Martin Burian

Zcela rozdílní kolegové

Zpráva z Rakouska

Nedlouho po vítězství Alexandera Van der Bellena v rakouských prezidentských volbách se zájem rakouských periodik obrátil jinam. Napodruhé zvoleného rakouského prezidenta vystřídal na titulních stránkách jeho kolega, velký a hlučný blondýn z Ameriky. Nástup Donalda Trumpa je sledován s obavami. Jeho nacionalistické tendence, agresivní vystupování a gestikulace nevzbuzují u rakouských novinářů sympatie. Ocituji namátkou několik titulků z rakouských novin: Narcis Trump, Trump nařizuje Americe nacionalistický směr, Amerika nejdříve! Nejmladší rakouský ministr Sebastian Kurz nás nabádá ke klidu. Třicetiletý lidovecký ministr zahraničních věcí radí s hodnocením počkat a míní, abychom soudili Donalda Trumpa až podle jeho činů. Kurz je považován za naději Rakouské lidové strany, spekuluje se dokonce o tom, že by se v budoucnosti mohl stát šéfem strany.

Nejrozšířenější periodikum, maloformátový deník Kronen Zeitung, na konci ledna tvrdí, že v současnosti by získala v pomyslných volbách nejvíce voličských hlasů strana Svobodných, a to 28 až 30 procent. Na čtvrtém místě oblíbenosti zůstává strana Zelených s 12 až 14 procenty. Koaliční strany jsou na tom přibližně stejně. Socialisté by pravděpodobně získali 25 až 27, Lidovci 24 až 26 procent hlasů. Současnou koalici provázejí časté spory, mluví se opět o možnosti předčasných voleb. Pánové Sobotka – lidovecký ministr vnitra a Doskocil – socialistický ministr obrany se shodují v tom, že je nutné azylovou – cizineckou politiku zpřísnit. Rakousko stanovilo horní hranici žadatelů o azyl na 35 tisíc ročně. Lidovci by rádi tuto hranici snížili na 17 tisíc. Nejsem právník, nicméně si troufám tvrdit, že stanovením jakékoliv horní hranice se všeobecné právo na azyl prakticky ruší. Je přece nemožné předvídat, kolik lidí se ocitne v nouzi a v ohrožení života a bude naléhavě potřebovat pomoc. I když je jasné, že imigrační vlna přináší mnohé a nemalé problémy a že v některých oblastech Rakouska jsou kapacity téměř vyčerpány.

O věčných vnitrokoaličních sporech, zvláště když se konají na veřejnosti, platí: když se dva perou, tak se směje a raduje ten třetí. V tomto případě je to strana Svobodných, které stačí čekat a případně občas něco peprného hlasitě poznamenat. O největší letošní překvapení se postaral lidovecký dolnorakouský hejtman Erwin Pröll. Stál v čele vlády, nebo jak zlí jazykové tvrdí, kraloval Dolnímu Rakousku neskutečných dvacet pět let. To, že měl dobře zorganizovaný mocenský systém, nelze přehlédnout. Různé přestavby, stavební úpravy či opravy komunikací byly často okrášleny velkými transparenty s fotografií hejtmana a nápisem Iniciativa Erwina Prölla. Obsah vnitrostranických diskusí v Dolním Rakousku se nikdy nedostal na veřejnost, což o celostátním vedení Lidové strany v žádném případě říct nemůžeme. Navenek působil jeho tým jako semknutá a dobře fungující organizace. Nezávislý zpravodajský týdeník Profil se o vládnutí Erwina Prölla vyjadřuje značně kriticky. Tvrdí, že vnitřní i vnější kritika byla tabu a že jakákoliv kontrola jeho aktivit ze strany opozice byla v podstatě nemožná. Uznává jeho zásluhu na pozvednutí dolnorakouského sebevědomí. K tomu nepochybně přispělo i přesunutí hejtmanství z Vídně do Sankt Pöltenu. Všímá si i jeho neúnavné ochoty navštěvovat všemožné akce, jako například slavnostní kolaudaci mateřské školy či „otvírání studánky“ v nějaké zapadlé vsi. Školka, alej, studánka či rozhledna nesou často jeho jméno. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby současná vláda ve Vídni částečně (v některých bodech) tento systém převzala, přispělo by to nepochybně ke zvýšení její popularity. Rakouská vláda navenek často působí jako věčně rozhádaná skupina prospěchářů, kteří mají na starosti pouze svůj osobní prospěch a nejsou schopni se na ničem domluvit.

Netajím se tím, že zvolení Alexandera Van der Bellena mi udělalo nesmírnou radost a že je mým prezidentem. Nový rakouský prezident navštíví na své premiérové mezinírodní služební cestě Brusel. Cíl každé první zahraniční cesty nově zvoleného prezidenta má symbolický charakter a je pečlivě zvažován. Považuji za příjemně samozřejmé, že proevropský prezident míří do hlavního města Evropské unie. Jeho rodiče byli estonští občané. Otec měl holandské předky, kteří se přesunuli z bolševického Ruska do tehdy nezávislého Estonska. Jedním z důsledků Hitlerova a Stalinova paktu bylo obsazení Estonska sovětskou armádou. Van der Bellenovi našli útočiště ve Vídni, kde se Alexander v roce 1944 narodil. Po válce, z obav před represemi ze strany sovětských vojáků, odešli do tyrolského Kaunertalu. Tuto část Rakouska považuje nový prezident za svoji vlast. Sám sebe označuje za dítě uprchlíků.

Martin Burian (1960) je výtvarník, od roku 2015 spoluvydavatel Listů. Žije v Rakousku.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

Zcela rozdílní kolegové

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu