Kacper Szulecki

Zdraví a životní prostředí, pro polskou vládu výbušná směs

Vláda Práva a spravedlnosti (PiS) nezavinila katastrofální stav ovzduší v Polsku, ale právě Právo a spravedlnost za něj zaplatí politickou cenu. Na výběr je drahá, pracná, ale nezbytná reforma, anebo nespokojenost společnosti v těžko představitelné míře. Pokud „černý protest pisovský beton odrolil, tak teprve počkejte na smogové beranidlo.

I když je pravda, že vzduch v Polsku už roky není dobré dýchat, i to, že fakticky se stav ovzduší deset let pomalu zlepšuje, mluvit o tom dnes pro politika vládní strany znamená osobní veřejnou sebevraždu.

Ekologické organizace, občanská sdružení i městská hnutí bily řadu let na poplach – téma ale nějak nikdy nezískalo v médiích větší pozornost. Náhlý růst pozornosti a čím dál rozšířenější vědomí faktu, že v Polsku dýcháme jed, lze snad vysvětlit jen nedávnou zprávou WHO a žebříčkem kvality ovzduší měst Evropské unie, ve kterém Polsko dopadlo dramaticky špatně.

Pro vládní tábor jde o skutečně vážný problém. Ve chvíli, kdy (protivládní) Výbor na obranu demokracie výrazně ztrácí energii a Černý protest (proti zpřísňování již tak restriktivní protipotratové legislativy), byť PiSem trochu zatřásl, nemůže ze zjevných důvodů překročit hranice boje za práva žen, smog narušuje vládní klid.

Nejde o ekologický problém, jakými jsou kácení v Bělověžském pralese, odstřel zubrů ani o klimatickou změnu. Čistý vzduch je otázkou veřejného zdraví, která se dotýká každého: žen, můžu, dětí (to je důležité!), katolíků, levičáků, liberálů i – po všech stranách excentrického populisty – Janusze Korwin-Mikkeho.

Generace Lugolova roztoku

Srovnatelný problém jsme v Polsku neměli od druhé poloviny osmdesátých let, kdy mladá opoziční hnutí mobilizovala tisíce lidí během protestů kvůli Černobylu – i tam bylo velmi silným motivem zdraví dětí – proti rozestavěné první polské jaderné elektrárně Żarnowec a proti skladištím radioaktivních opadů a konečně i ocelárně Siechnice u Vratislavi.

Opakující se pochody proti ocelárně otravující pitnou vodu byly největšími masovými demonstracemi v Polsku po vyhlášení výjimečného stavu. Smog se neomezuje na Vratislav. Velkých měst, okresních měst i vesnic se dotýká obdobně, i když z různých důvodů. Jde o politický sud prachu, jehož doutnák už nějaký čas hoří. A brzy může vybuchnout.

A když vybuchne? Především můžeme čekat vlnu společenské nespokojenosti, která se silně obrátí proti ústřední vládě (protože samosprávy už dnes provádějí úspěšné úhybné manévry). I pokud počasí PiSu pomůže, bez radikální systémové změny se otázka vrátí za několik měsíců, jistě příští zimu. V delší perspektivě má vláda jen dvě možnosti. Obě obtížné.

První možnost – nízkoemisní „velký skok“

Polsko už roky potřebuje zásadní reformu s cílem zlepšit kvalitu ovzduší – komplexní a co možná rychlé omezení zdrojů smogu a toxinů. Jejich hlavní zdroje jsou tři: vysoké emise – tedy topení v domech a v bytech ve starých domech –, osobní doprava ve městech, energetika postavená na uhlí a těžký průmysl.

Jako první v pořadí je nezbytně třeba rychle (a draze) a radikálně změnit, čím a v čem Poláci topí v domech. Jsou třeba zákaz obchodování s uhlím a nekvalitním koksem, kontrola emisí a pokuty za spalování odpadu, společně s tím pak stažení konkrétních typů kotlů z prodeje, výměna kotlů starých, přechod na jiná paliva a obnovitelné zdroje, zvyšování energetické účinnosti a tepelné izolace budov. O tom všem ekologické organizace i řada think-tanků hovoří řadu let.

Výměna topenišť je dnes dobrovolným rozhodnutím majitelů domů a bytů, kteří v některých městech mohou počítat s podporou samospráv. Krakov takovou možnost zavedl už v roce 2014, Varšava to má teprve v úmyslu. Ale ani samosprávy velkých měst nechtějí platit celou výměnu (Krakov jen 40 %) a obce na venkově, kde je míra problému největší a možnost přejít na centrální vytápění nebo plyn omezená, na to jednoduše nemají. Proto, abychom skutečně bojovali se smogem, je potřeba vládní program spojující zákazy a kontroly s financováním.

Náklady jsou přitom obrovské – jak ekonomické, tak společenské. Protože je vláda nejpravděpodobněji bude chtít co nejvíce přenést na obyvatele, jak se to v polské energetice obvykle děje. Namísto příspěvků (majitelé nejvíce znečišťujících kotlů jsou obvykle nejchudší) můžeme čekat spíše zákazy, nařízení a pokuty. Až se nakonec ukáže, že bez podpory z rozpočtu se reforma udělat nedá, a cena léta odkládané reformy potopí beztak už děravou loď řízenou (premiérkou) Beatou Szydłovou.

V odpovědnosti samospráv mohou zůstat omezení pohybu aut ve městech, rozvoj hromadné dopravy, podpora cyklistů. Třetí věcí je reforma energetiky, kterou Polsko už také léta odkládá. PiS měl v programu propagaci rozptýlených obnovitelných zdrojů. Ale od chvíle, kdy v r. 2015 vzniklo Ministerstvo energií, se zdá, že jeho hlavním cílem je úplná likvidace sektoru OZE (s výjimkou geotermálních vrtů otce Rydzyka (konzervativně katolického mediálního magnáta) v Toruni, které podporuje ministr životního prostředí). Samozřejmě – jde také o náklady rozpočtu, i když nalézt investory do obnovitelných zdrojů energie je o mnoho snazší než v případě výměny kotlů.

Možnost druhá – Rospuda stokrát

Druhá možnost je zametat téma i dále pod koberec. Ministr životního prostředí Jan Szyszko říká, že otázka smogu se netýká jeho resortu. Ministr zdravotnictví Konstanty Radziwiłł tvrdí, že problém je čistě teoretický, a ministr vnitra se věnuje víc otázkám německého multikulturalismu než tomu, co se děje v Polsku.

V Polsku se dnes skutečně špatně dýchá, zvlášť pokud jste tak jako autor tohoto textu trochu odvykli vzduchu plnému zplodin v polských velkoměstech a sírovo-uhelnatému příkrovu městeček a vesnic.

Až se skutečný a lety se táhnoucí problém spojí s všeobecným povědomím o něm, může se objevit společenské hnutí s ohromným dosahem a velkým odhodláním. Konfrontace s takovým hnutím je něco, čemu by se předseda PiS Jarosław Kaczyński jistě chtěl vyhnout. Těžko říci, zda mu k tomu bude stačit pronikavý úsudek a zda si uvědomí vážnost situace, když je obklopen eko-skeptiky a přitakávači. Ať tak či onak, před vládnoucími stojí těžká zkouška.

Text vyšel také v č. 419 (3/2017) 17. ledna 2017 polského internetového týdeníku Kultura Liberalna.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Kacper Szulecki (1984) je politolog a sociolog, asistent v Institutu politických věd Univerzity v Oslo, zakladatel Institutu pro životní prostředí a politiku (ESPRi), člen redakce internetového týdeníku Kultura Liberalna.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Kacper Szulecki

Zdraví a životní prostředí, pro polskou vládu výbušná směs

Generace Lugolova roztoku

První možnost – nízkoemisní „velký skok“

Možnost druhá – Rospuda stokrát

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu