Miloslav kardinál Vlk ve svých dopisech prof. Karlu Skalickému

Kde jsou dva nebo tři...

Osobnost, dílo a působnost kardinála Miloslava Vlka jsou něčím tak složitým a závažným, že mají-li být představeny v medailonu, který by byl alespoň trochu na výši svého předmětu, vyžadovalo by to tolik času ke zpracování alespoň těch základních pramenů, že váženou redakci, jíž jsem byl požádán, abych o něm něco připravil, mohu uspokojit jen tím, že přinesu ze své korespondence s ním ty nejvýraznější jeho listy.

Naše první setkání v roce 1968 po invazi

Je to bez jednoho roku půl století, co jsme se poznali, oba tenkrát biskupští sekretáři, on Hlouchův, já Beranův, on o dva roky starší než já. Bylo to na sklonku roku 1968, kdy jsem si už jako italský občan mohl, paradoxně právě po sovětské invazi, dovolit navštívit v Budějovicích své rodiče. Poprvé jsme se tenkrát s Mílou setkali, a dokonce v neděli 29. prosince společně celebrovali v kostelíku svatého Václava ranní mši svatou. A vzápětí začala i naše korespondence. Dovoluji si přinést jeho první dva dopisy v plném znění. Ten první psal 11. 2. 1969:

Milý Karle, sám osobně tentokrát nepřicházím; biskupové až na malé výjimky jeli sami, ačkoliv – myslím – by právě tentokrát tam sekretáře potřebovali – budou tam různé veřejné liturgické a jiné slavnostní akce. Ovšem pro mne osobně je to však dobré, poněvadž si zde v klidu vyřídím zanedbanou korespondenci a mnoho jiných věcí. Jinak se vracím k rozhovoru při našem setkání zde v Budějovicích ohledně mládežnické výpravy do Říma a do Itálie. Základem by byla svatocyrilská pouť s menším pobytem v Římě. Návštěva např. Assisi a možná nějaké zdržení pod stany v jižním Tyrolsku. Posílám seznam dětí, které se přihlásily. Nevím, jestli jich není mnoho. Tys mě o vánocích povzbuzoval, tož jsem si troufal. Po stránce finanční se snažím zajistit zájezd i odjinud. Píši zároveň svému příznivci a příteli do Německa, a tak doufám, že finanční zajištění by zčásti mohlo být. Na přiložené adresy bych potřeboval získat pozvání z Itálie. Je na něm několik sourozenců, těm je možno napsat pozvání jedno. Pro mne také obstarej jedno. Po doručiteli mi můžeš napsat, jak celá záležitost stojí. (Nahoře jsem napsal, že to jsou děti, ale zapomněl jsem poznamenat stáří: 14–18 let. U pozvání je nutné poznamenat přesnou adresu, data narození, zaměstnání, adresu zaměstnavatele.) Od Otce biskupa i od Ady Kubeše se dovím zprávy o Vás, o životě v Římě atd. Vy se opět dovíte o našem životě. Tentokrát je to jedinečná příležitost, že tam budou všichni, nebo aspoň skoro všichni existující biskupové. To už se dá leccos podniknout. Takhle pozvat je všechny pohromadě do semináře, zorganizovat české (a slovenské) bohoslužby, koncelebraci atd. Za všechny starosti a námahy Ti děkuji. Přeji Ti vše dobré od Pána ve Tvé práci, hodně spokojenosti a zdaru. Tvůj P. Míla Vlk.

Rukou bylo připsáno: Získané finance bych nechal poslat na Tebe do Říma.

Po dvou měsících pak následuje další jeho dopis datovaný 21. 4. 1969:

Milý Karle, pozdravuji Tě opět z Tvého domovského a snad i rodného města. Děkuji za vzkaz, který mi Edita B. vyřídila. Jsem rád, že to vedeš v patrnosti a máš to na mysli. Je to totiž důležité, aby ti naši lidé měli brzy v ruce pozvání, poněvadž čas na vyřízení všech formalit v našich poměrech je velice dlouhý. Musíme počítat několik neděl s pasem (pokud ho mají), dále nemalý čásek se vstupním visem. Budeme potřebovat vedle italského visa i transit rakouský. Buď proto tak laskav a urychli celou věc. Někteří z těch, které jsem uvedl, nedostali ještě pozvání. Proto Ti je píši znova: Anna Jakešová, Čtyři Dvory – České Budějovice, Sokolská 218; Radovan Mikuláš, Puklicova 62, ČBu; Alena Kloudová, Plzeňská 1, ČBu; Daniela Doležalová, Husova ul., ČBu; Marie Hejná, Puklicova 50, ČBu; Vladislav Šindelář, Marie Vydrové 23, ČBu; Mirek Soukal, Mayerova 10, ČBu. Na té první a třetí adrese mi zvlášť záleží, poněvadž ty dvě mnoho dělají pro nás. Já pravděpodobně s nimi nebudu moci jet. Proto by jel místo mne P. Šmákal, zdejší nový kaplan, výborný muž. Prosím Tě proto, pošli mu pozvání: Karel Šmákal, J. V. Jirsíka 2, ČBu. Nezapoměň ovšem také na Karla Hrdinu, který bude druhým průvodcem těch mladých. Děkuji Ti, Karle, za všechnu námahu a starosti. Je to pro dobrou věc. Pán Ti žehnej. Vzpomínám v mementu, Tvůj Míla.

Klec sice spadla, ne však neprodyšně

Po těchto dopisech zavládlo mezi námi mlčení na dvacet let. „Normalizace“ začala působit, takže jsme se ztratili z dohledu. A přece ne úplně. Česká společnost nebyla uzavřena neprodyšně, a co se v ní dálo, prosakovalo na západ. A tak se stalo, že bůhví jakými cestičkami mi přišel dopis rožmitálských farníků prezidentu Husákovi, v němž protestují proti odnětí státního souhlasu k výkonu duchovenské služby (22. 9. 1978) jejich duchovnímu správci P. Dr. Miloslavu Vlkovi. Tento jejich protest jsem pak uveřejnil ve Studiích 62/1979, str. 166–167. Zda to věděl Míla, nevím. Já však věděl, díky protestnímu dopisu, co je s ním. Nicméně musel jsem čekat ještě dalších jedenáct let, než se naše styky opět obnovily, a to v Římě na svatořečení blahoslavené Anežky České v neděli 12. listopadu 1989.

Naše čtyři setkání v letech 1990 a 1991

Když jsem se toho památného listopadu, kdy opět „čas oponou trhnul“, s ním zase setkal, byl ještě knězem jako já. Když jsem se s ním opět v Římě setkal podruhé, byl už českobudějovickým biskupem. K setkání došlo v římském Nepomucenu, a to při společné večeři, kdy jsem mohl sedět po jeho pravici a v rozhovoru s ním dostat ty nejčerstvější informace o situaci jihočeské církve z úst nejpovolanějších. A do třetice to pak bylo, když přijel do Říma na biskupskou synodu a přijal mé pozvání k obědu do mého vatikánského bytu. Bylo to 12. 12. 1990, mohli jsme u mne posedět a porozprávět o problémech biskupské synody, kvůli které přijel do Říma.

Jelikož však nejen on jezdil do Říma, ale i já jsem začal jezdit do Budějovic, setkali jsme se i tam. K setkání tenkrát došlo 11. 2. 1991, při něm mě žádal, abych udělal o prázdninách několik teologických přednášek pro laiky o vatikánském koncilu, což jsem mu přislíbil. To se však neuskutečnilo, protože zanedlouho, 27. 3. 1991, byl z Budějovic povolán do Prahy.

Korespondence s Mílou jako arcibiskupem a pak kardinálem pražským

Jako s arcibiskupem pražským začala pak častější korespondence týkající se jak mých, tak jeho problémů. Pokud šlo o můj problém, musel jsem s ním vyřídit svou exkardinaci z pražské diecéze a inkardinaci do diecéze svého původu, čili do Budějovic. Pokud šlo o jeho problém, týkal se pražské teologické fakulty. Tak mi 11. 11. 1993, když jsem byl ještě v Římě, napsal:

Vážený pane profesore, milý Karle, pozdravuji z Prahy. Již dávno jsem Tě neviděl, spíše o Tobě slyším. Zaslechl jsem totiž, že se chceš vracet do rodné vlasti. Vzpomněl jsem si, že jsme na toto téma spolu asi dvakrát hovořili, když jsem Tě kdysi zval domů jako českobudějovický biskup. To byla zřejmě jiná doba. Ty jsi mi tehdy namítal, že jsi inkardinován do Prahy. Později jsme spolu mluvili na téma návratu do Prahy. Ale ani tehdy zřejmě nebyla ještě situace zralá. Proto když nyní slyším o Tvých úmyslech vrátit se, opakuji své pozvání do Prahy, kde by pro Tvou úroveň, myslím, bylo vhodnější uplatnění. I do Českých Budějovic bys mohl klidně „odskočit“. Přijmi tedy, prosím, toto mé vážné pozvání, které bychom mohli upřesnit při nějakém osobním setkání. Pán ať Ti žehná. Mons. Miloslav Vlk, arcibiskup pražský a primas český.

Na tento jeho dopis jsem odpověděl, ale neuchoval jeho kopii. Jen si pamatuji, že to „zemětřesení“, jež pro mne znamenal přesun do vlasti, bylo směrováno do Budějovic, kde byla ještě živá a zdravá moje matka, a nadto i fungl nová teologická fakulta. Nemohl jsem proto přesměrovat přistání, které už bylo rozjednáno s českobudějovickým biskupstvím, čili s Václavem Dvořákem a biskupem Liškou.

Nicméně arcibiskup Vlk se stal 26. 11. 1994 kardinálem a znovu naléhá, abych přišel do Prahy. A tak mi 20. 6. 1995 píše:

Carissime, tímto dopisem se znovu vracím – po uplynutí určité doby od našeho rozhovoru na stejné téma – k nabídce a pozvání, abys své bohaté vědecké a učitelské zkušenosti získané na římských univerzitách dal plně do služeb především formace nové kněžské generace na KTF v Praze. Fakulta prožívá přechodnou fázi mezi dobou komunistického omezení, kdy nebylo možné vychovávat perspektivní učitelské kádry, a novou dobou, pro kterou zatím nebylo ještě možné nové kádry připravit. Potřeba specialistů není jen ve Tvém vlastním oboru, kde jsi uznávaným odborníkem, ale i v různých příbuzných oborech. Máš ostatně velmi širokou erudici a můžeš pomoci – třeba přechodně – v jiných oborech, než tam budou připravené síly. Děkuji Ti za Tvou ochotu, jsem k dispozici pomáhat, jak je to ostatně má povinnost daná Stanovami fakulty. Žehná Miloslav kardinál Vlk, arcibiskup pražský.

Na tento jeho dopis jsem pak odpověděl 11. 7. 1995, a dokonce uchoval jeho kopii, takže mohu přinést jeho znění:

Vysoce vážený Otče kardinále, milý Mílo, děkuji Ti srdečně za pozvání na pražskou teologickou fakultu i za lichotivé ocenění mých vědeckých a učitelských kvalit. Tvé uznání je pro mne zvlášť potěšující. Ve snaze vyjít vstříc a sladit své nynější závazky a povinnosti s Tebou vyjádřenými potřebami pražské teologické fakulty, konsultoval jsem celou záležitost se svým biskupem mons. Liškou a dohodli jsme se, že bych v roce 1997 (tedy ve druhém semestru školního roku 1996/97) mohl vzít jeden intenzivní kurs, na němž bych se včas dohodl s vedením fakulty. S díky za Tvé velekněžské požehnání vyprošuji Ti všecko dobré od Otce světel a uctivě Tě zdravím. Karel Skalický.

Vlk však nebyl člověk, který by jen tak snadno upouštěl od vytčených cílů. Píše mi do třetice 25. září 1996 na stejné téma:

Milý Karle, obracím se na Tebe, abych Tě opět pozval k přednáškám z fundamentální teologie na Katolickou teologickou fakultu do Prahy. Současná situace je taková, že dr. Wolf nyní propustil, respektive neobnovil pracovní smlouvu s dr. Štampachen, a tak v Praze není nikdo, kdo by fundamentální teologii přednášel. Jsou tu sice nějaké náhradní síly, ale to je podle mého názoru nedostačující. Byl bych rád, kdybys mohl odpovědět kladně, aspoň na částečný úvazek. Konkrétní modality bychom pak domluvili. S přáním všeho dobra Miloslav kardinál Vlk, arcibiskup pražský.

Na tento dopis jsem odpověděl 3. 10. 1996:

Eminenza Reverendissima, drahý Mílo, děkuji Ti za Tvůj milý dopis z 25. 9. 96, který mi přišel právě ve dnech mého stěhování z Hluboké do Č. Budějovic a zároveň příprav na zahájení akademického roku. Hrozný kolotoč, který způsobil, že odpovídám až nyní. Tvé pozvání k přednáškám z fundamentální teologie na pražské fakultě e lusighiero, jak říkají Italové, a já Ti děkuji za Tvou důvěru, kterou mi tím projevuješ. Právě 1. října jsem začal na naší budějovické fakultě děkanovat a nedovedu dosud odhadnout, jaké časové a silové požadavky bude na mne tato funkce klást. Nechci si nerozvážným přijímáním nových úkolů připravit situaci, kterou bych pak nezvládl a tak zklamal Tvou důvěru, což by mne mrzelo. Je tu však ještě jedna věc, která mi brání přijmout Tvé milé pozvání i nezávisle na důvodu, o němž jsem se právě zmínil. Přijmout toto pověření po tom, co z něj byl odstraněn neznámo proč O. Štampach, kterého si pro to, co jsem měl od něj příležitost číst, vážím, by na mne nevrhalo příznivé světlo a bylo by jistě interpretováno jako podraz, což bych Štampachovi udělat nechtěl. S důvěrou, že důvody mého zdráhání pochopíš, Ti přeji, abys mohl tuto komplikovanou záležitost uspokojivě vyřešit, a se srdečnými pozdravy zůstávám Tvůj in Xto Karel Skalický.

Naše „veřejná korespondence“ ohledně dialogu o pravdě

V této době jsme však spolu měli kromě této soukromé korespondence i korespondenci, o níž lze říct, že byla veřejná. O co šlo? Řečeno krátce, šlo o naši diskusi, zda je možné vést dialog o pravdě, nebo ne. Kardinál ve svém rozhovoru s redakcí Ádečka v AD 95/9, str. 29 na otázku: Mluvíte často o dialogu, ale stejně často o pravdě. Dialog ale většinou rodí kompromis. Jak k tomu přijde pravda, zvlášť ta absolutní? odpovídá: O pravdě nemůžeme vést dialog. To mě mrzí na dnešní době. Jejími typickými znaky jsou subjektivismus a relativismus. Pravda je to, co odpovídá skutečnosti. Ne to, co si o tom myslím...

Nuže, k tomuto jeho prohlášení jsem si dovolil v AD 95/11, str. 7 vyslovit nesouhlas: Je to prohlášení, které odporuje nejen duchu, ale i liteře koncilových usnesení. Kdyby měl tento nový princip v církvi zdomácnět, pak by ústřední koncilová myšlenka dialogu byla jen trapným nedorozuměním. Pak by ovšem nebylo jasné, jak jinak – když ne dialogem – vést novou evangelizaci.

V následujícím čísle AD 95/12, str. 8 však kardinál upřesňuje své tvrzení, z něhož vyjímám: Pan profesor reaguje na takové formulace pochopitelně ze svého oboru, ale v jiném smyslu, než zněla položená otázka. Zavdala mu k tomu příčinu stručnost a krátkost mé odpovědi, která nerozebírala aspekt, jenž v otázce přímo nezazněl, totiž zda pravda jednou formulovaná je ve své formulaci navždy nezměnitelná.

Jelikož se však stalo, že naše diskuse o tom, zda o pravdě lze, či nelze vést dialog, vyvolala víceré rozporné ohlasy, které AD 96/1 přinesla na straně 2, byl jsem redakcí vyzván, abych se k otázce dialogu vyslovil obšírněji, což jsem i udělal v témže čísle 96/1, str. 2 a 3 pod názvem Dialog o pravdě a pravda o dialogu. Kdybych měl co nejstručněji shrnout, o co šlo, řekl bych, že kdyby byl kardinál místo slova dialog použil slovo licitace, takže tvrzení by znělo: o pravdě nemůžeme vést licitaci, ani bych byl nemukl. Oba jsme pak viděli, že jsme si nerozuměli ve slově „dialog“, kteréžto slovo, jakmile jsme si ho vyjasnili, odstranilo nesouhlas.

Zdá se však, že význam tohoto našeho vzájemného dialogu ohledně dialogu o pravdě nebyl ani tak v jeho obsahu ideově-teoretickém, jako spíš v ohlasu, který měl v katolickém veřejném mínění. O tom napsal pozoruhodné ocenění v AD 96/1, str. 2 jakýsi Jiří Z. z Prahy (mně neznámá zkratka): Na půdě AD došlo z hlediska společenství českých katolíků k historické události: Teolog – profesor Karel Skalický – projevil otevřeně nelibost nad stanoviskem autority – Miloslava kardinála Vlka, primase českého. A – hle! Autorita – kardinál Vlk – nepodrážděně, věcně, ba přímo kolegiálně odpověděla „neposlušnému“ zástupci teologické obce – profesoru Skalickému. Protagonisté tohoto „střetnutí“ vnesli do pokusů o dialog uvnitř českého katolického společenství paprsek naděje.

Naše korespondence v novém tisíciletí

Po této korespondenci z devadesátých let (jak té soukromé, tak té veřejné) pokračovala naše korespondence i v novém tisíciletí. Tu však neuvádím, protože se týká dosud žijících osob. Jen z jednoho kardinálova dopisu mohu citovat to, co se týká mne samého; 27. ledna 2003 mi píše:

Děkuji Ti za přání do nového roku – kdyby nebylo dosti pokročilé datum prvního měsíce roku, vyslovil bych Ti stejné přání. Vyslovuji ho však i bez ohledu na datum. Kromě toho mám na Tebe velkou prosbu a závažnou otázku, zda Tě mohu jako předseda nastávajícího plenárního sněmu jmenovat do některé expertní odborné komise, například do komise „Církev a svět“. Tvým úkolem by bylo, abys odborným a velmi zkušeným zrakem přehlédl texty, týkající se tohoto tématu. Moc o to prosím. A věřím, že poté, cos udělal tolik záslužné práce pro církev u nás, neodmítneš ani tuto pomoc. Zahájení sněmu se bude konat dne 5. 7. 2003 a toto zahajovací zasedání potrvá s tématem „východisko pro sněm“ několik dní. Velice předem děkuji za Tvou ochotu. V Kristu Tvůj kardinál Miloslav Vlk, arcibiskup pražský.

Ze své odpovědi z 2. 2. 2003 na kardinálův dopis pak vyjímám následující odstavec:

Eminence, nejdůstojnější Otče kardinále, milý Mílo, (...) Děkuji Ti též za Tvé přání do nového roku, jakož i za důvěru, kterou mi prokazuješ svou prosbou ujmout se kritického přehlédnutí textů týkajících se námětu „Církev a svět“. Jak mohu říci ne, když píšeš „moc o to prosím“? Snad to zvládnu. Jen musím dodat, že kdybych snad měl být přítomen na zahájení sněmu, tak mi to v ty dny kolem 5. 7. nebude možné. Vadí to? Jen dovol otázku: Do kdy by měly být dokumenty přehlédnuty a vráceny? S příslibem modliteb za zdar plenárního sněmu Tě srdečně zdravím v Kristu, Tvůj Karel Skalický.

Obratem dostávám od kardinála odpověď psanou 7. 2. 2003:

Milý pane profesore, milý Karle, děkuji za přátelský dopis, který mě velmi potěšil... Jsem rád, že jsi ochoten přehlédnout některé texty. Zatím se jedná o připravované podklady pro 1. Zasedání sněmu: Duchovní linie naší minulosti a jejich vyústění do přítomnosti. Materiál bude hotov do konce února. Je mi milé, že Ti ho mohu poslat, abys svou bohatou a všemi uznávanou erudicí a zkušeností posloužil církvi u nás, jak jsi to vždy bohatě svou prací činil. Dále se připravuje materiál o charakteristice dnešní situace víry v našich podmínkách. Bude to jakési ohledání naší pozice. To snad bude začátkem března. Kromě toho bych Tě prosil o dovolení, zda Tě mohu jmenovat do teologické komise, která by výše uvedeným způsobem pomáhala. Jejími členy by byli ještě Prof. Ctirad V. Pospíšil, Doc. Jiří Skoblík a Doc. Václav Ventura. Děkuji Ti za ochotu. Kdybys mohl přehlédnout příslušné materiály do tří týdnů od jejich obdržení, byl bych rád. Děkuji též za příslib modliteb za sněm. V Kristu Tvůj kardinál Miloslav Vlk, arcibiskup pražský.

Jak smrt Chiary Lubichové prohloubila náš vzájemný vztah

Jak je patrno z této dosud uvedené korespondence, byly naše vztahy kolegiální a přátelské. K jejich obzvláštnímu prohloubení však došlo smrtí Chiary Lubichové. Jak to? Stalo se totiž, že hned, jak jsem obdržel tuto smutnou zprávu, chtěl jsem vyjádřit našim Fokolarínům svou srdečnou soustrast nad úmrtím jejich zakladatelky, kterou jsem měl příležitost poznat osobně. Nevěda, komu přesně svou kondolenci adresovat, poslal jsem ji kardinálu Vlkovi. Kopii jsem si bohužel neudělal, ale pamatuji se, že jsem se mu svěřil s tím, že jsem měl příležitost poznat Chiaru Lubichovou 23. 6. 1966, když ona pozvala kardinála Berana do hlavního stanu Hnutí focolare čili Díla Mariina v Rocca di Papa, a my, Jaroslav Škarvada, jezuita Václav Feřt a moje maličkost, jsme měli v kardinálově doprovodu tu vzácnou příležitost slyšet přímo samu Chiaru, když nám líčila vznik focolarinského hnutí v hrůzách opakovaných leteckých bombardování Tridentu, čímž nám zároveň přiblížila i charisma tohoto hnutí, jež se v tomto strašném válečném ovzduší rodilo. Přiznávám, že na tento svůj soustrastný dopis jsem neočekával nijakou zvlášť srdečnou odpověď. Snad jen poděkování. Ale zmýlil jsem se. Od kardinála jsem okamžitě dostal vlastnoručně psaný list, v němž píše:

Carissime, děkuji Ti za krásný a milý dopis u příležitosti odchodu do ráje Chiary Lubichové... Účastnil jsem se rozloučení s ní u Sv. Pavla za hradbami... Tvé řádky mi byly velice milé a potěšily mě... Rád bych se s Tebou někdy setkal a při kávě pohovořil... Myslím, že je tu řada zajímavých témat... V Kristu vděčný Miloslav kard. Vlk.

Na jeho tak milý dopis jsem pak odpověděl 12. 4. 2008:

Vážený pane kardinále, milý Mílo, Tvůj milý dopis z 29. 3. 08 mě potěšil, a to hlavně proto, že můj dopis, za který mi děkuješ, potěšil Tebe. To jsem právě chtěl, neboť jsem si uvědomoval, co v Chiaře ztrácíš. Potěšil mě však i tím, co jsem nečekal, že totiž – jak píšeš – by ses rád se mnou setkal a při kávě pohovořil. Bylo by to pro mne ctí, jakož i poučením, když máš za to, že „je tu řada zajímavých témat“ k prohovoření. A jelikož jsem si zároveň jist, že Tvá káva je ta italská, a ne ta česká černá voda, měli bychom k tomu i dobrou inspiraci. Otázka je nyní kdy...

Nedokončuji citaci svého dopisu, protože tam už mu jen podávám své časové možnosti. Kardinál mi odpovídá 18. 4. a navrhuje setkání v Arcibiskupském paláci 10. 6. v 15 hodin. K setkání v Praze však nedošlo. V úterý večer 3. 6. mi telefonoval a navrhoval sejít se v Třeboni 10. 6. v 10 hodin v lázních Aurora, kde se bude nacházet na léčebném pobytu. A tak se stalo. Tam jsme se setkali a strávili spolu celé dopoledne za krásného počasí, procházejíce se parkem, a potom i při stole, když jsem mohl být jeho hostem a s ním společně poobědvat. Tyto tři hodiny, které jsme strávili v srdečném rozhovoru o tolika našich obtížích a plánech, se mi zapsaly do paměti jako jeden z nejkrásnějších zážitků upřímného hlubokého přátelství. Po svém návratu do Budějovic jsem pak Mílovi poslal malý balíček, na který mi odpověděl 18. června 2008 vlastnoručně psanou kartou:

Milý Karle, děkuji Ti moc za Tvůj balíček, který mě velmi potěšil... I já jsem cítil naše setkání jako duchovně velmi blízké a hluboké, cítil jsem pravdivost onoho „kde jsou dva nebo tři...“. Díky moc, Tvůj vztah a vděčnost si nesu ve svém srdci a přeji si, aby to boží, co tu je, rostlo... Tvůj Miloslav.

Poslední nedávné setkání v Římě a svědectví Mílovy smrti

K dalšímu našemu setkání – že bude poslední, jsme netušili – došlo naprosto neplánovaně opět v Římě. Prezentace knihy Vladimíra Boublíka, na jejíž přípravě jsem se podílel, vyžadovala, abych tuto knihu představil 22. 11. jak na Lateránské univerzitě, tak v Nepomucenu. A hle, jen jak jsem to pondělí 21. listopadu dorazil do Říma a do nepomucenské koleje, kde jsem byl ubytován, setkal jsem se při večeři s kardinálem Vlkem; setkání oč méně plánované, o to radostnější. Probrali jsme ten večer různé otázky. Kardinál se však nejvíc zajímal o mé doktorandy a pro jednoho z nich mi dal knihu Pavel VI. k hnutí Focolare.

Proto zpráva o jeho tak vážném zdravotním stavu mnou nemálo otřásla a hned jsem mu 29. 1. psal. Nemyslel jsem si, srovnávaje Mílovu nemoc s tou samou nemocí, která sklátila kardinála Berana, že Mílovo utrpení bude mít tak rychlý konec. Asi to však muselo tak být. Jsou totiž výjimeční lidé, kteří se po celý svůj životem dávali vést Prozřetelností boží, a pak sama Prozřetelnost načasuje jejich smrt tak, aby tím vydala svědectví o životě, který ukončila. Nu a mám za to, že právě to je i případ Míly Vlka; případ, který svým výjimečným charakterem vnukl biskupu Kročilovi, aby vyslovil na závěr své promluvy při zádušní mši svaté za kardinála Vlka, sloužené v budějovické katedrále 23. února, tři netoliko řečnické otázky:

Den, kdy zemřel kardinál Vlk, byla sobota; tedy den, který je v křesťanské tradici chápán jako mariánský den. Je to snad náhoda, že odešel právě v tento den, když předtím dlouhá desetiletí žil spiritualitou Díla Mariina? Je to snad náhoda, že odešel těsně před svátkem sv. Josefa, který byl patronem šťastné hodinky smrti, ale i svátkem biskupa, kterému tak rád a věrně sloužil jako sekretář? Je snad náhoda, že pohřeb ve svatovítské katedrále se uskuteční jen jeden pouhý den před 115 výročím narození biskupa Hloucha?

Karel Skalický (1934) je katolický kněz, teolog, redaktor, publicista; v exilu od roku 1967 redigoval časopis Studie, působil také jako tajemník Josefa Berana. Od r. 1994 přednáší na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicich.

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Miloslav kardinál Vlk ve svých dopisech prof. Karlu Skalickému

Kde jsou dva nebo tři...

Jak smrt Chiary Lubichové prohloubila náš vzájemný vztah

Poslední nedávné setkání v Římě a svědectví Mílovy smrti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu