Alena Wagnerová

Rozrůstání domova

Na obraze jugoslávského naivního malíře Ivana Rabuzina Domov drží bosý chlapec v rukou oválný podnos, na němž se rozkládá jeho rodná víska; idyla s domky a řádky polí, obkroužená bílým laťkovím plotu a uzavřená skleněným poklopem jako polokoulí nebeské báně. Není to jediný obraz domova v malířově díle. Všem je společná představa domova jako uzavřeného prostoru jasně ohraničeného plotem nebo křovím a jím odděleného od ostatního světa. Stačí udělat krok, a pozor, už jsi mimo domov, v cizině. Ve způsobu, jakým chlapec svůj domov pevně drží v rukou, se ovšem rýsuje i vlastnický vztah k tomuto kousku země – je to můj domov, můj domov, předem vylučující ty, kteří k němu od narození nepatří. Chybí na něm i cesta, která by umožňovala odchody a příchody. Domov zde prostě trvá beze změny jako enkláva v historickém čase. Jistě, je to předindustriální představa, kterou nám Rabuzin na svých obrazech prezentuje, domova jako místa stálosti, kde jediný pohyb je dán střídáním generací. Něco z ní žije ovšem i v nás, lidech průmyslové epochy, jež hned několikrát a často brutálně zamíchala lidskými sídly a jejich obyvateli, kteří jako mnohé selské i šlechtické rody žili na stejném kusu země i pět set let; představa domova jako idyly, dobra. Mít domov a ztratit domov jsou kategorie, které se objevují skoro v každém životopisném vyprávění. Obvykle spojené s dobou dětství.

Zajímavé je, že nikdo z nás se neptá, kde jeho domov přesně začíná a kde končí.

Ani já jsem to nevěděla. Když jsem z Německa, z města ležícího na samé francouzské hranici, před lety jela poprvé domů, vycházela jsem automaticky z toho, dnes bych řekla v Rabuzinově duchu, že domov prostě někde nastane, možná na hranici v Mikulově, nebo až někde na okraji Brna. Ale bylo tomu docela jinak. Ano, Mannheim, to byla ještě cizina, ale za Stuttgartem – cibulkové věže venkovských kostelíků mi už cizí nebyly. Cestou z Mnichova k tomu přistoupil reliéf krajiny, střídání lesů, polí a lidských sídel, barokní kostely s fasádami z měkkých omítek, které pak v Rakousku náhle zežloutly odstínem charakteristickým pro zašlou monarchii, jímž se tehdy i u nás ještě vyznačovala snad každá úřední budova. A když jsme pak večer ve Vídni udělali přestávku, cítila jsem se při pohledu na množství na chodnících pohozených papírů už docela jako doma. Domov prostě nenastal na nějakém konkrétním místě, postupně jej v drobných detailech přibývalo, stejně jako jej začalo zase ubývat na cestě zpátky.

S lety se ale můj pocit domova nezmenšoval, ba naopak rostl. Byli to třeba sudetští Němci, kteří svým vpředu tvořeným R a otevřeným E signalizovali náš bývalý společný domov, a o něco později jsem do něj zahrnula i Němce z Bukoviny, domovem nám tu byla rakouská monarchie. Setkáme-li se někde, třeba ve vlaku, začneme brzy, my Rakušané, nadávat na říšské Němce a výborně si přitom rozumíme.

Zatímco můj pocit domova se rozrůstal, mé rodné město se mi začalo odcizovat tím, jak se měnilo. Zmizela kavárna mých studentských let, na vojenském cvičišti, na které jsem jako dítě ráda chodila, vzniklo nové sídliště, ve středu města bylo zbouráno několik domů, které patřily k mému obrazu města. Mít domov pro mne začalo znamenat především mít paměť.

Rabuzinův výrostek drží sice v rukou podnos se svou nebeskou bání chráněnou rodnou vískou, ale oběma nohama stojí ve světě. Jestli do něj jednou vykročí, ponese si svůj domov s sebou. Protože domov je především stav duše. Žít v něm nemusíme, ale s sebou jej světem nosíme...

Alena Wagnerová

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Rozrůstání domova

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu