Ondřej Vaculík

To byl den třetí

Probudil se a byl rád, že nebe je takové, jaké bylo včera: mírně ponuré, ale ne tak, aby se rozpršelo. Den stvořený pro činorodou práci. Kocourovi otevřel konzervu, sám si namazal chleba taveným sýrem a otevřel pivo, to ještě nikdy nesnídal. Nechtěl se ale zdržovat rozděláváním ohně a vařit vodu na čaj. Měl si vzít z domu také plynový vařič. Jenže našel by ho vůbec v hromadě, kterou zloději po sobě nechali? V „troskách jeho života“ hrál campingový vařič velmi bezvýznamnou úlohu, to globus byl důležitější a taky ho tam nechal. Přesto ho to rozladilo.

Kocour se spokojeně olizoval, pak si střídavě levou a pravou tlapkou umýval čumák, pak celou hlavu i za ušima, až byl krásně čistý. Zato on jistě docela musí už smrdět, ale co má dělat, když pumpa nefunguje. Ano, co má dělat dřív – spravovat pumpu, nebo začít s boudou, aby měl aspoň přístřešek, než začne pršet, protože někdy pršet musí. Chvíli seděl a poslouchal, jak jeho čas marně prchá.

Rozhodl se pro boudu. Dneska ji rozměří a připraví materiál. S pajcrem, sekerou a kleštěmi se vydal ke zbořeništi. Kocour ho líně následoval. Než vyprostil z rezavých plechů a cárů asfaltových lepenek jedno prknu, upachtil se a čas notně pokročil, strašná práce. Ta se mi lepí na paty celý život. Kocour zjistil, že černá lepenka snímá z nebe šedivé teplo, a uvelebil se na ní. Upokojilo ho, že kocour je spokojený. Asi pochopil, že teď bude mít páníčka celý den pro sebe, nikam nebude chodit do práce, odjíždět na jednání a nevrlý se z nich pozdě vracet. Jak kocour nenáviděl ten jeho zapráskaný diář, který je teď bílý jak padlý sníh, jak diář kocourův. Konečně jsou si rovni, a o to jim oběma šlo.

Odnosil těch několik prken, která se mu podařila vyprostit a odhřebíkovat, a asi čtyři trámky k místu, kde bude stát jejich společná bouda. Dopoledne pryč a materiálu žalostně málo. Uslyšel, jak v batohu žebravě zapípal mobil, že je vybitý. – Sbohem, mobile! Jen si ještě zoufale zapípej, máš to marné.

Boudu přes poledne rozměří, vytyčí. Aha, ale nemá metr. Zapomněl ho koupit, vůl. Znovu se mu v hlavě skládal seznam toho, co nemá: metr, úhelník, ten vařič, mýdlo... Kocoure, ani jsme nic neudělali, a už musíme jít zase nakoupit. Kocour hned ožil, pochopil, že se půjde na prochajdu a nejspíš se na ni bude chodit každý den. To zas bude – on půjde strašně klikatou cestou, zase bude všechno zkoumat a očuchávat, žádná prochajda, udělám si metr sám. Myšlenka ho nadchla, budou mít s kocourem svůj osobitý metr, na nikom nezávislý. Ostatně vždycky se mu jevil metr poněkud krátký; centimetr si udělá tedy o cosi delší, ale zase menší než coul. Nanášel pěkně své centimetry na kus prkna, až jich bylo sto, prkno délky zhruba metr a půl zařízl. Stejným způsobem si vytvořil také půl metr pro případy, kam se celý metr nevejde. Těšil se, že až bude mít více času, udělá si metr skládací.

Byl na svou práci hrdý, ale docela ho vyčerpala. Chvíli si lehne na prkna a odpočine si. Jak uléhal, kocourovi zazářily oči – á, jde se spinkat! Jindy na to čekával celý dlouhý boží den. S úsměvem se k němu blížil a hned nastartoval svůj tříválcový dieselový motor, uvelebil se mu prsou, dieselem konejšivě předl, takže za chvilku oba spali, jako by je hodil do vody.

Zdálo se mu zas o té strašné hromadě v jeho bytě a vůbec o jeho životních troskách. Ta protichůdnost! Je to odvaha a statečnost, jak nechal všechno na hromadě, ponechal to svému osudu, odhodlaně vrátil klíče od bytu, aby ho navždy opustil? V podstatě tím vrátil klíče od všeho a opustil úplně všechno kromě své holé existence. Nebo je to naopak projev zbabělosti a slabosti člověka, pro nějž vyloupení bytu se stalo pouhou záminkou k útěku? Co to udělal? Před kým utíká? Sám před sebou? Nespáchal on spíše poněkud podlou sebevraždu, jež sice přináší sebevražedně radikální řešení, ale on si přitom pěkně zůstal žít, dokonce s pocitem hrdiny? Hřích sebevraždy umocněný o pokrytectví života? Však za to budu pykat. A připomněl si skřípavý zvuk pumpy, která nevydává vodu, změť prken jako by k sobě vázaných sveřepými liánami. Čistý diář má jenom kocour, já ho mám odshora až dolů černý, aniž bych si uvědomoval, co je za den, pondělí jako neděle, pořád dál za sebou.

Leže na zádech přepadalo ho chrápání. To kocour nesnáší, a zlostně kvikne a kousne ho do nosu, což ho jenom udržuje v trýznivém, polovědomém snu. Napadá ho ovšem, že jeho únik není útěk. Do vyhnanství, a tohle přeci vyhnanstvím je, se neutíká, on si je svobodně zvolil jako rozhřešení pro další svůj život, více trest než ráj. Jeho život ale nesmí důstojnosti pozbýt, naopak nabýt. Pochopil výzvu, a přijal ji, tak co. I tu Bibli si vzal.

Vzbudily ho kapky deště. Zíral a nevěděl, kde je, co je, a proč tu je. Došlo mu to až po chvíli, a také, úkaz nečekaný, že se stmívá. Co je to za podivný den? Kocour na jeho hrudi ve vlahém mírném dešti dále spokojeně přede, tak snad je všechno v pořádku. Když by mu bylo nejhůř, může se chovat po vzoru kocoura, ten si ví vždycky rady. Už v polospánku si do seznamu připisuje k vařiči také nějakou celtu nebo aspoň kus igelitu. Jak to, že na to, hlupák, nepřišel dřív, než začalo pršet?

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

To byl den třetí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu