Kateřina Smejkalová

Je to jen první krok

Martin Schulz a německá SPD před volbami do Spolkového sněmu

Několikaměsíční nejistota skončila. Německá sociální demokracie od začátku předposledního lednového týdne ví, kdo ji v září povede do voleb do Spolkového sněmu. Dlouholetý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz bude kandidátem strany na kancléře a rovněž se bude jako jednička na kandidátce Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) ve své domovské spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko ucházet o poslanecký mandát. Schulz zároveň v čele strany střídá dosavadního předsedu, vicekancléře a ministra pro hospodářství a energetiku Sigmara Gabriela.

Nejde o úplné překvapení. Schulz byl v kuloárech ve hře již minimálně od loňského léta, kdy byl v dohledu konec jeho mandátu předsedy Evropského parlamentu. Zprvu se diskutovalo ještě o dalších jménech, například ministerské předsedkyni Severního Porýní-Vestfálska Hannelore Kraftové nebo starostovi Hamburgu Olafu Scholzovi. Ti postupně z nejrůznějších důvodů kandidaturu odmítli, nicméně výkony Sigmara Gabriela nadále zavdávaly důvod k zákulisnímu hledání alternativ.

Gabriel je na jednu stranu člověk, jehož osobní příběh hnul před lety celým Německem, když se veřejně vyznal z toho, že jeho otec byl otevřeným nacistou i dlouho po válce. Nejen na lidi jeho generace, vyrovnávající se s podobnými příběhy ve svém okolí, zapůsobila jeho cesta k sociálně-demokratickému přesvědčení na takovém pozadí obzvlášť silně a autenticky. Disponuje kromě toho i nesporným rétorickým nadáním. Stranu provedl opozicí za vlády křesťanských demokratů a liberálů po roce 2009 až do velké koalice končící tento podzim. A v této koalici prosadila SPD pod jeho vedením celou řadu sociálně-demokratických programových priorit.

Na druhou stranu však Sigmar Gabriel platí za člověka v jádru nejistého, který kvůli tomu často jedná urážlivě a vznětlivě, člověka činícího důležitá rozhodnutí nezřídka bez ohledu na náladu ve stranické základně. Jedním z nejmarkantnějších příkladů takového rozkolu předsedy Gabriela s jeho stranou byla debata o preventivním ukládání telekomunikačních dat pro pozdější případné bezpečnostní potřeby (tzv. Vorratsdatenspeicherung).

Gabriel ve straně k tomuto tématu připustil širokou debatu. O co vášnivěji a s nejednoznačným výsledkem ale byla vedena, o to víc pak narazil u spolustraníků a spolustraniček, když nakonec autoritativně rozhodl, že strana toto opatření ve vládě podpoří. Kromě toho mu zřejmě příliš nepomohla ani jeho vládní odpovědnost za resort hospodářství ve velké koalici – těžko si představit opatření, která by sociálně-demokratický ministr v takové konstelaci mohl prosadit, a zároveň se jimi zavděčil pro sebe klíčovým vrstvám ve straně i voličstvu.

Gabriel se jako ministr naopak dokonce zapletl do podivných okolností fúze maloobchodních koncernů s potravinami Edeka a Tengelmann. To všechno mělo jistě svou vinu na tom, že na sjezdu v prosinci 2015 obdržel nebývale nízkou podporu pouhých 74 procent delegátů a delegátek. Nejpozději od té doby sám nepokrytě pochyboval o tom, zda je tím nejlepším kandidátem na to vést stranu do tak důležitých voleb, jakými kvůli vnitropolitickým i zahraničním okolnostem ty podzimní bez jakýchkoli pochyb budou.

Nadšení mladé generace

Jistým překvapením ono oznámení před poslaneckým klubem SPD, že se Gabriel vzdává předsednictví i kandidatury na kancléře, ale přece jen bylo. Martin Schulz se zřejmě zejména kvůli dlouholetému osobnímu přátelství s vicekancléřem rozhodl, že si o pozice nebude říkat silou, a rozhodnutí přenechá jemu. V posledních týdnech platilo i v kuloárech SPD nakonec za jisté, že Gabriel stranu do voleb povede, a to případně z pozice ministra zahraničí uvolněné stranickým kolegou Frankem-Walterem Steinmeierem, který bude zakrátko zvolen spolkovým prezidentem.

Ministři zahraničí se pravidelně těší u německé veřejnosti velké oblibě, a tak se to považovalo za dobrou strategii, jak by si Gabriel mohl před volbami zlepšit renomé. Přestože kvůli zvládnutí těchto a dalších s tím spojených personálních rošád bylo situaci potřeba řešit co možná nejdříve, bral si Gabriel tvrdošíjně mnoho času na rozmyšlenou. Se svým oznámením nakonec šel na veřejnost překvapivě skoro týden před dlouho avizovanou a spektakulárně plánovanou akcí, a to zřejmě zejména proto, aby post ministra zahraničí nezůstal tak dlouho neobsazený. Obsadil ho nakonec skutečně sám, na postu ministra pro hospodářství a energetiku ho nahradila bývalá ministryně spravedlnosti a naposledy Gabrielova náměstkyně Brigitte Zypriesová.

Martin Schulz byl jako pravděpodobný příští předseda SPD a kandidát socialistů na kancléře (jedná se zatím o neformální dohodu a oficiálně ještě musí být schválen mimořádným sjezdem strany na jaře) přijat ve straně i na veřejnosti veskrze pozitivně. Pouhé dva dny po oznámení změny měl Schulz v průzkumu veřejnoprávní televize ARD, která se ptala na podporu pro něj a kancléřku Merkelovou, kdyby se do této funkce volilo přímo, stejně vysokou podporu jako ona, a to obstojných 41 procent. To trochu vyvrací zaznívající obavy, že u německé veřejnosti není kvůli svému dlouholetému angažmá v Bruselu příliš známý.

Co se sympatií týče, umístil se s 69 procenty dokonce o šest procentních bodů před ní. Merkelová jeho náskok vyrovnává u dojmu kompetentnosti; co se věrohodnosti týče, jsou na tom opět podobně. Martin Schulz působí zejména na mladší generaci, která jinak příliš velké nadšení pro stranickou politiku ani v Německu nevykazuje. Schulz je pro ni nicméně autentický, pozitivně se zapsal zejména rezolutním vystoupením proti nacionalistickému projevu poslance v Evropském parlamentu, jehož záznam rychle obletěl sociální sítě, ale i zasazováním se o programy na podporu mladých na evropské úrovni. Mluví se o podobném efektu, který má na mladé lidi americký Bernie Sanders nebo britský Jeremy Corbyn.

Kancléřem bez maturity?

I Martin Schulz je postavou, která podobně jako Gabriel zaujme svým osobním příběhem. Jako teenager se chtěl profesionálně věnovat fotbalu, a když mu tento sen nevyšel, propadl závislosti na alkoholu. Dostal se z ní, vyučil se knihkupcem a v této profesi také delší dobu pracoval. Jako svého času nejmladší starosta zastával tuto pozici ve svém rodném městě Würselenu přes deset let. Od roku 1994 pak byl poslancem Evropského parlamentu, od r. 2012 jeho předsedou, v roce 2014 pak byl lídrem evropských socialistů ve volbách do Evropského parlamentu, a tedy kandidátem na předsedu Evropské komise. Po výhře kandidátů konkurenční Evropské lidové strany byl znovu potvrzen ve funkci předsedy parlamentu.

Jeho chybějící zkušenosti z vysoké německé politiky jsou jednou z nejzávažnějších výhrad proti jeho kandidatuře na kancléře. I vysoce postavení spolustraníci se nechávají slyšet, že berlínský politický provoz je natolik specifický, že je v podstatě nemožné vést zdařilý volební boj, či dokonce obstát v čele vlády bez delší zkušenosti s ním.

A volební boj čeká sociální demokracii v Německu obtížný. V končící velké koalici s křesťanskými demokraty Angely Merkelové sice prosadili celou řadu svých klíčových plánů, jako plošnou zákonnou minimální mzdu či garanci možnosti odchodu do důchodu již v 63 letech pro lidi, kteří byli předtím alespoň 45 let zaměstnaní, ale nepodařilo se jim úspěchy spojit se sebou, a ne politickým protivníkem. Zatímco preference CDU/CSU v posledních týdnech mírně rostou a jsou aktuálně na 37 procentech, stagnují sociální demokraté již delší dobu na 20 procentech a kromě nového lídra zatím nemají žádnou vizi, se kterou by chtěli trend obrátit. Jak dlouho bude Schulzovi trvat se v detailu s německou politikou a situací ve straně obeznámit a přijít s programovými prioritami, není jasné, zatím v tomto směru nepředstavil nic. Zda budou dostatečně atraktivní, aby odstup SPD za křesťanskými demokraty výrazněji zmenšily, je další otázkou.

Kromě tradičního lítého boje mezi sebou nově strany svádějí boj také s pravicově-populistickou AfD, která je aktuálně v průzkumech třetí nejsilnější stranou s 13 procenty. Nemálo z nich jsou bývalí voliči SPD, zejména v tradiční sociálně demokratické baště, průmyslovém Porúří přebíhají podle všeho lidé od SPD k AfD masivně. Zda k nim Schulz jako jediný německý europoslanec bez maturity zvládne promlouvat jejich řečí, nebo ho naopak zavrhnou jako bývalého posluhovače odtržené bruselské mašinérie, se teprve ukáže. I obecnější a dlouhodobější podoba německé politiky je nejasná. Pokud se preference Zelených nebo liberálů již výrazněji nepohnou, nebude volební výsledek stačit opět na nic jiného než na velkou koalici sociálních a křesťanských demokratů (koalice zavedených stran s AfD nepřichází v úvahu).

Tu si z nich přitom nikdo nepřeje, protože je přímo vodou na mlýn AfD – dvě strany s v mnoha bodech rozdílným, či přímo opačným politickým programem spolu nezvládnou dělat jakoukoli radikálnější politiku, která by vzala vítr z plachet očerňování establishmentu z bezradného lavírování. Jenže ani když se Zeleným bude vést líp, není vyhráno – o možnostech koalice SPD, Zelených a Die Linke se sice již dlouhou dobu debatuje a na úrovni spolkové země Duryňsko dokonce již existuje, na centrální úrovni jí ovšem brání jak nepřípustnost některých postojů v Die Linke pro ostatní strany, tak nechuť Die Linke spojit se se stranami, které se z jejího pohledu příliš smířily se stávající formou kapitalismu. Zelení kromě toho do voleb vysílají vedení, které je dlouhodobě proti takové koalici. Pokud je tedy rozhodnutí nasadit Martina Schulze do vedení SPD krokem k potlačení pravicového populismu a k návratu akceschopnosti politiky tradičních stran, pak to je opravdu jen krok první.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Kateřina Smejkalová

Je to jen první krok

Nadšení mladé generace

Kancléřem bez maturity?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu