Olga Hostovská

Nezištná kamarádka všech potřebných a opuštěných

Před pár lety se mi dostala do rukou kniha Tomáše Glance věnovaná Romanu Jakobsonovi a ruské formalistické škole (Academia, 2005) a já si nad ní uvědomila, že to byla nejspíš Else Westh Neuhardová, kdo pomohl ruskému lingvistovi na počátku války, aby se dostal z Československa do Dánska a pak dál přes Norsko a Švédsko do amerického bezpečí. Přišlo mi líto, že tuto dánskou slavistku u nás vlastně nikdo nezná, ačkoli se nemálo zasloužila o českou literaturu i mnohé její autory. Když jsem zjistila, že se narodila 11. června 1906, napadlo mě, že by bylo dost času připravit důstojnou oslavu k 110. výročí jejího narození.

Koncem roku 2013 se mi díky pomoci Jiřího Gruntoráda podařilo nahlédnout do složky, kterou na Elsu Westh Neuhardovou vedla naše StB. Oslovila jsem také atomového fyzika Františka Janoucha, o němž mi Else v roce 1974 vyprávěla, že se jakožto čerstvý exulant ocitl s rodinou v Dánsku, a ona, než se rozhodla mu pomáhat, si nejdřív pro jistotu ověřila u Josefa Škvoreckého, co je vlastně zač. Asi mu pomáhala diskrétně – František Janouch se na Elsu nepamatoval.

Na knižním veletrhu v roce 2014 jsem mluvila o Else s pracovnicí dánského velvyslanectví Petrou Kouřimskou a ta mi doporučila, abych se obrátila na bývalého velvyslance v Kodani Zdeňka Lyčku. Po dohodě s panem Lyčkou jsem předala veškeré získané materiály Českému centru v Praze, jehož byl pan Lyčka ředitelem. Kontaktovala jsem rovněž dánského bohemistu Petra Buggeho v Aarhusu a ten mi doporučil, s kým bych se případně měla spojit v Kodani. Myslela jsem si tehdy, že jsem už pro věc udělala dost, a čekala jsem, co se bude dít. Nikdo se neozval, ani aby mě pozval na večer věnovaný Else Westh Neuhardové, ani aby mě pokáral za šíření neověřených informací. Když jsem totiž v předvečer Elsiných narozenin hledala na Googlu, jestli se něco nedozvím tam, pochopila jsem z dánského textu, že Else se narodila už v roce 1903; za mylně uvedené datum prý může statistik Niels Jensen, který údaje sestavoval.

A tak mi nezbývá než na Elsu zavzpomínat sama.

Dánská milovnice češtiny

Osobně jsem se s Elsou Westh Neuhardovou seznámila na Vánoce 1964, kdy jsem poprvé vycestovala na Západ, abych se v Kodani setkala po šestnácti letech se svým otcem Egonem Hostovským. To, že jsem vůbec dostala výjezdní doložku, jsem tehdy považovala za důkaz uvolňování politické situace, a neuvědomila jsem si, že za tu „laskavost“ budu platit a stanu se na léta ostře sledovanou osobou. Nejen svou, ale i Elsinu situaci jsem ještě zkomplikovala tím, že jsem si své zážitky z cesty na sever nenechala pro sebe. Ještě před svým odjezdem jsem se totiž domluvila s kamarádem Zdeňkem Svěrákem, že s ním po návratu natočím rozhovor pro jakýsi nový rozhlasový pořad, kde měli očití svědkové vyprávět o zemích, které navštívili.

Většinu toho, co je mi o Else známo, vím od svého otce. Považoval ji za dobrou a spolehlivou kamarádku. Jakožto někdejšímu benjamínkovi mu snad i trochu připomínala starší sestry, o něž přišel. Ve svých pamětech o ní napsal: ... její znalost slovanských jazyků je přímo ohromující a ona jediná ze všech slavistů, které jsem potkal, umí česky (vedle Itala prof. Angela Ripellina) tak, že v rozhovoru s ní ji často pokládáte za svou krajanku. Myslím, že se poznali v roce 1938 na pražském kongesu PEN-klubu, kde mezi dvěma sty zahraničních delegátů byli rovněž dva přátelé Karla Čapka z Dánska Svend Borberg a Else Westh-Neuhardová (viz Petra Krátká, Český PEN-klub v letech 1925?–1938). V každém případě to byla právě Else, kdo se zasloužil o to, že Hostovského román Nezvěstný vyšel nejprve v dánštině (Eftersogt, Kobenhaven 1951). Nepochybně si tím značně zkomplikovala vztahy s Československem.

Na Vánoce 1964 jsme ji s otcem navštívili v kodaňském Charlottenlundu v jejím světlém domečku, o němž se zmiňuje i Karel Čapek v Cestě na sever. Pozvala mě potom ještě jednou na oběd, kterého se zúčastnili také její žáci, manžel a nejmladší dcera Tinka, a já si mohla ověřit, co mi řekl otec, že Else naučila česky celou svoji rodinu.

Když jsem Elsu poznala, bylo jí přes 60 let. Nemám tušení, kdy předtím naposled navštívila Československo, ale její čeština byla vynikající. Studovala totiž v Praze a na svá bujará studentská léta vzpomínala s rozzářenýma očima. Studia se vší pravděpodobností dokončila, ale bez doktorátu, jinak si neumím vysvětlit, že v archivu Karlovy univerzity se o ní žádný doklad nenašel. Od otce jsem rovněž věděla, že za války pomáhala Else uprchlíkům dostat se z Dánska do Švédska a že byla kvůli tomu vězněna. Byla bych se jí ráda zeptala na podrobnosti, ale musela to být pro ni záležitost velmi bolestná, protože když ji zatkli, byla těhotná, a syn, který se potom narodil, si nesl trvalé následky.

Navzdory všem životním těžkostem byla Else člověk, který vždy myslel na druhé víc než na sebe, pro mne patřila k tomu nejlepšímu, co jsem na své první cestě na západ poznala. Proto jsem se o ní také zmínila ve svém rozhlasovém vyprávění o Dánsku, které jsme se Zdeňkem Svěrákem natočili v lednu 1965 v jakémsi karlínském studiu.

V létě téhož roku mě na následující otcovo pozvání už ven nepustili (prý to nebylo „ve státním zájmu“), ale jinak tehdy vyrazil od nás do Dánska kde kdo a každý se chtěl s Elsou kamarádit. Jen kolega překladatel František Fröhlich se jí tehdy obloukem vyhýbal. Asi se řídil heslem kdo nic neví, nic nepoví. Rok 1965 byl také významný tím, že u příležitosti nedožitých 75. narozenin Karla Čapka se u nás konalo v Mariánských Lázních mezinárodní sympozium nazvané Člověk proti zkáze. Else, jakožto Čapkova dvorní překladatelka, samozřejmě očekávala, že bude pozvána, a opakovaně o to žádala. Jenže pozvání nedorazilo. Když se pak Else z Literárek dozvěděla, že už sympozium proběhlo (7.–9. září), napsala rozhořčený dopis pracovníkům Dilie a ti se jí dodatečně omluvili: dopis s pozváním se prý zřejmě musel ztratit.

Podruhé jsem se s Elsou setkala v květnu 1966, kdy mě pustili na poslední chvíli za otcem, abych se s ním mohla rozloučit před jeho návratem do USA. Else se právě chystala do Československa na jakousi literární konferenci. Na rozdíl ode mne jela vlakem, a dokonce byla tak hodná, že mi s sebou vzala tašku, kterou jsem si musela pořídit, abych pobrala všechny věci, co jsem v Dánsku zakoupila nebo dostala darem. Pamatuji se, že v té tašce byly také ortopedické dřeváky Scholl, které jsem si po Elsině vzoru pořídila jako domácí obuv a pak je nosila dobrých 20 let, než jsem přešla na lehčí korkové pantofle domácí výroby. S Elsou jsem se pak krátce viděla v Praze, když mi tašku předávala, ale nenapadlo mě, jak krušný pro ni musel být tehdejší pobyt v Československu. Teprve ve spisu, který na ni vedle StB pod krycím jménem Lvice, jsem se dočetla, jak ostře byla sledována. Zápisy se soustřeďují na léta 1965–66, velmi podrobně je zmapována její pražská návštěva, a právě informátor vystupující pod krycím jménem Graf (jehož se prý ÚSTR nepodařilo identifikovat) patřil bohužel mezi lidi, jimž Else nejspíš důvěřovala.

Čapek, Hašek i Kundera

V létě téhož roku vyrazil do Dánska autem Josef Škvorecký údajně za jednou přítelkyní, již tam vyslala pražská koncertní agentura, aby v jakémsi Slaelse (patrně Slagelse) předváděla lidové tance, ale ona tam ve skutečnosti tajně konala striptýz. Ve své vzpomínce se český spisovatel jen tak mimochodem zmiňuje i o tom, že se setkal s Else Westh Neuhardovou, Dánkou, jež zasvětila život tlumočení české literatury. Ve skutečnosti tam jel zřejmě utratit část honoráře. V roce 1966 mu totiž Elsinou zásluhou vyšel v nakladatelství Arena pt. dánský překlad Zbabělců a krátce nato časopisecky povídka Kukačka ze sbírky Sedmiramenný svícen.

Bohužel se mi nepodařilo sehnat kompletní seznam Elsiných překladů, ale i to, co jsem posbírala, je úctyhodný soupis. Kromě řady děl Karla Čapka, kterého překládala plných 30 let, vydala už v roce 1936 výbor z české prózy, kde bylo kromě Čapka zastoupeno dalších 9 autorů – K. M. Čapek Chod, Fráňa Šrámek, A. M. Tilschová, Jaroslav Durych, Marie Majerová, Jan Weiss, Benjamin Klička, Josef Knap a František Langer. Po válce vyšly v jejím překladu ještě Haškův Dobrý voják Švejk, Vančurův Pekař Jan Marhoul a Český román Olgy Scheinpflugové. V 50. letech přeložila Hostovského romány Nezvěstný a Cizinec hledá byt, v jejím překladu vyšel také Kunderův Žert.

Else ale nebyla pouze překladatelka. Zabývala se jazykovědou, od konce 50. let publikovala odborné články, účastnila se mezinárodních sjezdů slavistů (1963 v Sofii, 1968 v Praze a patrně 1973 v Krakově), vydala českou gramatiku a společně s kolegyní Milenou Poulsenovou také učebnici češtiny Tjekkisk parlör. K jejím sedmdesátinám otiskl časopis Naše řeč č. 3 (1973) článek Miloše Dokulila Mluvnice češtiny pro Seveřany.

Naposled jsem se setkala s Elsou v roce 1974, kdy jsme se s manželem zastavili v Kodani cestou do Švédska. Přestože jsme nepatřili k významným osobnostem, věnovala nám půl dne a provázela nás po kodaňských pamětihodnostech. Doma mi pyšně předvedla svůj nejnovější překlad: Škvoreckého Tankový prapor s kongeniálními ilustracemi Karla Laštovky, s nimiž ho původně připravovalo nakladatelství Čs. spisovatel, ale vzhledem ke „vstupu vojsk“ už nevydalo. Else se také zmínila o své poslední návštěvě v Praze, kde jí poskytl azyl právě zmíněný Karel Laštovka. Se svým nakažlivým smíchem nám předváděla, jak nad ní Karel bědoval: „Jestli se někdo dozví, že u nás bydlíš...“ (Dodnes nevím, zda se hostitel bál víc pozornosti StB kvůli tomu, že u sebe ukrývá nebezpečnou cizinku, nebo si dělal starost ohledně špatné pověsti pramenící z toho, že dva spořádaní homosexuálové u sebe nechávají přespávat ženskou.)

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Nezištná kamarádka všech potřebných a opuštěných

Dánská milovnice češtiny

Čapek, Hašek i Kundera

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu