Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Aleš Zapletal: Od teologa ke křesťanu, od křesťana k člověku

Aleš Zapletal

Od teologa ke křesťanu, od křesťana k člověku

Ztracený by byl čas, v němž bychom nežili jako lidé, nezískávali zkušenosti, neučili se,

netvořili, neužívali života a netrpěli. (Na cestě k svobodě, Praha 1991)

Německý evangelický farář a teolog Dietrich Bonhoeffer, od jehož narození letos v únoru uplynulo 111 let, je pozoruhodnou postavou církevních dějin 20. století. Zaujme tragickým osudem odhodlaného odpůrce hitlerovského režimu, svébytným duchovním a teologickým odkazem, který tolik ovlivnil českou evangelickou teologii v 50. a 60. letech (a svým způsobem je dodnes živý), i cestou člověka stále hledajícího svou vlastní tvář v setkání a konfrontaci s mnoha nelehkými situacemi, jak je jeho krátký život přinesl. Dietrich Bonhoeffer se narodil 4. února 1906 v německé (dnes polské) Vratislavi do rodiny významného psychiatra Karla Bonhoeffera a jeho manželky, učitelky Pauly, rozené von Hase. Bonhoefferovi byli váženým měšťanským rodem, jehož kořeny sahaly až do 16. století, což dokládal malovaný rodokmen na stěně nad schodištěm v jejich domě. V roce 1912 se rodina přestěhovala do Berlína, kde otec dostal místo na univerzitě. Dietrich byl nejmladší z osmi dětí, což jej od počátku vedlo k nesnadnému hledání vlastního místa a vlastní hodnoty, zejména pak otcova uznání. Snad právě to jej pohánělo k vynikajícím výsledkům ve škole; musel navíc být nadprůměrně inteligentní, protože na gymnázium přestoupil už v sedmi a půl letech. Rodina se církevního života neúčastnila – otec Karl se jako racionálně uvažující empirik od náboženství distancoval –, Dietrich a jeho sourozenci ovšem dostali náboženskou výchovu od matky Pauly. Ta byla hluboce věřící, navíc farářská dcera (její otec byl profesorem teologie a nějakou dobu také dvorním kazatelem císaře Viléma II.), ale církevnímu prostředí a výchově nedůvěřovala. Své děti seznamovala se světem biblických příběhů prostřednictvím obrázkové Bible, kterou ilustroval Julius Schnorr von Carolsfeld. To zanechalo hluboký dojem ve všech dětech, a nejvíce v Dietrichovi, který byl hodně citově založený, což ovšem v prostředí měšťanské rodiny počátku 20. století nemohl příliš dávat najevo. Snad právě tento dojem zásadně přispěl k tomu, že se Dietrich rozhodl jít studovat teologii. Váhal mezi teologií a hudbou, která jej důvěrně provázela dětstvím a dospíváním a umožňovala mu prožívat emoce a fantazii; zůstala jeho velkou zálibou po celý život. Teologie mu však – Dietrich doufal – měla pomoci hledat a nacházet odpovědi na podstatné otázky vlastní existence, měla vést k vyřešení „hádanky jeho života“. (R. Windová, Dietrich Bonhoeffer: Křesťan v opozici, Praha 2014, str. 24) A tak se rozhodl pro ni, i když jeho otec tím nebyl právě nadšen (navzdory tomu však syna finančně podporoval).

Ještě dříve se ovšem musel vyrovnat s tragickými důsledky první světové války, která krutě dopadla i na jeho rodinu. V bojích padli starší bratranci a v dubnu 1918 byl na západní frontě smrtelně raněn Dietrichův nejstarší bratr Walter. Dietricha jeho smrt velmi zasáhla a bolestně prožíval také matčino truchlení. Otec Karl na sobě nedal zármutek nad ztrátou syna znát, ale po dalších deset let nebyl schopen psát do rodinné kroniky. Válka zbořila bezpečný svět, ve kterém Dietrich vyrůstal. Poválečná situace v Německu byla nesmírně těžká – i bohatí měšťané Bonhoefferovi pocítili dopad hospodářské krize a hyperinflace, které drtily zemi. Upřímná snaha vést Německo ke smíru s vítězi války, vyvíjená částí politické reprezentace v čele s ministrem zahraničí Rathenauem, narážela na zuřivý odpor stoupenců nacionalistické pravice, dychtících po pomstě. Když byl Rathenau v červnu 1922 zavražděn extremisty z organizace Consul, reagoval Dietrich rozhořčenou otázkou, kam že to Německo spěje, když mu zabíjejí jeho nejlepší vůdce. Bonhoefferovi nepatřili ke stoupencům nacionalistické pravice, stejně jako za války nepodporovali německý militarismus; postavili se na stranu nově vzniklé Výmarské republiky. A zatímco Dietrich hledal svou životní cestu ve studiu teologie, jeho starší bratři Karl-Friedrich a Klaus se politicky angažovali. Karl-Friedrich se připojil k socialistům, Klaus se stal rozhodným demokratem.

Kázání na hoře

Dietrich začal studovat v roce 1923 v Tübingenu v Bádensku-Württembersku. O rok později se přesunul do Berlína, kde zůstal až do promoce v roce 1927 (studium tedy dokončil v pouhých 21 letech). Nebylo to pro něj nikterak jednoduché. Jako student byl osamělý, na jedné straně mu z dřívější doby chyběly jakékoli vazby na církevní prostředí, na straně druhé se ocitl na okraji kruhu, z něhož pocházel – teologie zde byla vnímána jako něco druhořadého, rozhodně nebyla považována za prestižní. Při studiu církevních dějin a filozofie nenacházel odpovědi na existenciální otázky, které si kladl. Ty se ovšem netýkaly jen jeho vlastního života, ale také toho, co je církev a jaký je smysl její existence. Touto otázkou se ostatně zabýval v disertační práci Sanctorum Communio (Společenství svatých – tedy věřících křesťanů), kterou dokončil v roce 1927. Německá evangelická církev mu se svou orientací na uspokojování náboženských potřeb v rámci měšťanské a národní tradice ovšem připadala vzdálená tomu, čím by církev měla být. Dietrichovi v ní chyběla živá víra, neuzavřená do dogmatických pouček a náboženských frází, ale stále hledající a tázající se, co je jejím skutečným obsahem. Chybělo mu také společenství, v němž by lidé měli jeden o druhého opravdový zájem a vzájemně si pomáhali při onom hledání. Takové prostředí nenašel ani ve svém prvním působišti, v německém sboru v Barceloně, kam v roce 1928 odjel sloužit jako vikář. Toužil po příležitostech řešit s jinými věřícími své existenciální a teologické otázky, ale těch zde bylo poskrovnu. Na druhou stranu nelze říci, že by na této zkušenosti nebylo nic pozitivního. Dietrich se snažil naslouchat lidem, kteří se ve sboru scházeli: Světoběžníci, vagabundi, uprchlí zločinci, mnoho vojáků z cizinecké legie, krotitelé lvů a jiných zvířat, kteří vzali roha od cirkusu Krone na jeho španělském turné, německé tanečnice ze zdejších varietních scén, německý atentátník na útěku – ti všichni se mi detailně svěřovali se svými životními osudy. (R. Windová, Dietrich Bonhoeffer: Křesťan v opozici, Praha 2014, str. 37) Byl dobrý posluchač a nechal se pozvat do jejich životů. Šok z reality konkrétního církevního společenství jej nezlomil a neodradil od teologie ani od farářské práce. Uvědomil si, že křesťan žije uprostřed lidí a nemůže se od nich distancovat.

V roce 1929 se vrátil do Berlína, kde působil jako odborný asistent a přihlásil se k habilitačnímu řízení, které dokončil o rok později. Další rok strávil v USA, konkrétně v New Yorku na Union Theological Seminary. Pro tento studijní pobyt získal stipendium i finanční podporu své babičky. I rok v Americe pro něj byl pozitivní zkušeností, byť se mu americká teologie (zejména zpočátku) zdála poněkud povrchní. Ocenil však to, že se teologové, církevní společenství i jednotliví věřící snaží o řešení konkrétních praktických problémů americké společnosti. V semináři studovali také černoši; s jedním z nich se Dietrich spřátelil a díky tomuto přátelství mohl zblízka poznat závažný problém rasismu, jenž se projevoval i v církevním prostředí (církve se běžně dělily na „bělošské“ a „černošské“). Vedle toho navázal první ekumenické kontakty, například s francouzským farářem Jeanem Lasserrem, pacifistou odmítajícím výjimečnost svého národa a naopak zdůrazňujícím to, že křesťanské společenství nezná národních a státních hranic. Jean Lasserre přivedl Dietricha k části evangelia podle Matouše (5. až 7. kapitola), která je známá jako Ježíšovo Kázání na hoře. Tato biblická pasáž se posléze stala osou Dietrichova teologického i lidského hledání svým důrazem na následování Ježíše Krista a naplňování jeho poselství v úsilí o pokoj mezi lidmi a mír mezi národy a o sociální spravedlnost. Není jistě bez významu, že Němce Dietricha na důležitost Ježíšovy výzvy k lásce k nepřátelům (ev. podle Matouše, kap. 5, vv. 43–48) upozornil právě Francouz Jean, představitel „nepřátelského“ národa (je třeba říci, že ani Dietrichovi, jemuž byl vypjatý německý nacionalismus, ukřivděný potupou porážky ve světové válce, zcela cizí, nebylo dříve zrovna po chuti, že by do společenství církve Kristovy měli patřit i Francouzi a že by Francouz mohl být jeho bratrem ve víře...). Snad právě v této době došlo u Dietricha k tomu, co jeho přítel a pozdější životopisec Eberhard Bethge nazývá „obratem od teologa ke křesťanu“ – v jeho životě se do popředí dostává touha vzít vážně poselství Ježíše Krista, jak je podáno v Kázání na hoře, a žít je v praktickém, každodenním životě. Teologické hledání odpovědí na existenciální otázky tím neskončilo, ale Dietrich si patrně uvědomil, jak je pro křesťanský život důležitý zodpovědný čin v duchu Ježíšova poselství. V následujících letech, kdy se angažoval nejprve v církevním a posléze i v politickém odporu proti nacistické zvůli, se mu právě Kázání na hoře stalo jasným vodítkem a základem nekompromisního postoje vůči nacistickému antisemitismu, národní a rasové nadřazenosti a vypjatému německému militarismu. Se stejnou rozhodností odmítal deformaci křesťanského poselství na podporu nacistického režimu; pro Dietricha byly křesťanská víra a nacistická ideologie prostě neslučitelné.

Odpor proti nacismu

Do Německa se Dietrich vrátil v roce 1931 a zahájil učitelskou činnost na berlínské univerzitě jako soukromý docent. Zároveň se stal studentským farářem na Technické univerzitě a vedl vyučování náboženství pro konfirmandy (chlapce připravující se ke konfirmaci, obřadu, jímž se věřící v evangelické církvi přiznává k tomu, že je pokřtěn, a přebírá zodpovědnost za svůj další duchovní život) v dělnické čtvrti Prenslauer Berg. Šlo o divokou skupinu chlapců, ale Dietrichovi se podařilo je zvládnout. Mezi učitelem a jeho žáky vznikl pevný přátelský vztah. Dietrich mohl díky tomu zažít, že křesťanské společenství nezná sociálních hranic, stejně jako nezná hranic státních a národních, jak mu dříve ukázal Jean Lasserre.

Počátek třicátých let byl pro Německo velice těžkým obdobím. Zemi, která se sotva jakžtakž vzpamatovala z krize po světové válce, už drtila další velká krize, která pochopitelně nezůstala krizí hospodářskou, ale přerostla v krizi sociální a politickou. V této situaci mnoho Němců spatřovalo v Hitlerovi a jeho NSDAP kýžené východisko z marasmu. Hitlera viděli jako člověka poslaného od samého Boha, spasitele, který měl Německo vyvést z bídy a obnovit jeho někdejší slávu. Není divu, že v roce 1930 získala NSDAP hned 107 míst v Reichstagu (z 577), v roce 1932 to bylo (v červencových volbách) už 230 míst (z 608) a v témže roce v březnu získal Hitler 30 procent hlasů v prezidentských volbách. V listopadu toho roku sice v dalších volbách zisk NSDAP poklesl na 196 křesel, ale jejímu nástupu k moci to nemohlo zabránit. Je známou skutečností, že se Hitler stal 30. ledna 1933 říšským kancléřem a následně během toho roku nacisté zlikvidovali německou demokracii zákazem všech ostatních politických stran. Bonhoefferovi Hitlera a jeho NSDAP nepodporovali a Dietrich sám v rozhlasové přednášce 1. února 1933, byť umírněně formulované a neodmítající autoritu vůdce jako takovou, upozornil na to, že se z vůdce (Führer) snadno stává svůdce (Verführer). A to tehdy, když si vůdce není vědom svých hranic a chce se stát idolem těch, které vede. Právě tak si ovšem Hitler počínal a následný vývoj ukázal, že zneužití moci, před nímž Dietrich varoval, bylo v Hitlerově případě daleko závažnější a jeho dopad na celý svět daleko tragičtější, než si Dietrich v roce 1933 mohl vůbec představit. Přesto jeho varování nebylo žádoucí a rozhlasová přednáška byla přerušena. Její úplný text pak ještě mohl vyjít v novinách.

