Jan Novotný

Mistr Engliš

Mircea Eliade píše v knize Posvátné a profánní, že navzdory vědeckému poznání stejnorodosti prostoru i pro nenáboženského člověka stále existují místa kvalitativně odlišná ode všech ostatních, „posvátná místa“ jeho soukromého vesmíru. Jako příklad uvádí rodný kraj či místo, kde člověk prožil první lásku – jistě sem však patří i místa nejen ryze soukromá.

Tuto jedinečnost míst jsem prožíval při návštěvě Anglie – ve Westminsterském opatství před hrobem, v němž je „to, co bylo na Newtonovi smrtelné“, na hvězdárně v Greenwichi před dalekohledem, s nímž Bradley prokázal aberaci světla hvězd a tím i obíhání Země kolem Slunce, před Rossetskou deskou v Britském Muzeu, Babbageovým Analytickým strojem v Muzeu vědy či Turnerovými obrazy v Národní galerii. Nejvíce mě však pocit posvátna zasáhl v Cambridgi, která se dá skoro celá zhlédnout z lodiček plujících po řece Cam – kdysi bych na břehu či na mostě uviděl Newtona, Darwina, Russella, Diraca, Turinga a ještě pořád bych tu mohl potkat Hawkinga.

Ke Cambridgi nerozlučně patří a zároveň jí konkuruje Oxford. Jeho posvátnost prožívám až dodatečně, když si o něm, jak to po návratu z cest dělávám, hledám informace. Netušil jsem, jak hlubokou stopu zanechal v českých dějinách. Absolventem a učitelem Oxfordu byl Jan Viklef (tak jsme si ho počeštili), nad jehož spisem Jan Hus zvolal: Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš! Není snad přehnané říci, že bez Viklefa by nebylo Husa a bez Husa husitství, díky němuž naše dějiny jsou více než jen boji knížat a králů o moc, slávu a bohatství.

Tím ale naše vztahy k Oxfordu nekončí. Matně jsem si pamatoval, že mezi husitské učence patřil i jakýsi „Mistr Engliš“. Jak se nyní dovídám, byl to Viklefův přívrženec Petr Payne, který v Praze hledal útočiště a jen těsně se přitom minul s Husem odcházejícím do Kostnice. Dík svým znalostem teologie a jazyků byl pro husity vítanou posilou, stal se učitelem Karlovy univerzity a předním diplomatem. Na Basilejském koncilu byl pověřen obhajobou třetího pražského artikulu a vedl si tak skvěle, že jeho papeženští krajané žádali, aby byl zbaven ochrany koncilu a vydán světské moci. Po porážce radikálních husitů byl dvakrát zajat a vykoupen, potom však ještě vedl poselstvo do Cařihradu. Ve stáří se sblížil s Bratrem Řehořem, jedním ze zakladatelů Jednoty bratrské, a snad ovlivnil její myšlenkový základ.

Z toho, co nyní vím o Mistru Englišovi, soudím, že představoval mezi husity to nejlepší. Byl statečný, zásadový a nefanatický. Úchvatná je řeč, kterou měl v Bratislavě roku 1429 ke králi Zikmundovi, když mu sděloval podmínky, za nichž by ho Češi přijali: „Zahyne ve své špatnosti špatný král, špatné víno, špatné ženy a všichni špatní papežové, legáti a všichni synové lidští a všechna jejich špatná díla, avšak pravda božího zákona je veliká a silná nade vším a panuje, trvale sílí, žije a vítězí na věky věků. [...] Nedivíš se tomu, kolikrát tvá vojska, třebas na počet desetinásobně silnější a lépe vyzbrojená, už byla pobita, rozprášena a na útěk obrácena, kolikrát byla zahnána a na hlavu poražena od nepočetných vesnických bojovníků k nemalé tvé škodě a hanbě? [...] Změň své smýšlení a toto přeslavné království bude tvé; změň svou vůli, dej svobodu pravdě a tvá bude obec pražská a český národ.“

Kdysi jsem zde psal (Listy 5/2003) o jiné zajímavé postavě husitských dob, Zikmundu Korybutoviči, a vyslovil přání, aby se jednou stal hrdinou románu českého spisovatele. I nyní jsem chtěl zakončit podobně. Zjišťuji však, že Engliš se svého autora již dočkal. Byl jím – Alexej Pludek v knize Česká pře. Starší čtenáři chápou a mladší po pár kliknutích pochopí můj údiv nad paradoxem: Pludek, Vabank a Pravda vítězí? Musím však přiznat, že žádnou Pludkovu knihu jsem nikdy v rukách neměl. Třeba Pludek nebyl oportunista a šlo mu také o pravdu, i když ji chápal a prosazoval nějak po svém. Českou při bych si asi měl přečíst.

Jan Novotný

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Mistr Engliš

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu