Libor Martinek

Z muzea dětství na křižovatce kultur

Polského básníka, překladatele, literárního vědce Leszka Engelkinga není třeba pravidelným čtenářům Listů podrobněji představovat, jde o poměrně častého hosta na stránkách časopisu. Sbírku Muzeum dětství a jiné básně přeložil do češtiny předčasně zesnulý autorův přítel, básník, publicista a polonista Václav Burian, z jehož překladů z pozůstalosti je rovněž sestaven tento výbor. Stěžejní částí jsou texty ze sbírky Muzeum dětství (Muzeum dzieciństwa, 2011), v nichž se autor navrací do dětských let v rodné Bytomi v Horním Slezsku. Inspirací k názvu se mu stala zmínka o skutečném Muzeu dětství v Edinburghu. Druhý český Engelkingův výbor (tím prvním byla kniha A jiné básně a jiné básně, 1998, vydaná péčí V. Buriana; recenzoval jsem ji v Literárních novinách 12. 5. 1999) je doplněn texty ze sbírek Komu fandí zesnulí (Komu kibicujš umarli?, 2013), Dodatek (Suplement; rkp., knižně vyšla v listopadu 2016) a básněmi, které nebyly dosud zařazeny do sbírek poezie.

Titul výboru z ostravského nakladatelství Protimluv, které v poslední době přeje edicím polské poezie, je dvojznačný. Jednak se odvolává na reálně existující skotské muzeum (první báseň je opatřena mottem ze skutečného průvodce po Skotsku), jednak je titulním muzeem paměť, minulost a také město autorova dětství. Příznačné je, že Engelking nakonec ono Muzeum dětství nenavštívil, obsahem básně je pouze představa, jak by to v něm mohlo vypadat, která se od reality liší, ale byla spouštěcím mechanismem k napsání cyklu básní inspirovaných dětstvím. O takovém tematickém zaměření veršů autor delší dobu přemýšlel, ale teprve prožitek z cesty po Skotsku ho přiměl, aby začal psát o rodném městě a svém dětství v něm. Avšak ani název tohoto slezského města se ve sbírce nevyskytuje, pouze je zašifrováno nebo je na ně poukazováno rozmanitými reáliemi – současnými i historickými názvy ulic a náměstí, restaurací, jmény postav, historickými fakty, ale i autobiografickými prvky (také se zde objevuje Hornoslezské muzeum v Bytomi).

V básních sbírky se objevuje mnoho cizojazyčných vsuvek, básně vesměs končí slovy či frázemi v cizích jazycích, (s výjimkou první a poslední, což vytváří kompoziční záměr) – v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině, ruštině, portugalštině, švédštině, ukrajinštině, ale také ve staré řečtině, latině a biblické hebrejštině, objevuje se také slezské nářečí. Celá řada cizojazyčných vsuvek zároveň představuje citáty ze světové literatury (Homér, Dante, Shakespeare, Goethe, Tutčev, Rilke, Breton apod.), filmu (Felliniho Amarcord), výtvarného umění, mytologie či hudby. Tím pádem zde máme ještě jedno muzeum – tentokrát světové kultury.

Zmíněná vícejazyčnost koresponduje s někdejší jazykovou situací v místě, které básně zobrazují. Ve městě se odedávna mísilo několik kultur, německá, židovská, polská – ta byla místní slezská, ale také přinesená z východu, když po druhé světové válce došlo k transferu polských obyvatel z Haliče. Tento multikulturní slezský Babylon měl Engelking od dětství naposlouchán a na jeho další profesní orientaci mohl tento jazykový mikrokosmos mít podstatný vliv. Avšak nejen na něj, ve sbírce je různorodý jazykový materiál podkladem k veršům budujícím básně na kolážovém principu. Ten je ostatně typický pro básníky, které Engelking překládal, ať už šlo o Eliota, Pounda nebo i Jiřího Koláře (o Skupině 42, kam patřil autor Vršovického Ezopa, napsal Engelking obsáhlou monografii, kterou jsme autorovi pomáhali redigovat; vyšla v roce 2005). Takto chápaná poezie je také pro bytomského básníka, působícího na Univerzitě v Lodži, jazykovou laboratoří a prostředkem smazání hranic mezi skutečností a literaturou. Kontrastně působí dva světy sbírky – současnost a minulost (nyní a dávno), které jsou symbolizovány pojmy „muzeum“ (cosi, co je uspořádané) a „paměť“ (ta je chaotická). Tomuto principu odpovídají ony četné aluze na živou a muzeální kulturu, je to čas, který mění vše. Bytom se pochopitelně od básníkova dětství proměnil. Kdysi prosperující hornické město se slavnou piastovskou minulostí (avšak piastovský hrad již neexistuje, také synagoga byla za nacistů zbořena) prochází po desetiletí kataklyzmatem vyvolaným útlumem těžby uhlí. Mění se materiální struktura města, staré domy se neopravují – nejsou prostředky, není ani práce. Náhrobky na hřbitovech jsou v němčině, ale objevují se i slovanská jména psaná německou formou, co jméno, to příběh. Zobrazené město žije, ale v autorovi, my je vnímáme skrze lyrického mluvčího veršů tak, jak je nám předkládáno skrze časté mísení času a míst (Skotsko se prolíná se Slezskem). Probouzí se tělesnost lyrického subjektu, k dospívání přece patří zájem o erotiku, mládí podněcuje Eros. Vracejí se motivy, generují leitmotivy, volný verš přechází v rytmizovaný, nesoulad se mění v soulad.

Ukázky z první části českého výboru převzaté ze sbírky Muzeum dzieciństwa vyšly v překladu V. Buriana v Listech (2009, č. 1) a jejich zveřejnění doprovází Engelkingův esej Mé bytomské básně (text byl přetištěn v autorském doslovu k výboru pod názvem O mých bytomských básních). Na tuto sbírku navazuje soubor Suplement a obě edice tvoří básnickou dilogii. Považuji tedy za nelogické, že mezi ně byl v českém výboru vsunut cyklus překladů ze sbírky Komu kibicujš umarli?, které mají značně odlišné vyznění. Celkové naladění básní z této sbírky je spíše groteskní, hlavním tématem je umírání a smrt, ale především se netýkají výše zmíněného místa a města. Autor neopouští oblíbenou zábavu se slovy a jejich významy, které dodávají veršům až komický efekt, časté jsou různé intertextuální hříčky vztahující se například k pohádkám pro děti, literární aluze jsou vedeny k ruské poezii (Puškin), sledujeme navazování na biblické motivy (Apokalypsa), filozofické a teologické koncepty, četné básně prozrazují ve své formě a gnómičnosti inspiraci dálněvýchodní poezií (stará japonská, korejská, čínská lyrika). Naopak v Dodatku jsou patrné reálie slezské provenience. Poslední oddíl výboru Z básní dosud do knih nezařazených jsou minimálně dvě emblematické jak pro básníka samého, tak pro polskou kulturu. První je Heimat (tedy vlast), kdy se lyrický subjekt básně upamatovává na to, jak se dříve jmenovala dnešní ulice Mickiewiczowa v jeho rodném městě – Friedrichstrasse. Jestliže si polská kultura poněkud pozdě uvědomovala, že slezská (německá i polská) kulturní tradice je také přirozenou složkou národního kulturního pokladu, byť pozdě nabytou a ještě později objevovanou, prosvítající jako palimpsest nánosy kulturní politiky epochy socialismu, pak polská kultura existující na Litvě byla po dlouhou dobu její nezpochybnitelnou součástí a spoluvytvářela polskou identitu, třeba skrze literaturu tvořenou tamními polskými umělci, z nichž A. Mickiewicze jsme právě jmenovali; báseň Vilno 99 (věnovaná Zbigniewu Dominiakovi) začíná od žoviální zpovědi básníka Adama, jenž se sice vrátil na básnický festival ve své původní vlasti, ale jenom na skok ze světa, kde je jinak nuda: „No ale ten Spielbergův film / podle tvých Dziadů, to teda pardón, ale / jak si malej Johnny / představuje ruskou tajnou policii, / vyhnanství a lágry. ťLietuva, tévyne manoŤ / jako důvod k zavření! / A tys to napsal za... / no kolik, až za deset let, / kromě toho ne litevsky, / pokud si to, chacha, dobře pamatuju. / Bohu nechť je poděkováno, / že to nepustili v ruštině. / I když... tys měl vždycky / pro Rusáky jakousi slabost. / Ale nechme to, dobře že ten film je, / teď už tyhle věci / nikoho nezajímají, / leda tak v technicoloru. / No tvoje Nobelovka taky dělá svoje...“

Mám rád Engelkingův poetický humor, jeho ironii a sarkasmus, které mu umožňují, aby stál tak trochu vpovzdálí, jako pozorovatel, jenž nás dokáže provést po dnes již neexistujícím městě, alespoň mně osobně blízkém, multikulturním a polyfonním co do hlasů, které v něm skrze minulost promlouvají a jsou tlumočeny nebanální autorskou výpovědí o muzeu dětství na křižovatce kultur.

Leszek Engelking, Muzeum dětství a jiné básně, Protimluv, Ostrava 2016, 96 s.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Z muzea dětství na křižovatce kultur

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu