Přelom roku byl doprovozen personálními změnami na nejvyšších postech, za kterými jako by se skrýval záměr divadelního ztělesnění evropské politické atmosféry. 1. prosince zveřejnil francouzský prezident Hollande, e ve volbách letos v dubnu nehodlá svůj post obhajovat. Jen o několik dní později v dozvuku sčítání výsledků ústavního referenda oznámil svou rezignaci italský premiér Matteo Renzi. Evropské střídání stráí v lednu prozatím zakončila výměna v čele německé sociální demokracie, kdy se funkce předsedy a lídra v letošních parlamentních volbách vzdal současný vicekancléř Sigmar Gabriel. Jde o tři vlivné evropské státníky, které kromě odchodu spojuje i příslušnost k sociální demokracii. Jejich rezignační projevy ale jako by pocházely ze dvou odlišných světů. Z Francie se ozval apel na sjednocení společnosti, aby si i po prezidentských volbách uchovala svůj demokratický charakter. Předseda německých socialistů prohlásil, e je v sázce přeití strany. Projev devětatřicetiletého italského premiéra sršel nadějí a svého druhu optimismem.
Ať ije Itálie, která věří v politiku. (...) Ti, kdo bojují za ideu, nemohou prohrát, prohlásil Renzi ve svém emotivním vystoupení. Řekl také mimo jiné, e věří v Itálii, a proto povauje za svou povinnost ji změnit. Prohrané referendum o změně ústavy popsal jako bitvu, ve které jeho politika změny pro jednou neuspěla, tím spíš má ale cenu o ni bojovat dál. Na rozdíl od svých francouzských a německých kolegů se tak nepostavil na stranu ochránců stávajících pořádků, ale na stranu těch, kteří přinášejí změnu v podobě silnější a lepší demokracie. Ústředním motivem si tak mnohem lépe rozuměl s novým prezidentem Spojených států amerických Donaldem Trumpem, který svou inauguraci označil za významný moment, protoe moc se předává nikoliv mezi garniturami, ale od Washingtonu k lidu. Do stejné politické rodiny by je ale pravděpodobně zařadil jen málokterý politolog. Zdá se, e boj za lepší demokracii umí svým proponentům nabídnout stejně emotivní roli jako populistická kampaň.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.