Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Knihy

Knihy 1/2017

Vesmírné blues. Černé díry, gravitační vlny a historie epochálního objevu

– V Listech 1/2016 jsme četli o Ferreirově knize Nádherná teorie, věnované vzniku a vývoji obecné teorie relativity. Vesmírné blues lze číst jako její doplněk soustřeďující se na gravitační vlny a snahy o jejich zaznamenání. Ve chvíli, kdy „oba interferometry LIGO zaznamenaly signál, který je konzistentní se srážkou dvou černých děr o hmotnostech kolem třicetinásobku hmoty Slunce“, byla kniha zřejmě již hotova a objev se do ní dostal jako epilog. Ve srovnání s Ferreirou je autorčino podání osobnější, podává své téma jako dramatický příběh nejenom vývoje vědeckých myšlenek, ale i průkopníků hledání gravitačních vln, jejich vzájemných vztahů a kolizí. Všímá si také ekonomického a politického pozadí prosazení a podpory projektu LIGO. Jeden z recenzentů knihy napsal: „Věda v podání Janny Levinové je učiněný rokenrol.“ To mohu jen potvrdit.

Janna Levinová: Vesmírné blues. Černé díry, gravitační vlny a historie epochálního objevu,

přeložil Karel Výborný, Paseka, Praha 2016, 270 s.

-jn-

Oheň a hvězdy: Filosofická zamyšlení nad morálním smyslem přírody

– Esej o jazyce a filosofický výklad o vztahování se ke světu snad jsou nejvýstižnější charakteristiky poslední knihy filozofa, evangelíka i sociálního demokrata Erazima Koháka. On sám v knize píše, že o esej o jazyce nejde. Jako filozofický laik považuji právě možnost uvědomovat si, jak práce s jazykem strukturuje náš svět a která všechna slova používáme už téměř v bezvědomí k popisu vlastní reality, za nejhodnotnější, co jsem (coby onen laik) schopen si z knihy dnes odnést. Díky Kohákovi jsem si rád připomněl, že prkna není potřeba stloukat, protože je spojuje pojem dřeva. A jak ostatně píše i sám autor: „V jasném denním světle se i filosofie stává technikou, která nahrazuje přesným slovním rozborem a umem jas filosofického nazření i hloubku vyjádření.“ Pokud jde o vztahování se ke světu, vychází Kohák z rozdílu mezi dnem a nocí, z proměn našeho vztahu ke tmě. Píše – kromě jiného –, že světla byla vyvinuta, aby chránila poutníka před klopýtnutím, ale ne proto, aby vyháněla tmu ze všech koutů místnosti a tím utvrzovala dojem, že temnota (ale i smrt) je nepatřičná, i dojem, že je lze zcela zahnat. A samostatně tak přemoci řád věčnosti. Upozorňuje ne na chyby naší práce, ale na chyby našeho uchopování jejích výsledků. Kniha je českým přepracovaným vydáním podobně pojmenovaného díla z poloviny sedmdesátých let. Jde o Kohákovo osobní bilancování a ohlížení. Jde o knihu moudrou a vhodnou do každé knihovny.

Erazim Kohák, Oheň a hvězdy: Filosofická zamyšlení nad morálním smyslem přírody, SLON, Praha 2016, 313 s.

-pe-

Svetlo a iné stroje

– Ján Tazberík (1950) debutoval básnickou zbierkou Pramene svetla (1977) a toto slovné spojenie je námetovým a motivickým stredobodom i jeho ďalších kníh veršov Rozpätie jasu či Spodný bod svetla. Aj tentoraz ide o príbeh s hrubou vrstvou filozofických reflexií, o štylisticky obratné a lexikálne objavné putovanie po rozľahlých územiach textu. Zmyslom je opakovaný pokus nájsť zdroje a pramene svetla, vyňať ich z metafyzickej premenlivosti, nestálosti a relatívnosti, preniesť ich do ďalších súvislostí a vzťahov a osvetliť nimi vlastné existenciálne bytie v hľadaní a tvorivom procese ako prostriedku a účelu. Mottom knihy je čas vracať sa ku kráse, ako píše autor Cz. Miłoszovi, ktorý konštatuje, že z neuchopiteľnej hmoty sa dá vziať nanajvýš krása, a tá sa šklbe ako kobylka a necháva zadnú nohu medzi prstami, dodáva Tazberík na prahu cesty k zbásňovaniu ontologických objavov, čiže i rozsvecovaniu tiem a temnôt. S onou literárnou spôsobilosťou a jazykovou kompetenciou píše báseň – neznámu hmotu a zápasí aj s vlastným zabúdaním, ktoré je synonymom písania. Autor vie, že písanie okrem sprostredkúvania krásy, a teda estetizovania skutočností, obsahuje bolesť, vďaka ktorej sa rozpamätávame. Skladá teda krásne boliace slová v slabikách trávy, pomedzi ne sa prekopáva a zo seba vysekáva ticho a mlčanie. Ak práve nenadužíva mechanicky studenú, exaktne strojovú lexiku prevažne nezhodných prívlastkov: reverzibilita krásy, spor o premisy metafory, masa sémantiky, teritoriálne ohraničenie príbehu, modifikácia hmoty, synchrónnosť hmoty, hyperfunkcia spánku, náznak segmentácie, derivát textu, fenomenológia textu, fenomenológia slov, kvadratúra slov, vertikálnosť slov, verzie skutočnosti, obrysy reality...

Ján Tazberík: Svetlo a iné stroje, Spolok slovenských spisovateľov, Bratislava 2016, 84 s.

-maha-

Pěšky mezi buddhisty a komunisty

– O Ziburově pěší cestě z Turecka do Izraele jsme psali v Listech 2/2016. Tentokrát se mladý dobrodruh vydal do Nepálu a Číny, prošel v nich 1500 kilometrů a zpracoval své zážitky obdobným způsobem jako při cestě předchozí. Navíc text doprovodil vlastními básněmi a poučnými vsuvkami, zatímco ilustrace si tentokrát nechal udělat od malíře. Druhou knížku autora, který mne svým debutem nadchl, otevírám vždy s obavami, tato však jen předčila očekávání. Má všechny klady své předchůdkyně, svět, kterým nás provází, je ovšem exotičtější. Poutník v něm musí mnohem více osvědčit schopnost dorozumět se bez jazyka a překonat nepředvídatelné překážky. Opět zjišťuje, že lidský svět je v podstatě jen jeden a že si to – i díky lidem, jako je on sám – začíná uvědomovat. Na ukázku autorovy poutnické filozofie: „Přiznávám, že být sám je pro mě naprosto nepřirozené. Právě v tom ale spočívá skrytý půvab samoty. Touha po lidském kontaktu mi pomáhá překonat jistý ostych, který přirozeně pociťuji. Když se s někým chci podělit o své emoce nebo o jeho večeři, musím za ním jednoduše přijít. Zpočátku je mi to nepříjemné, postupem času ale začínám konverzace navazovat úplně automaticky. Poznávám nové lidi a s nimi i život v jejich zemi. Osamocený člověk mimochodem vzbuzuje větší zvědavost a otevřenost i u místních.“ Doporučoval bych pokusit se nabídnout Ziburovy cestovní zprávy k překladu a vydání do Turecka, Izraele, Palestiny, Nepálu i Číny. A moc rád bych četl o podobné cestě poutníka z ciziny Čechami a Moravou.

Ladislav Zibura: Pěšky mezi buddhisty a komunisty, BizBooks, Brno 2016, 283 s.

-jn-

Pálenka. Prózy z Banátu

Pálenka Matěje Hořavy je vyprávění o prostoru. Rumunský Banát, Čechy, Morava a Bavorsko kótují nejen příběh, ale svým způsobem prostor kulturní identity, která se v jednotlivých prózách vynořuje někdy jako pointa, jindy jako objektivní danost. Popisný jazyk dojem prostorovosti ještě umocňuje, takže se místy může zdát, že postavy jsou produktem místních podmínek, podnebím počínaje a řečí konče – jako příznačné kulovatky, jak se banátskou češtinou v knize říká jednomu druhu hrušek. Kontrapunkt k plynutí prostoru představuje autor-vypravěč, jehož neměnnost funguje pro vyprávění jako kolíčky pro věšení prádla. Rovná vzpomínky vedle snů a sny vedle zážitků, čímž bez velkého psychologizování vykresluje spíše životní pocit než profil hlavní postavy. Životní pocit, ve kterém se mísí nostalgie (po klidu zemědělného venkova), nenaplněnost (z pubertálních ambicí i porevolučního vývoje), nedostatek odvahy a souběžná umanutost (zejména v intimní rovině), vykořenění i nacházení se v jazyce – to jsou obrysy, ze kterých příběh postupně skládá mužskou siluetu. Dohromady s ubíháním prostoru pak kniha budí dojem archetypálního vyprávění o československých kořenech, aniž by své postavy zbavovala lidství. Vřelost, pomstychtivost i ostych jako by přímo vyplývaly z hor, městského betonu, zelené trávy a tekoucí vody, Autor humanizuje známou krajinu. Touhu po domovském kraji tím přetváří v hledání bezpečného místa sám v sobě, putování ve stárnutí, promluvy ve služebníky obrazu. Vyprávění přitom drží pohromadě, svižnost udržuje živým jazykem. Omyl hrozí, kdyby člověk po stostránkové knize sáhl jako po lehčím cestopisu na dovolenou.

Matěj Hořava: Pálenka. Prózy z Banátu, Host, Brno 2014, 124 s.

-hč-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.