V německé evangelické církvi měla NSDAP a její nacistická ideologie značnou podporu. Zformovalo se hnutí Německých křesťanů (Deutsche Christen), kteří do církve vnesli nacistické prvky, především antisemitismus, árijský paragraf – osoby „neárijského původu“ nebo osoby v manželství s osobou „neárijského původu“ nemohly vykonávat žádnou funkci v církvi – a tzv. führerprinzip – hlavou církve byl Adolf Hitler, jemuž například duchovní museli přísahat věrnost. Církev také měla vést boj proti marxismu a mnozí její představitelé vítali likvidaci levicového dělnického hnutí (sociálních demokratů a komunistů), která probíhala v roce 1933. Teologové se snažili potlačit význam Starého zákona, který byl považován za cizorodý prvek v křesťanství. Samotný Ježíš Kristus byl vnímán spíše jako božský hrdina ve stylu germánské mytologie než jako mučedník umírající na kříži za lidské hříchy. Němečtí křesťané získali ve volbách do církevních orgánů v roce 1933 70 procent hlasů a německá evangelická církev se tak stala důležitou oporou nastupujícího režimu. Nacismus podporovali i mnozí čelní představitelé církve, nebo se k němu přinejmenším stavěli smírně. Proti Německým křesťanům se ještě téhož roku utvořilo opoziční hnutí zvané Vyznávající církev (Bekennende Kirche), jehož ústřední postavou byl reformovaný švýcarský (kalvinistický) teolog Karl Barth. Na synodě v Barmen v květnu 1934 vznikl dokument Barmenské vyznání víry, v němž se Vyznávající církev postavila proti scestnému učení Německých křesťanů. Nešlo ani tak o opozici politickou, o odpor vůči nacistickému režimu jako takovému, ale zejména o opozici církevní. Vyznávající církev odmítla uplatňování árijského paragrafu a führerprinzipu v církvi – hlavou církve nemůže být nikdo jiný než Ježíš Kristus. Tím získala značný potenciál i pro politický odpor, ale ten zůstal z velké části nevyužit. Mnozí z jejích stoupenců se neodhodlali jít do boje se státní mocí, mimo jiné i proto, že luterská tradice (s odvoláním na Lutherovo učení o dvou říších, světské a duchovní) odmítá politické angažování církve a věřících a tím spíše politickou opozici vůči státní moci, ať je jakákoli. Celkem záhy se Vyznávající církev rozpadla na většinu, která zaujala neutrální, mlčící postoj ke stále zrůdnějšímu počínání nacistického státu, a menšinu, která rozvíjela odpor (známá též jako Vyznávající hnutí). Křesťané, kteří se k této menšině hlásili, se například snažili pomáhat pronásledovaným židům. Brzy se sami stali pronásledovanými...

Radikálně smýšlející Dietrich Bonhoeffer Vyznávající církev také podpořil, jeho odpor vůči nacistické ideologii však byl natolik nekompromisní, že s ním zůstal osamocen. Rozporuplný boj Vyznávající církve sledoval dočasně z „ústraní“ v Londýně, kam odešel na podzim 1933 a sloužil tam jako farář německé farnosti v Sydenhamu a farnosti sv. Pavla v Eastendu (brzy jej tam následoval jeho přítel Franz Hildebrand, farář židovského původu, kterému árijský paragraf znemožnil nastoupit na místo v Berlíně). Důvodem dočasného odchodu bylo alespoň částečně nepochopení, jakého se Dietrichovi dostalo od přátel farářů pro jeho příliš radikální odpor. Oni sami se také stavěli proti Německým křesťanům, ale Dietrich podle nich zacházel příliš daleko. I on sám byl v této věci nejistý. Karlu Barthovi napsal: Asi přišel čas, abych na chvíli odešel do pouště. (R. Windová, Dietrich Bonhoeffer: Křesťan v opozici, Praha 2014, str. 65) Čas strávený v Londýně ovšem využil nejen k oddechu a uspořádání svých myšlenek, ale také k tomu, aby navázal další ekumenické kontakty, mezi nimiž vynikalo přátelství s Georgem Bellem, anglikánským biskupem v Chichesteru a prezidentem ekumenické organizace Světová rada pro praktické křesťanství (Life and Work). Dietrich se snažil britskou církev informovat o skutečné situaci své církve a podstatě nacistického režimu. To nebylo vůbec jednoduché, protože mnozí angličtí duchovní chválili nový německý pořádek a Angličané vůbec viděli v Hitlerově Německu vítanou protiváhu sovětskému bolševismu. Po navázání přátelství s Bellem Dietrichův hlas získal na závažnosti: Bell zveřejnil pastýřský list Světové rady pro praktické křesťanství, v němž kritizoval vedení německé evangelické církve. Během londýnského pobytu navázal Dietrich kontakt s Mahátmou Gándhím, jehož nenásilný občanský odpor mu velmi imponoval. Doufal, že něco podobného bude moci využít i v Německu. S Gándhího metodami se chtěl seznámit přímo v Indii, ale k plánované návštěvě již nedošlo. Ke konci roku 1934 přišlo volání Vyznávající církve a Dietrich se rozhodl je vyslyšet.

Ve Vyznávající církvi

V dubnu následujícího roku se Dietrich stal ředitelem jednoho z kazatelských seminářů, které Vyznávající církev zřídila pro vzdělávání nových duchovních. Existující teologické fakulty totiž všeobecně podporovaly Německé křesťany a vyučovaly teologii zdeformovanou vlivem nacistické ideologie. Seminář, který Dietrich vedl, se nacházel ve Finkenwalde (dnes Zdroje) u Štětína. Jeho studenti byli jen o málo mladší než on sám; jedním z nich byl i jeho přítel a pozdější životopisec Eberhard Bethge, který měl možnost poznat jej nejlépe ze všech lidí. Seminář byl financován, stejně jako celá Vyznávající církev, z dobrovolných příspěvků těch, kdo se k ní hlásili. Štědří dárci poskytovali jak peníze, tak i jídlo, knihy a nábytek. Po dvou a půl letech, v srpnu 1937, existence tohoto semináře oficiálně skončila jeho úředním zavřením. Stalo se tak poté, co byl Martin Niemöller, vůdčí osobnost Vyznávající církve, zatčen gestapem; do konce války byl potom vězněn v Sachsenhausenu v nejpřísnější samovazbě. Dietrich však pokračoval – teď již naprosto ilegálně – ve vzdělávání dalších kazatelů až do roku 1940 (s přestávkou od března do července 1939, kdy podnikl další cestu do Anglie a do USA). Kazatelský seminář se v té době nacházel v Sigurdshofu v Pomořanech v jednom odlehlém stavení ve značně primitivních podmínkách.

Navzdory tomu, že jeho osobní situace byla v nacistickém Německu stále složitější – například mu bylo v roce 1936 odebráno povolení vyučovat na univerzitách –, považoval léta strávená se seminaristy ve Finkenwalde za nejplodnější období svého života. V této době také vznikly dva spisy, které zachycují Dietrichovo teologické myšlení v těch letech, Nachfolge (Následování, česky vyšlo částečně v roce 1962 a v úplnosti v roce 2013) a Gemeinsames Leben (Pospolitý život, česky vyšlo pod názvem Život v obecenství v roce 2006). Následování vykládá poselství Ježíšova Kázání na hoře, které bylo osou Dietrichova tehdejšího teologického myšlení a hledání. Podstatou tohoto díla je, že křesťanská víra se zásadně promítá do způsobu jednání a života vůbec; život křesťana je následováním příkladu Ježíše Krista podle zásad obsažených v Kázání na hoře. Život v obecenství reflektuje a teologicky uchopuje Dietrichovu zkušenost se životem v kazatelském semináři ve Finkenwalde. Zdůrazňuje, že církevní společenství není jen skupina lidí scházejících se k nedělním bohoslužbám, ale společenství, v němž jsou charakteristické dobré, pevné vztahy, zájem o druhého a solidarita, sounáležitost.

Mnichovská dohoda, se kterou pochopitelně nesouhlasil, se Dietrichovi nestala žádnou zárukou zachování evropského míru. Už při nástupu nacistů k moci se stejně jako další členové jeho rodiny obával, že „Hitler znamená válku“, a nyní mu toto nebezpečí bylo stále zřejmější. Vedení Vyznávající církve – nebo to, co z něho v roce 1938 ještě zbývalo – se k Mnichovské dohodě postavilo váhavě. Současně odsoudilo prohlášení jednoho z „duchovních otců“ Vyznávající církve Karla Bartha, jímž vyzýval Československo k důraznému odporu jako švýcarskou demokraticky ideologizovanou teologii. (předmluva J. B. Součka k Na cestě k svobodě, Praha 1991, str. 17) Snad právě v té době začal Dietrich vážně uvažovat o tom, že Hitlera bude nutno odstranit, protože svou agresivní, pomstychtivou, a zároveň diletantskou politikou žene k obrovské katastrofě Německo a potažmo celou Evropu a celý svět. Dietrich měl dobrou příležitost zapojit se do odboje proti Hitlerovi, protože jeho starší bratr Klaus a švagři Hans von Dohnanyi a Rüdiger Schleicher patřili ke konspiraci vedené velitelem Abwehru (vojenské rozvědky) admirálem Canarisem a jeho náměstkem generálem Osterem. Dietrich se o jejich kontakty začal zajímat, ale nepřipojil se ke konspiraci hned. Představa, že konspirace směřuje k odstranění Hitlera vraždou, byla dlouho neúnosná pro křesťana Dietricha a jeho důslednou snahu žít podle Ježíšovy výzvy k lásce k nepřátelům. Potřeboval další cestu, další „odchod do pouště“, aby mohl vykročit k řešení tohoto nesmírně složitého etického dilematu. Tu uskutečnil na jaře roku 1939. Nejprve jel do Anglie navštívit svou sestru Sabine, která se tam odstěhovala s manželem, jenž byl židovského původu, a tudíž ve velkém nebezpečí v hitlerovském Německu. Tam se Dietrich setkal s profesorem Reinholdem Niebuhrem z New Yorku, jehož znal z doby svého pobytu v USA na počátku 30. let. Niebuhr mu nabídl možnost emigrovat do USA a působit tam jako vyučující na Union Theological Seminary. Tam by byl Dietrich v bezpečí. Nabídku přijal, v červnu 1939 se do New Yorku přestěhoval, ale výuku na Union Theological Seminary nikdy nezahájil. Po několika týdnech těžkého a bolestného rozhodování se koncem července vrátil do Německa – jednou z posledních lodí před vypuknutím války. Profesoru Niebuhrovi své rozhodnutí zdůvodnil v dopise: Křesťané v Německu brzo budou stát před strašnou volbou: buď chtít porážku svého národa, aby byla zachráněna křesťanská civilizace, nebo chtít vítězství svého národa a tím zničení této civilizace. Vím, kterou z těchto možností musím zvolit, ale nemohu to učinit v zabezpečeném závětří. (předmluva J. B. Součka k Na cestě k svobodě, Praha 1991, str. 19) Rozhodl se pokračovat ve vzdoru. Podle Eberharda Bethgeho tím učinil druhý obrat ve svém životě – obrat od křesťana k člověku, k odpovědně jednajícímu současníku. (tamtéž) Stejně jako první Dietrichův životní obrat od teologa ke křesťanu nebyl zapřením teologa, ani tento druhý obrat nebyl zapřením křesťana. Oba byly pokračováním jeho životní cesty, jeho nikdy nekončícího hledání a dotazování se po tom, jak žít život Kristova svědka v reálně existujícím světě, který je stále plný napětí, nevyřešených dilemat a otázek bez odpovědí. Později to Dietrich vyjádřil slovy: člověk (se) učí věřit teprve uprostřed plně pozemského života. (Na cestě k svobodě, Praha 1991, str. 255)

V odboji

V roce 1940 se tedy připojil k protihitlerovskému spiknutí admirála Canarise uzavřením smlouvy o spolupráci s Abwehrem. Mimo jiné dostal potvrzení o nepostradatelnosti, což znamenalo, že ani ve stupňujícím se válečném úsilí Německa nemohl být povolán na frontu. Jeho činností bylo informovat církve v neutrálních zemích (Švédsko, Švýcarsko) o situaci německé církve a prostřednictvím ekumenických kontaktů zjišťovat postoje vlád zemí válčících proti Německu k případné protihitlerovské akci. Tato snaha měla vést k zajištění ochoty těchto vlád k mírovým jednáním po odstranění Hitlera. Zároveň pomohl několika „neárijcům“ k útěku do neutrálních zemí. Měl tedy v Canarisově konspiraci jen vedlejší úlohu, což jej nezbavilo potřeby vyrovnat se ve svém svědomí s tím, že se podílí na aktivitách, jejichž cílem je vražda, byť vražda na tyranovi. Tím opět nabylo na významu teologické hledání odpovědí na existenciální otázky, tentokrát především v oblasti etiky. Dietrich začal promýšlet a sepisovat rozsáhlé dílo, kde se jimi zabýval. Nikdy je nedokončil, ale zachovala se alespoň jeho část, kterou po válce uspořádal Eberhard Bethge a vydal pod názvem Ethik (1949, česky Etika, 2007). K jaké odpovědi na otázku, zda křesťan někdy smí užít násilí, nebo se jen na užití násilí podílet, Dietrich dospěl? Renate Windová, německá teoložka a církevní historička, k tomu v biografii Křesťan v opozici píše: Dietrich jde tak daleko, že sám sebe prohlásí za připraveného spáchat na Hitlera atentát. Předtím by ovšem vystoupil z církve. Nijak nezpochybňuje, že použití násilí vinou je a vinou zůstane. Ale trvá na tom, že mohou nastat situace, kdy se křesťan z lásky k bližnímu provinit musí. (R. Windová, Dietrich Bonhoeffer: Křesťan v opozici, Praha 2014, str. 121)

Dietrich pracoval pro konspiraci necelé tři roky, než byl 5. dubna 1943 – spolu s Hansem von Dohnanyim a jeho manželkou, svou sestrou – v Berlíně zatčen. Důvodem zatčení ovšem nebyl jeho podíl na spiknutí, jehož výsledkem byly dva neúspěšné atentáty na Hitlera. Tento podíl gestapo teprve vyšetřovalo; Dietrich byl zatčen pro „sabotování brannosti Říše“, totiž kvůli tomu, že mu Abwehr – podle obvinění neprávem – vydal potvrzení o nepostradatelnosti. Dietrich byl uvězněn v berlínském vojenském vězení Tegel a doufal v brzký proces i v to, že bude propuštěn. Tegel byl snesitelné vězení, Dietrich měl občas povoleny návštěvy, měl přístup do knihovny s odbornou i krásnou literaturou, mohl psát dopisy a posílat je úřední (cenzurovanou) i neúřední cestou. Tyto dopisy po válce uspořádal Eberhard Bethge a vydal pod názvem Widerstand und Ergebung (Odpor a odevzdání, 1951, česky pod názvem Na cestě k svobodě, 1991). Obsahují zkušenost s vězněním a také mnoho inspirativních myšlenek k různým tématům. Mimo jiné v nich Dietrich načrtl úvahy o interpretaci Bible a poslání církve v soudobém sekularizovaném, „dospělém“ světě, což chtěl dále rozvést v díle, které nestihl ani začít psát. Myšlenky, jež vyjádřil v dopise Eberhardu Bethgemu a jež jsou jen stručným konceptem zamýšlené práce, jsou podle mého velice aktuální výzvou i pro dnešní církev. Jsem přesvědčen, že právem zanechaly trvalou stopu v české evangelické teologii (zejména) 50. a 60. let (hnutí Nová orientace, sdružující teology i neteology, z nichž se mnozí v 70. a 80. letech podíleli na společenské opozici proti normalizačnímu režimu). Dovolím si jako příklad ocitovat delší pasáž: Církev je církví jen tehdy, je-li tu pro druhé. Má-li nějak začít, musí všechno jmění rozdat potřebným. Faráři musí žít výhradně z dobrovolných darů sborů, eventuálně vykonávat nějaké světské povolání. Církev se musí podílet na světských úkolech společenského života, nikoliv jako panující, ale jako pomáhající a sloužící. Musí lidem všech povolání říci, co je to život s Kristem, co to znamená „existovat pro druhé“. Zvláště musí vystoupit naše církev proti hříchům pýchy, zbožňování síly, proti závisti a iluzionismu jako kořenům všeho zla. Bude musit mluvit o uměřenosti, opravdovosti, důvěře, věrnosti, stálosti, trpělivosti, kázni, pokoře, střídmosti a skromnosti. Nebude smět podceňovat význam lidského „příkladu“ (který má svůj původ v Ježíšově lidství a u [apoštola] Pavla je tak důležitý!); její slova získají důraz a sílu ne samotnými pojmy, ale „příkladem“. (Na cestě k svobodě, Praha 1991, str. 265)

20. července 1944 uskutečnilo protihitlerovské spiknutí poslední pokus o atentát, známý pod názvem Operace Valkýra. I tento pokus byl, jak známo, neúspěšný. Spiklenci ovšem příliš brzy spustili snahu o státní převrat v Berlíně, při němž byli všichni účastníci zatčeni nebo zabiti. Dietrich stále uvězněný v Tegelu byl přesvědčen o tom, že také jeho konec brzy přijde. Gestapo však vyšetřovalo všechny okolnosti nezdařeného atentátu, proto byl jako spolupracovník podezřelého Abwehru ponechán zatím naživu. Koncem září však byly objeveny dokumenty, tzv. zossenská akta (nazvaná podle vesnice Zossen jižně od Berlína, kde byla nalezena), odhalující rozsah Canarisovy konspirace, včetně role, kterou v ní hrál Dietrich. Zatčeni byli Klaus Bonhoeffer, Rüdiger Schleicher i Eberhard Bethge, který jediný přežil pád nacistického režimu, po válce se postaral o to, aby bylo vydáno Dietrichovo dílo, a napsal jeho životopis. V říjnu byl Dietrich spolu s dalšími spiklenci přemístěn do přísné vazební věznice gestapa v ulici Prince Albrechta, kde byl držen na samotce. Odtud již mohlo odejít jen málo dopisů. V jednom z nich je báseň, kterou na konci roku 1944 napsal během těžkého náletu na Berlín a věnoval své matce a přítelkyni Marii. Báseň Von guten Machten přeložil do češtiny Petr Pokorný a zhudebnil Miloš Rejchrt; pod názvem Moc předivná je dodnes oblíbená nejen mezi českými evangelíky, ale i křesťany jiných vyznání.

V únoru 1945 byli Dietrich a další účastníci protihitlerovského spiknutí převezeni do koncentračního tábora v Buchenwaldu. Stále trvala naděje, že do pádu nacistické vlády – který v té době byl již zjevný s tím, jak se hroutila německá vojenská moc – se soudní proces se spiklenci již nestihne. Na počátku dubna byli převezeni z Buchenwaldu, kam se blížila americká armáda, dále na jih. Hitler rozhodl o jejich likvidaci v urychleném soudním procesu, který proběhl 8. dubna v koncentračním táboře ve Flossenbürgu, a následujícího dne byl Dietrich – společně s admirálem Canarisem, generálem Osterem a dalšími účastníky spiknutí – popraven oběšením. Podle svědectví táborového lékaře šel Dietrich na smrt po modlitbě klidný a smířený: Za své skoro padesátileté lékařské činnosti jsem snad nikdy neviděl někoho umírat s takovou odevzdaností Bohu. (předmluva J. B. Součka k Na cestě k svobodě, Praha 1991, str. 24–25) Až do samého konce si uchoval víru v Boha, který trpí spolu s trpícími a je blízko každému, kdo usiluje o pokoj a spravedlnost mezi lidmi a mezi národy a o milosrdné jednání vůči svým bližním. Svou víru vyznává v Moci předivné:

Moc předivná nás tiše obestírá,
a proto čekám příští uklidněn.
Bůh je dnes s námi, svědčí naše víra,
a bude s námi každý nový den.