Patrik Eichler

Nakolik se cítíme žít v ohrožení

Vedli jsme před pár týdny veřejně polemiku s Lubošem Dobrovským. Během debaty na pražské Fakultě sociálních věd o roli Jiřího Dienstbiera ve vývoji české žurnalistiky apeloval Dobrovský na novináře, aby nepracovali v podmínkách, jež nejsou v souladu s jejich důstojností a s požadavkem na etiku novinářské práce. Kdo má problém psát, může, podobně jako generace Dobrovského a Dienstbiera, z novin odejít – třeba do pomyslné kotelny.

Ptal jsem se, zda je tu dnes generace novinářů, od kterých je možné takovou vyzrálost žádat. A polemizoval jsem s jednoduchostí odchodu „do kotelny“. Nejsem ani přesvědčen, že takové kotelny, zajišťující zároveň obživu i tvůrčí čas, existují. Ani si nemyslím, že by stejnou cestou šlo dnes tolik lidí, aby se nejednalo jen o gesto – tak či onak furiantské.

Samozřejmě, osobnosti dozrávají a projevují se v konkrétních situacích. Ta dnešní je komplikovanější rozmlžením hranic, rozdrobením společnosti do dílčích cílových skupin, které se ovšem zřídkakdy překrývají se skupinami politickými, rozpadem žebříčků kvality. Přesto se, přinejmenším mezi těmi novináři, kteří mohli v médiích po sametové revoluci vyrůst, osobnosti najdou – není třeba je zde jmenovat.

Větší problém je s nádeníky dnešního mediálního provozu. Novináři, kteří v nějakém médiu pracují rok dva, aby pak odešli do PR agentury nebo zcela mimo mediální provoz. Nestíhají si budovat paměť o společnosti a nejsou s to ji předávat dál. Pracují za peníze, které znamenají, že konec v práci znamená kromě jiného okamžitou životní nejistotu.

Co nás více váže na pracovním místě, není vysoký plat elitních komentátorů – podle Dobrovského ten, kdo hodně vydělává, nechce o hodně přijít. Je to jistota, že odchod z práce odhalí mé vlastní selhání. A v době tlaku na výkon, úspěch a pozici v centru společnosti mě odstředí na okraj. Někam mezi lidi bez nové košile, hodinek, vstupenek do multikina nebo zlaté jízdenky na první třídu na železnici.

Neochota zvolit si okraj jako životní prostor má zdroj v generační zkušenosti generace mé. Byli jsme vychovávaní v přesvědčení, že žijeme v nejlepším z možných světů a že metaforou našeho života je snadnost a úspěch. Naši rodiče se narodili v 50. letech, žili za normalizace, měli tedy život z nějakého důvodu pokažený či obtížný. Náš měl být snadný a úspěšný a obávám se, že jsme tomu uvěřili.

Iluze úspěchu, který je na dosah, se totiž vzdává mnohem obtížněji než kariéry po prohraném střetu s čitelným nepřítelem. My jsme nevyrostli proto, abychom pracovali, ale abychom uspěli, řekl bych v debatě, abych vysvětlil, proč špatně hledám adresáty Dobrovského apelů, přestože jejich naléhavost sdílím.

Druhou otázku vidím v připravenosti vzdát se jakékoli pozice ve chvíli, kdy v kterékoli své podobě není dnešní doba vnímána jako nepřátelská. Tak či onak signalizovaných nebezpečí je řada – komunisté, uprchlíci, ruští či jiní propagandisté, Babiš, Zeman...

Tušíme zároveň, že ta nebezpečí jsou nepřesvědčivá, vachrlatá. Že vydat se proti nim se vší silou je jakési donkichotské či furiantské. Že patos by v tomto případě nefungoval. To je ono rozmlžení, rozdrobení a rozpad. Není fronta, na které by se dalo padnout. A není fronta, ze které by se šlo organizovaně stáhnout. Takže se tak či onak drobně snažíme, i když bychom nejraději bili na poplach.

Patrik Eichler

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Nakolik se cítíme žít v ohrožení

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu