režimu byla zapříčiněna nejen chybějícími zkušenostmi a nedostatkem financí, ale také praktickou nemožností objednat potřebné práce u některého státního podniku. Soukromníkovi to nebylo dovoleno přímo zaplatit, takže se to všelijak obcházelo (nejčastěji přes dobrovolné ochranářské organizace – Tis, později ČSOP či Hnutí Brontosaurus). Již za socialismu byl také kupodivu obvykle orgánem ochrany přírody vyžadován souhlas majitele či uživatele pozemku (většinou to však byla státem řízená organizace, např. JZD) a vlastník mohl dokonce požadovat náhradu za utrpěnou majetkovou újmu, pakliže byla „více než nepatrná“! To však není nic proti tomu, když dnes příslušný orgán ochrany přírody musí sdělit záměr jakéhokoliv ochranářského zásahu všem soukromým vlastníkům (obvykle restituentům či jejich potomkům), kterých mohou být u jedné rezervace desítky či stovky. Ti se pak většinou ani neozvou (mnohdy žijí na opačném konci republiky), jejich případné připomínky však musejí být pochopitelně vypořádány.

V roce 1993 začaly být na údržbu chráněných území čerpány finanční prostředky z Programu péče o krajinu (PPK). V tržním prostředí již nebylo možné péči o cenné lokality udržovat pomocí ruční práce pár nadšenců. Soukromníci mnohdy získali restitucí kvalitnější pozemky a špatně přístupná místa s výskytem vzácných rostlin či živočichů se jim mnohdy už nechce dále využívat. Souvisí to také s generační obměnou. Staří hospodáři, kteří by se styděli za nepokosenou louku, postupně vymírají.

V současnosti je péče o cenná přírodní území financována z více dotačních programů, včetně evropských fondů. Například Operační program Životní prostředí (OPŽP) disponuje na nejbližší období 192 mil. Kč. Na péči o přírodu a zvýšení druhové rozmanitosti. AOPK ovšem o tyto prostředky v některých případech nesmí žádat, ale administruje jejich přidělování. Na mnohých krajských střediscích (což jsou dnes pouhá oddělení regionálních pracovišť AOPK, stejně jako správy CHKO) se už dnes většina zaměstnanců zabývá zpracováváním doručených žádostí o peníze z OPŽP. Tím se dostáváme k zvlášť citlivému tématu – personálnímu zajištění ochrany přírody prováděné státem.

K 1. 1. 2015 se AOPK ČR stala správním úřadem, což bylo zakotveno v tzv. „změnovém zákoně“ (č. 250/2014 Sb. o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o státní službě). Jak uvádí článek v časopise vydávaném státní ochranou přírody s názvem Agentura ochrany přírody a krajiny ČR v novém kabátě (František Pelc, Jana Hůlková-Kinská, Ochrana přírody č. 1/2015, str. 26–29), role Agentury byla pro laickou veřejnost značně nečitelná, a to nejen z právního pohledu... Nabytím účinnosti změnového zákona správy CHKO sice jako orgány ochrany přírody vykonávající státní správu podle zákona č. 114/1992 Sb. zanikly, nicméně zůstaly součástí organizační struktury AOPK ČR. Služební a změnový zákon zásadním způsobem přispěly ke konsolidaci institucionálního zajištění speciální státní správy v ochraně přírody...

... V celé éře socialismu mezi nimi (SÚPPOP a KSSPPOP) neexistovala vazba přímého řízení a jednalo se pouze o odborné organizace (na svou dobu nezřídka se slušnými experty) bez jakýchkoliv pravomocí. Jejich stanoviska národní výbory reflektovaly zpravidla pouze v marginálních případech...

Ve zmíněném článku se též uvádí, že od roku 2009 došlo k celkovému poklesu provozních prostředků AOPK zhruba o polovinu a mzdových prostředků o pětinu. Jestliže roku 2005 měla AOPK spolu se správami CHKO cca 750 zaměstnanců, v roce 2013 jich bylo již jen 500. Změnovým zákonem je AOPK ČR zřízena jako orgán ochrany přírody s celostátní působností a s vlastním výkonem státní správy v chráněných krajinných oblastech, národních přírodních rezervacích a národních přírodních památkách a jejich ochranných pásmech...

To vše mají zvládnout personálně značně oslabená regionální pracoviště, která v rámci úspor museli opustit mnohdy i dlouholetí pracovníci s velkými zkušenostmi. Počet pracovníků na některých správách CHKO poklesl tak, že se téměř přiblížil počtu zaměstnanců za socialismu. Tenkrát se ovšem pracovníci správ věnovali přípravě odborných podkladů pro jednání orgánů státní správy, kdežto dnes státní správu v ochraně přírody samy vykonávají. Kdo tuší, jak procesně složité je správní řízení, pochopí, že jim při úřadování na vlastní odbornou práci už téměř nezbývá čas.

Když jsem v roce 2007 přišel na Správu CHKO Moravský kras, bylo nás tam s kolegy asi deset. Jak lze snadno zjistit z organizační struktury AOPK na jejích webových stránkách (www.nature.cz), má dnes Správa CHKO Moravský kras sedm zaměstnanců. Z toho je jeden vedoucí a jeden krajinář, který připravuje závazná stanoviska pro stavební úřady ke stavbám na území CHKO. Jestliže oba odečteme (před rokem 1992 správy CHKO stavební agendu v podstatě neřešily a právní odpovědnost orgánu státní správy neměly), zbývá pět pracovních úvazků. Pro srovnání, za socialismu měla Správa CHKO Moravský kras čtyři zaměstnance.

Myslím, že by se dalo polemizovat i s názorem autorů výše citovaného článku, že za socialismu byla odborná stanoviska státní ochrany přírody respektována obvykle jen v okrajových případech. Pozice státní ochrany přírody byla za socialismu složitá, jednoduchá není ani dnes. Je však třeba přiznat, že větší část sítě chráněných území u nás byla vytvořena již za socialismu. Markantní je to především v případě chráněných krajinných oblastí. Od roku 1955 (vyhlášení CHKO Český ráj) do roku 1989 (CHKO Blanský les) vzniklo v českých zemích 20 chráněných krajinných oblastí. Krátce po sametové revoluci přibyly další tři (Litovelské Pomoraví, Poodří, Železné hory) a Podyjí se změnilo z CHKO na národní park. Přitom vyhlášení některých CHKO (Železné hory, Litovelské Pomoraví) bylo připravováno již v 80. letech (za socialismu). Další ještě za socialismu navrhované CHKO (Rychlebské hory, Sovinecko, Novohradské hory) vyhlášeny vůbec nebyly. Za poslední čtvrtstoletí se v demokratických poměrech podařilo „pouze“ rozšířit CHKO Český ráj (např. o Prachovské skály), CHKO Kokořínsko o Máchův kraj a vyhlásit CHKO Český les (ovšem na mnohem menší rozloze, než byl původní záměr). Nakonec v roce 2016 vznikla asi nadlouho poslední CHKO Brdy.

Jestliže se již za socialismu podařilo třeba Správě CHKO Moravský kras prosadit změnu hospodaření na zemědělských pozemcích aspoň nad některými jeskyněmi či vyloučit dopravu z Pustého žlebu a Správě CHKO Křivoklátsko zabránit výstavbě přečerpávací vodní elektrárny na Berounce, porevoluční ochrana přírody zvlášť v posledních letech jen obtížně brání projektům, z nichž některé jsou jen „oprášené“ ještě ze socialistické éry. Úvahy o přehradě či suchém poldru na Berounce zde máme znovu, přehrada Pěčín je plánována v cenné části CHKO Orlické hory (a její výstavba je velmi aktuální), přes CHKO České středohoří byla postavena dálnice, přestože to zákon zakazuje (tak jako za socialismu se to dá obejít výjimkou). Ochrana přírody zatím neuspěla především pro odpor uživatelů loveckých revírů s přehlášením části CHKO Křivoklátsko na národní park. Možná by stálo za to alespoň připravit novou vyhlášku CHKO Křivoklátsko, která by vyřešila právně zcela nevyhovující stav, protože při vyhlašování CHKO roku 1978 nebyla do území CHKO zahrnuta zátopová oblast plánované přehrady. A to nemluvím o tom, že řada především dříve vyhlášených CHKO má dnes leckde nejasné hranice, podklady k jejich přehlášení však již léta leží na ministerstvu životního prostředí.

Vyznat se v organizační struktuře státní ochrany přírody a porozumět, do čí kompetence určité chráněné území patří, je pro člověka zvenčí obtížně pochopitelné. Například při správě národní přírodní rezervace Mohelenská hadcová step na Třebíčsku se vystřídalo Krajské středisko Brno se Správou CHKO Žďárské vrchy, kterou vystřídala Správa CHKO Moravský kras. Je nepochopitelné, proč se mají pracovníci personálně velmi oslabených správ CHKO starat o území od dotyčné CHKO někdy značně vzdálené. Takové území pochopitelně nemohou znát. Několik let jim trvá, než se s ním vůbec seznámí, načež je další reorganizace přesune pod správu jiného pracoviště. Lze jen doufat, že vytvořením Regionálního pracoviště Olomoucko (CHKO Jeseníky, CHKO Litovelské Pomoraví, bývalé krajské středisko AOPK Olomouc) k 1. 1. 2016 byl ukončen proces transformací a struktura agentury ochrany přírody zůstane na delší dobu ustálená.

Nestátní ochrana přírody

Nejen u nás má své nezastupitelné místo také dobrovolná ochrana přírody. Již r. 1904 byl v Čechách založen Svaz spolků pro okrašlování a ochranu domoviny (Svaz na ochranu přírody a domoviny na Moravě a ve Slezsku byl založen až roku 1923). Záhy úspěšně rozvinul svoji činnost (mimo jiné provedl soupis přírodních památek) a v letech 1904 až 1951 vydával časopis Krása našeho domova (obnovený 2001). Jedním z cílů obou svazů byl nákup zachovalých kousků přírody za účelem zřizování rezervací. V roce 1951 byl svaz násilně rozpuštěn. Éra „okrašlovacích spolků“ tehdy nenávratně skončila. Organizovaná dobrovolná ochrana přírody u nás prakticky zanikla. Po uvolnění v 60. letech bylo umožněno založit novou organizaci s názvem Tis – Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Tis však neměl dlouhého trvání a během normalizace byl zlikvidován.

Teprve v roce 1979 bylo dobrovolným ochráncům přírody umožněno sdružit se v nové organizaci pod názvem Český svaz ochránců přírody – ČSOP (na Slovensku vznikl obdobným způsobem Slovenský zväz ochrancov prírody a krajiny). Tehdejší režim asi věděl, proč se vzniku obdobné organizace tak dlouho bránil. ČSOP se spolu s hnutím Brontosaurus stal útočištěm nespokojenců s aktuálním stavem věcí a brzy se vymkl zamýšlené státní a stranické kontrole. Jeho členové se intenzivně zapojili do právě zahájených ochranářských zásahů v chráněných územích, když se zjistilo, že postavení tabule se státním znakem k louce prostě nestačí. Podzimní sjezd ČSOP v roce 1989 se stal jedním z motorů sametové revoluce. Nastalo nedlouhé období obrovského nadšení, vystřídané poměrně brzy rozčarováním a zjištěním, že ochrana přírody taky něco stojí. A to nejen peníze, ale také nutnost slevit z některých sobeckých lidských zájmů. Slovy Jana Čeřovského, našeho dlouholetého zástupce v Mezinárodní unii pro ochranu přírody (IUCN), tržní vztahy citelně pročesaly řady obětavých dobrovolníků.

I dnes má Český svaz ochránců přírody v systému ochrany přírody u nás významné místo. Jeho jednotlivé základní organizace často pečují o svěřené přírodní lokality. Hodně se na jeho půdě pracuje s mládeží vzhledem k myšlence, že nejdůležitější je prevence a je třeba vychovat k přírodě ohleduplnější generaci. ČSOP organizuje kampaň Místo pro přírodu, v rámci níž jsou vykupovány cenné kousky krajiny, které se pak stávají majetkem příslušného pozemkového spolku ČSOP.

Samozřejmě existují i jiné nevládní organizace, které se při své činnosti alespoň částečně věnují ochraně přírody. Bohužel ne všechny jejich kroky bývají odborně podloženy a veřejnost k nim, více či méně oprávněně, pociťuje jistou nedůvěru. I organizace jako Greenpeace, Hnutí Duha či Děti Země hrají však v dobrovolné ochraně přírody důležitou úlohu. Některé věci prostě určitým politikům a podnikatelům těžko vysvětlíte, nezbývá než v některých případech použít i dosti razantních přesvědčovacích metod. Možnost veřejnosti významně zasahovat formou občanských sdružení (nyní tzv. zapsaných spolků) do povolování zásahů ovlivňujících přírodu patří k velkým přínosům naší demokracie. Mnohým je trnem v oku. Je třeba se všemi silami zasazovat o to, aby byla tato možnost zachována i do budoucnosti.

A co dál?

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že pro ochranu přírody jsou nejdůležitější živí lidé, a to lidé s velkými zkušenostmi. Jestliže na pražském ředitelství se v mnoha případech pracovníci mění po roce či dvou (pro mnohé je to jen start k jiné kariéře – získají praxi v AOPK a pak odcházejí do soukromé sféry, kde si vydělají víc), v regionech takto pracovat nelze. Protože právě v regionech se realizuje skutečná ochrana přírody, čímž nechci nijak zpochybňovat důležitou koordinační roli pražského ústředí. Jen aby bylo po všech těch reorganizacích ještě koho koordinovat.

Pracovníka shromažďujícího elektronická data na ředitelství lze vyškolit a zapracovat poměrně rychle, příslušnou databázi je možné relativně snadno předat někomu dalšímu. Geologa, botanika či zoologa s dlouholetými zkušenostmi a niternou znalostí určitého území nevyškolíte nikdy, protože potřebné znalosti a zkušenosti získávají celý život. Jedinou možností je, aby ten starší, zkušený před odchodem do důchodu po několik let zapracovával svého nástupce (a nemusí to znamenat další mzdové náklady, může přece zapracovávat studenta například v rámci diplomové či doktorském práce). Osobní zkušenosti žádná databáze a sebelepší GIS aplikace nemohou nahradit!

Ke stabilitě ochrany přírody rozhodně nepřispívají ani časté změny vedoucích pracovníků. Za 25 let (1991 až 2016) se vystřídalo 16 ministrů životního prostředí a 10 ředitelů NP Šumava (NP Podyjí řídí po celou dobu ředitel jediný).

Na začátku nového tisíciletí, v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie a sjednocením právních norem s předpisy EU, začala být v České republice vytvářena soustava chráněných území Natura 2000. Jejím cílem je chránit nejvíce ohrožené druhy rostlin a živočichů a přírodní stanoviště (např. rašeliniště, horské smrčiny atd.) v rámci EU. Vytvořená soustava by měla zajistit trvalou péči o nejhodnotnější území pro ochranu biologické rozmanitosti. Do zákona o ochraně přírody byla zapracována v rámci jeho novelizace roku 2004.

Záměr to byl asi dobrý, jeho praktická realizace však značně pokulhává. „Stočtrnáctkou“ velmi kvalitně nastavená územní ochrana přírody byla „rozmělněna“. Evropsky významné lokality (EVL) ani ptačí oblasti totiž nezajišťují komplexní ochranu ekosystému, jsou v nich zakázány pouze činnosti ohrožující daný druh či stanoviště. Komplexní ochranu dle zákona zajišťuje jen vyhlášení (národní) přírodní rezervace. Reálně to pak platí jen tehdy, jestliže příslušný orgán ochrany přírody (krajský úřad, AOPK) dokáže ochranu (včetně třeba bezzásahovosti v lesích) prosadit.

V ochraně přírody jsem pracoval sice krátce, necelé tři roky, i za tu nedlouhou dobu jsem ale stačil výrazně pocítit, jak se situace státní ochrany přírody neustále zhoršuje a podmínky pro práci jsou méně příznivé.

Společnost by se měla shodnout na nějakém aspoň trochu většinově přijatelném kompromisu v tom, co vlastně od ochrany přírody očekává. Ochrana přírody je přirozeným projevem slušného člověka. Aspoň to tak píšou východočeští kolegové ochranáři na informačních tabulích některých chráněných území. Chceme se počítat mezi slušné lidi? Národní parky pokrývají asi 1,5 % rozlohy ČR, chráněné krajinné oblasti přibližně 15 %, na národní přírodní rezervace (NPR) a přírodní rezervace (PR) připadá v obou případech méně než půl procenta rozlohy státu. K evropsky významným lokalitám v současnosti náleží asi 10 % území ČR (do značné míry se však překrývají s CHKO a rezervacemi). Je to opravdu tak mnoho, jak tvrdí zastánci neomezeného drancování krajiny?

Ono loňské výročí vydání prvního zákona o ochraně přírody veřejnost z pochopitelných důvodů téměř nezaznamenala, ale v některých regionech byla díky aktivitám správ jednotlivých CHKO připomenuta výročí prohlá­šení Českého středohoří, Kokořínska, Lužických hor a Pálavy chráněnými krajinnými oblastmi (ve všech případech v roce 1976). Stále je dost lidí, kteří chtějí žít ve zdravé a oku lahodící krajině. V případě potřeby jsou ochotní se za svůj kraj postavit. A to je naší nadějí.

Hynek Skořepa (1975) vystudoval biologii, zeměpis a ochranu životního prostředí na PřF UP v Olomouci. V letech 2007 až 2010 působil na Správě CHKO Moravský kras v Blansku. V současnosti učí na gymnáziu v Ústí nad Orlicí.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.