Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2017 > Číslo 1 > Hynek Skořepa: Napřed byl les, a potom člověk

Hynek Skořepa

Napřed byl les, a potom člověk

Nedávno jsme se mohli v novinách dočíst, že státní podnik Lesy České republiky má stále nižší tržby, přestože objem vytěžené dřevní hmoty zůstává více méně stabilní. Cena dřeva (především z jehličnanů) na trhu totiž klesá. Ta zpráva je docela zarážející. Ne informace o klesající ceně dřeva, pokles cen dřevní hmoty je dlouhodobý (s občasnými výkyvy k lepším hodnotám). Spíš to, že státní lesy přes nízkou cenu dřeva neustále těží a těží.

Hned jsem si vybavil, co vídám při vycházkách lesem. Rozježděné cesty, skládky kulatiny, stále nové porosty vyznačené k těžbě. Přitom se v mnoha případech nejedná o těžby kalamitní, jak říkají lesníci, nahodilé, nýbrž o plánované mýtní těžby v alespoň na pohled zdravých porostech. Často jde i o stromy v chráněných údolních polohách, málo ohrožených případnými větrnými polomy. A nejsmutnější je, že jsou ve smíšených porostech s převahou smrku obvykle ke kácení vyznačeny i listnáče, někdy dokonce mladé stromy, které by mohly růst ještě léta.

Kdo je dobrý hospodář?

Zaráží mne na tom několik věcí. Za prvé: Je opravdu dobrým hospodářem ten, kdo hodně kácí a prodává dřevo, když jeho cena klesá? Nebylo by lepší nějakou dobu počkat a těžby omezit na ty kalamitní? Vlastník či uživatel lesa (Lesy ČR jsou pouhým uživatelem, majitelem je stát) musí pochopitelně myslet na to, aby měl dostatečnou finanční rezervu na provoz a platy svých zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že Lesy ČR dnes však až na výjimky zaměstnávají pouze odborný personál (zaměstnance lesních správ a jim podléhající revírníky a hajné), nikoliv lesní dělníky zajišťující těžbu a obnovu lesních porostů, neměly by být jejich provozní a mzdové náklady až tak vysoké. Spíš je otázkou, jaké nároky má aparát ústředního ředitelství LČR v Hradci Králové. A také nakolik jsou státní lesy vystaveny politickému tlaku, aby každoročně do státního rozpočtu odvedly určitou sumu peněz.

Pouze výjimečně dnes LČR zajišťují lesní hospodaření jako celek. Lesní závody, tak jak fungovaly za socialismu, byly až na několik výjimek (např. LZ Židlochovice na jižní Moravě) plošně zrušeny a nahrazeny právě lesními správami. Ty tam jsou časy, kdy se stejní lidé starali o les po většinu svého života. Jak upozorňují starší generace lesníků (dnes již v důchodě), pro zajištění kvalitní péče o les je třeba, aby měli zaměstnanci k danému lesu vztah. Jestliže špatně placené práce při zalesňování či obžínání sazenic provádějí pracovníci z druhého konce republiky, případně ze Slovenska, není to dobrý stav. Když dřív vyžínaly trávu kolem stromků stejné ženy (bývala to většinou ženská práce), které ty stromky předtím sázely, byly při práci opatrné. Věděly totiž dobře, kolik dřiny je spojeno s osázením takové paseky.

Také při těžbě dřeva si obvykle počínají ohleduplněji místní lidé, mající ke konkrétnímu lesu nějaký vztah. Když přijedou těžit harvestory a vyvážecí soupravy, jež patří firmě stěhující stroje po půlce střední Evropy, k citlivému lesnímu hospodaření to nepřispívá. Přitom se nám stále vracejí postupy užívané již za normalizace v 70. a 80. letech minulého století, kdy také převážila tzv. ekonomická hlediska. Socialistický stát tenkrát nakoupil za devizy ve Skandinávii těžební techniku a potřeboval ji zaplatit vývozem dřeva. Také dnes se v lesích prohánějí stroje obludných rozměrů, které sice přinášejí vysokou produktivitu práce, v lese to však po nich vypadá jako po smršti.

I za normalizace byla od lesních závodů oddělována tzv. těžební střediska, těžba měla díky nim být maximálně efektivní a oddělená od pěstební činnosti. Důsledky takového přístupu k lesu jsou na mnoha místech patrné dodnes. Zřejmě je to však nedostatečné varování.

Za druhé: Neustále se mluví o probíhající klimatické změně a jejím vlivu na perspektivy našich lesů. Lesničtí výzkumníci, ekologové a další vědci publikovali desítky článků, kde vysvětlují, jak zvýšit odolnost lesních porostů před nepředvídatelnými výkyvy počasí (největším problémem posledních let je zřejmě sucho). Hlavní zásady dlouhodobě udržitelného lesního hospodaření jsou zřejmé – pěstování porostů s pestrou druhovou i věkovou skladbou, s významným podílem listnatých dřevin. A naopak výrazné omezení zastoupení tolik problematického smrku mimo vysloveně horské oblasti. Smrk trpí suchem asi nejvíc a oslabené stromy jsou následně rájem lýkožroutů (kůrovců).

Když se však projdete lesem, vidíte reálně pravý opak teorie. Při probírkách jsou často odstraňovány listnáče, z hlediska kvality požadovaných sortimentů sice ne vždy ideální, většinou však přesto životaschopnější než smrkové kultury. Jak je to možné při takovém zájmu o palivové dříví z listnáčů? Brzy ho nebude kde brát, a krbová kamna má dnes kde kdo.

A na pasekách se stále sází nejčastěji smrk, případně borovice. Je to totiž nejjednodušší a smrkové sazenice jsou nejlevnější. Povinné zalesnění paseky do dvou let od vykácení mýtného porostu (podle lesního zákona) je splněno. A jestli z těch stromků něco vyroste a dožije se dospělosti, o to už ať se stará někdo jiný. Jakou mají ty smrčky asi perspektivu v extrémně suchých letech, je-li jimi osázena paseka na výslunném jižním svahu?

Mnozí jistě poukáží na to, že anonymní stát není dobrým vlastníkem lesa. Jenže stav soukromých lesních majetků je velmi rozdílný. Bývá lepší než u státních lesů, zdaleka však nejsou výjimečné případy, kdy je výrazně horší. Třeba generace šlechtických majitelů, kteří získali lesy zpět v rámci restitucí, postupně odchází. Tito lidé, kteří v mládí museli opustit své majetky a protloukali se všelijak (často v emigraci), také obvykle měli ke svým lesům vztah. Příslušníci generace jejich potomků, často rodáků ze vzdálených koutů světa, však v lese vidí především zdroj vždycky se hodících peněz.

A státní správa lesů je příliš slabá na to, aby si vymohla alespoň důsledné dodržování závazných ustanovení lesního zákona (třeba splnění povinné minimální příměsi melioračních a zpevňujících dřevin, jež mají v nově pěstovaných porostech vylepšovat půdní vlastnosti a zvyšovat jejich odolnost vůči bořivému větru). Přitom mnozí vlastníci lesů mají pocit, že jsou jen zbytečně omezováni ve svých právech. Jeden z významných východočeských vlastníků lesa se před pár lety v rozhovoru pro časopis Lesnická práce dokonce vyjádřil takto:

Já se v České republice necítím jako majitel. Platím daně, ale cítím se spíše jako nájemce, který ke každé akci musí požádat o souhlas nějakého úředníka. Podle mě ustanovení lesního zákona nejsou ve prospěch zodpovědného vlastníka, ale jsou kvůli jednomu procentu lidí, kteří chtějí krást... Když chce stát podporovat veřejnost, tak ať to dělá na státním majetku...

Je zajímavé, že se stejný majitel hlásí k úspěšnému čerpání dotací z EU třeba na modernizaci v lese využívané techniky, jako by nešlo o peníze z veřejných rozpočtů. Jeho rozhořčení nad tím, že se mu po lesích prohánějí arogantní týpci na čtyřkolkách, naprosto chápu. V podobných případech by měla Policie ČR pomáhat v efektivnější ochraně lesů nejen soukromníkům. Bohužel s ním nemohu souhlasit v tom, že nepoctivců nakládajících s lesem a dřevem je jen nepatrné procento. Někteří se neštítí krást ani v cizím lese.

Dobrý les je veřejný zájem

Je zjevné, že státní správa lesů (obce s rozšířenou působností) není schopna usměrnit k citlivějšímu hospodaření ani státní podnik Lesy České republiky. Někteří správci lesů (státní i soukromí) bohužel ve své samolibosti (či pod tlakem svých nadřízených) zapomínají na moudrost uvedenou jako motto Lesnické čítanky, vydané v Písku roku 1930: Vždy však v lesnictví jest si třeba uvědomit, že napřed byl les, a potom člověk.

Jak bude ve svých lesích, které získala zpět v rámci církevních restitucí, hospodařit katolická církev, zůstává zatím otázkou. Její představitelé se dávají slyšet, že jí lesy byly navráceny ve špatném stavu. Doufejme, že si udrží odborně zdatné a osvícené lesní hospodáře. Z minulosti je známo, že lesy církevní a městské bývaly v lepším stavu než lesy soukromé. Předpokladem však bylo, že církevní hodnostáři či konšelé dali svým lesníkům volné ruce a cílem hospodaření byla trvalost produkce, nikoliv okamžitý zisk. Faktem je, že katolická církev získala v restitucích obrovské historické majetky, jejichž rozsah neodpovídá současnému postavení církve ve společnosti. Jsem přesvědčen o tom, že celá společnost je oprávněna se ptát, jak církev s lesy nakládá. Zda jich užívá k účelům bohulibým a celospolečensky prospěšným.

Vlastnictví lesů je v dnešní ČR značně diverzifikované. Přibližně polovina z nich je majetkem státu, významně pak jsou kromě již zmíněných církevních lesů zastoupeny lesní majetky městské i soukromé. Většina z nás, co svůj vlastní les nemáme, bychom měli být vděčni, že jsou u nás lesy až na výjimky volně přístupné veřejnosti, a to bez ohledu na to, komu patří. V mnoha zemích (včetně evropských) tomu tak není. Je naší povinností respektovat práva a ctít oprávněné zájmy majitelů lesů. Na druhé straně bychom měli, byť coby laikové v omezené míře, dávat vlastníků a správcům lesů najevo, že nám není jedno, v jakém stavu je les, do kterého třeba pravidelně chodíme. Dobrý stav lesů je díky mnoha jejich mimoprodukčním funkcím (zadržování vláhy, zmírňování klimatických extrémů, produkce kyslíku atd.) bezesporu veřejným zájmem.

Dávejme tedy my, veřejnost, najevo, že nám na našich lesích záleží. Apelujme na stát, aby šel v hospodaření ostatním vlastníkům příkladem. Je to náš stát. Jak výstižně uvedl před více než dvaceti lety šumavský lesník Karel Klos v rozhovoru s lesníkem a ekologem Igorem Míchalem (I. Míchal: Hovory s lesníky. Zvláštní vydání časopisu Veronica, Brno 1994): Každá společnost měla, má a bude mít takové lesy, jaké si zaslouží.