Antonín Rašek

Odešli v roce 2016

Už několik let se na přelomu roku zamýšlím nad jmény osobností a známých, kteří opustili tento svět. Je jich stále méně. Jsou to většinou lidé mé generace, která za svůj život prožila devět změn politických systémů, režimů a státoprávního uspořádání a určitě už netouží po té desáté.

Asi nejznámější osobností ze zesnulých byl Fidel Castro. Zprvu obdivovaný hrdina revoluce, později zatracovaný diktátor. Na začátku šedesátých let minulého století mohla krize kolem Kuby za vlády amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho a sovětského vůdce Nikity Sergejeviče Chruščova přerůst ve třetí světovou válku. Vojáci, kteří v tu dobu sloužili v armádě, na to asi nezapomněli celý život. Fidel se ještě dožil uznání své země administrativou Baracka Obamy, ale bylo to takové polovičaté, spíše než Kubě adresované Rusku.

V minulém roce zemřel i Edward Albee, autor slavné divadelní hry Kdo se bojí Virginie Woolfové? Ta se u nás hrála pod přiléhavějším a srozumitelnějším názvem Kdopak by se Kafky bál? Vtiskl se mi do paměti proto, že jsem ho mohl vidět na vlastní oči také na začátku šedesátých let na první tiskové konferenci, které jsem se zúčastnil jako mladý redaktor armádního časopisu A-revue. Albee byl na tiskovce ve stínu známějšího spisovatele Johna Steinbecka. Oba se právě vrátili z Moskvy, kde byl v tu dobu zatčen jeden americký profesor, a Steinbeck své úvodní slovo využil jako protest proti této nezákonnosti. Položil jsem mu dost stupidní otázku, jaký vidí rozdíl mezi sovětskou a americkou mládeží. Odpověděl mi stručně: Žádný! Spolu s Adinou Mandlovou bych si teď mohl říct: Dnes se tomu už jen směju.

Zemřela také Věra Čáslavská. Byla mi představena jako mnoho dalších našich významných sportovců na začátku devadesátých let, když jsem jako náměstek ministra obrany měl v podřízenosti armádní sport. Tam sloužil i její bývalý manžel plukovník Josef Odložil a já jsem se nezaviněně dostal do jejich vzájemných sporů. Tento vynikající sportovec se k ní příliš galantně nechoval. Můj zástupce Petr Paducha po řešení jednoho z jejich nepříjemných konfliktů řekl: Tohle neskončí dobře! Netušili jsme, že to skončí tak tragicky Odložilovou smrtí. Ale většina z těch, kteří ten smutný příběh mohli pozorovat zblízka, prezidentovi Václavovi Havlovi nevyčítala, když synovi Věry Čáslavské udělil milost.

A příběh jako kdyby pokračoval úplně v jiné podobě. Když Věra Čáslavská zemřela, rozloučení s ní se s jistým překvapením konalo v Národním divadle. Program začal vystoupením několika mladých členů baletu ND převlečených do olympijského dresu Věry Čáslavské a v parukách shodných s jejím účesem. Sólo tančil nebo cvičil, je možné si vybrat, náš vnuk Jakub. Vystoupení bylo přijato s rozpaky. Blesk dokonce psal o transvestitech. Jeden z mála novinářů, kdo se vystupujících zastal, byl Jan Rejžek. Podle něho by se Věra určitě chechtala, kdyby to vystoupení viděla. Jak jsem ji poznal, statečnou a optimistickou, byl pravdě nejblíže.

Ze zesnulých českých umělců bych vzpomněl dva herce, kteří měli cosi společného, jakousi životní zarputilost žít a pracovat přes všechny překážky. Oba se dožili vysokého věku. Františka Peterku si nejčastěji vybavuji v roli vězně koncentračního tábora, který coby bývalý boxer ve zmatku na apelplatzu skolí dozorce a jako frajer si místo pytle cementu nechává naložit na záda tři, aby nakonec poznal, že na lágr prostě nemá a musí spoléhat na vězeňskou solidaritu. Luba Skořepová od osmačtyřicátého hrála v Národním divadle a pamatujeme si ji vždycky jako herečku, která bez divadla, filmu a televize nemohla žít.

Při letecké nehodě nad Černým mořem při cestě na vystoupení pro ruské vojáky v Sýrii zahynula většina pěvecké části Alexandrovců. Viděl jsem je naživo jen jednou, při jejich vystoupení v padesátých letech v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. A mnohokrát poté i v televizi. Po pádu bipolarity se modernizovali, někdy až na hranici bulváru. Ale byli oblíbeni nejen v Rusku. Svět přijal jejich smrt s účastí. I když ne ve všech případech. Paradoxně s nejkritičtější reakcí se setkala karikatura v časopise Charlie Hebdo.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Odešli v roce 2016

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu