Jan Rychlík

Do Sýrie se naše demokracie nehodí

Jako historik se nezabývám Středním východem. Ale jako etnolog vím, že v arabských zemích Středního východu přežívají kmenové struktury. Demokracie evropského a amerického typu nefunguje a ani nemůže fungovat tam, kde neexistuje občanská společnost a kde loajalita každého obyvatele k vlastní rodině a vlastnímu etniku či náboženské komunitě stojí výše než jeho loajalita ke státu.

Koncept demokracie a lidských práv je vázán na evropské osvícenství a vývoj v západní Evropě v 19. století. Není možné tento model mechanicky přesadit do zcela odlišných kulturních poměrů a snažit se jej naroubovat na společnost, jež prošla v uplynulých staletích vývojem zcela odlišným od Evropy. Demokracie a systém lidských práv, jak je chápe euroatlantická civilizace, znamenají vládu většiny při respektování práv menšin. Rozhoduje většina, přičemž nikde není řečeno, že toto rozhodnutí většiny musí být správné. Není ani neměnné a konečné. Menšina se totiž sice musí podřídit rozhodnutí většiny, má ale právo ponechat si svůj názor. V budoucnosti se cestou voleb z menšiny může stát většina, která pak prosadí svůj názor. Naproti tomu islámské právo (šaría) tvoří ucelený právní a politický systém, který je (podle islámských teologů) objektivně správný a neměnný, protože pochází přímo od Boha. V takovém systému není pro demokracii a lidská práva v našem pojetí prostor.

Připusťme nyní teoreticky, že by v Sýrii zvítězily síly, jež především USA označují za „umírněné rebely“ nebo „liberální opozici“, a ty vypsaly svobodné volby. Potom jsou tu dvě možnosti, jedna horší než druhá: buď budou voliči hlasovat podle etnických a náboženských kritérií, což povede k další občanské válce, protože etnické a náboženské hranice bude možné vytýčit jen silou zbraní, anebo si většina zvolí nějakou islamistickou politickou skupinu, jež pak začne legálně měnit Sýrii v islamistický stát. Takový režim získá volbami těžko zpochybnitelnou legitimitu. Pro jinověrce a různé „kacíře“ bude v Sýrii s takto „demokraticky“ zvolenou vládou situace mnohem horší než dnes. Pro nás v EU a v USA je proto jedinou reálnou alternativou k islámskému teokratickému státu sekulární diktatura, a to i za cenu toho, že bude nucena používat ke své vládě drakonických opatření. Jedině taková diktatura, opírající se o armádu, bude schopná zajistit obyvatelstvu elementární bezpečnost.

Na pořadu dne je nyní v Sýrii i Iráku porážka tzv. Islámského státu, nikoliv dodržování lidských práv. Porazit Islámský stát může dnes v Sýrii z domácích sil jedině armáda Bašára Asada, který si proto – bez ohledu na charakter režimu – zaslouží dočasnou podporu EU i USA. V roce 1941 Velká Británie a USA podpořily Sovětský svaz v boji proti nacionálně socialistickému Německu, a to bez ohledu na svoje zásadně negativní stanovisko ke komunismu a nehledě na skutečnost, že režim v SSSR se od toho nacistického nijak podstatně nelišil. Bylo to správné rozhodnutí, protože nacismus tehdy představoval větší hrozbu než komunismus. Po druhé světové válce v občanské válce v Řecku podpořily nedemokratické polofašistické síly, aby zabránily vítězství komunistů. Během korejské války ze stejných důvodů USA podporovaly pravicovou diktaturu v Jižní Koreji. Dnes je situace obdobná: Asadův režim je možná nelidský, ale režim Islámského státu by byl určitě ještě horší. Asadova diktatura se omezuje na Sýrii, fundamentalistický Islámský stát nerespektuje stávající hranice států a ohrožuje celý svět. USA i EU by se proto už měly přestat párat s čistě virtuální „umírněnou syrskou opozicí“, začít s Asadem jednat a podobně jako Rusko jej vojensky podpořit. Po porážce Islámského státu v Sýrii teprve nastane ten pravý čas na úvahy, co s Asadem.

Jan Rychlík (1954) je historik, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Rychlík

Do Sýrie se naše demokracie nehodí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu