Jiří Němec

Veřejný zájem, nebo ochrana soukromí?

Neoficiální odposlechy pořízené kdovíkým ze soukromého či stranického a politického života jsou nevkusné, nebo naopak zajímavé – jak je komu a především bulvárnímu tisku libo. V tomto případě hrozí především osobnostní žaloby na náhradu způsobené škody podle občanského zákoníku. Něco úplně jiného však jsou tzv. policejní odposlechy, úniky z trestních spisů a jejich zveřejňování. Odposlechy vstoupily do našeho života před několika lety a díky nim k nám připluli „fotbaloví kapříci“. Byly dokonce tématem divadelní hry, tuším o slečně exposlankyni Kočí... A hlas lidu? Policejní odposlechy přece pomáhají dopadnout nebezpečné zločince, přistihnout při lecčems naše politiky, a navíc je to ještě lidová zábava! Tak proč je nezveřejňovat v novinách a necitovat v televizi, když už se k nim novináři nějak dostanou? Jenže ona to zase takové legrace není. Odposlechy jsou úkonem v trestním řízení a jejich použití je striktně vymezeno zákonem – může je nařídit soudce, je-li vedeno trestní řízení, ale výhradně pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně předpokládat, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení.

Mnohem horší však je, když se údaje z trestních spisů a policejní odposlechy dostanou čertví jak do novin a na veřejnost. Jako před časem v případě exhejtmana Ratha či v kauze „love story“ expremiéra Nečase. Anebo naposledy dokonce z parlamentní vyšetřovací komise ve věci tzv. Šlachtovy zprávy. Podobná zveřejňování už mohou ohrozit samotné policejní vyšetřování, ale přinést i velké nepříjemnosti zcela nezúčastněným osobám. Například dlouholetý kamarád může být zrovna trestně stíhán a je na něj soudem povolen odposlech, a já s ním telefonuji jako už léta – srandičky, narážky... přece o nic nejde. Ale když se to přísně a někdy i cíleně posoudí právě v souvislosti s oním trestním řízením, o kterém já nemám ponětí, a třeba se ty moje narážky a legrácky, které jsem nemyslel ani náhodou vážně, zveřejní v novinách malilinko upravené či sestříhané, mohu z toho u veřejnosti snadno vyjít jako málem spolupachatel a už téměř pravomocně odsouzený viník. To už je kouzlo novin a informací v nich uveřejněných.

Veřejně činní lidé musí z hlediska veřejné publicity obecně unést podstatně víc než „obyčejný občan“, ale policejní odposlechy (a tím spíše celé policejní spisy) prostě nejsou lidová zábava, ale úkon trestního řízení, a podle toho se s nimi musí nakládat. Na druhou stranu však tady je svoboda slova (ale naproti ní zákon na ochranu osobních údajů a ochrana osobnosti podle občanského zákoníku) a může být navíc dán v konkrétním případě i veřejný zájem na zveřejnění takovéto informace. Kdo to však posoudí? Vždy je a bude na odpovědnosti konkrétní osoby (a vydavatele), jak s takovouto informací naloží a hlavně v jakém rozsahu ji případně zveřejní. A konečné slovo bude mít nakonec zřejmě stejně až soud, se všemi riziky vyplývajícími z jeho rozhodnutí. Docela by mě však zajímalo, jak a jestli vůbec se orgány činné v trestním řízení opakovanými úniky informací, především pokud jde o přesné záznamy telefonních odposlechů a úniky z trestních spisů, zabývají. Nebo to i policisté, generální inspekce a státní zastupitelství už považují za něco normálního?

Jiří Němec, Liberec, autor vyučuje ústavní a správní právo na VŠ

Obsah Listů 2/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Němec

Veřejný zájem, nebo ochrana soukromí?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu