Heda Čepelová

Gastarbeiteři, studenti a čtyřicátníci na obtíž

Průměrný věk uchazečů o zaměstnání se pohybuje kolem čtyřicítky. Průmyslový komplex takovým lidem nabízí alternativní uplatnění na nekvalifikovaných pozicích, které charakterizují nízká mzda, nízké benefity, vysoká zaměnitelnost zaměstnanců, z pohledu zaměstnance nejistota. To všechno naráží na životní situaci a potřeby lidí ve středním věku.

Zaměstnávání pracovníků z Ukrajiny je téma už několik měsíců živě diskutované nejen v našich médiích. Je skoro obdivuhodné, že i v dnešní klipové době funguje tradiční cesta, jak se s problémem dostat do jejich pozornosti: cesta politického zápasu o hospodářsko-ekonomické směřování České republiky a jejího trhu práce.

Příběh dnešních ukrajinských zaměstnanců zahájil své putování českým mediálním prostorem před více než rokem. Odstartovala jej tripartitní debata o návrhu na státem řízený projekt, díky kterému by se na český trh práce snáze dostávali kvalifikovaní zaměstnanci z Ukrajiny, země, u jejíchž občanů pojem „Evropská unie“ znamená především politickou, hospodářskou a sociální stabilitu. O potřebě ukrajinské pracovníky přijímat mluví především zástupci průmyslu a podnikatelské veřejnosti. S oč větší vehemencí zaměstnavatelé návrh podporovali, s o to větší razancí se odbory stavěly proti. Diskuse se záhy rozšířila o otázku nelegálního zaměstnávání, obcházení zákoníku práce, příliš nízkých mezd, ale také nevyhovující kvalifikační strukturu českého obyvatelstva. Otevřela tak prostor k úvaze, jak na tom dnes u nás jsou lidé, kteří mohou pracovat, a co je na trhu práce čeká do budoucna.

Přijde vůbec digitální skok?

Otázkou potenciálu českého průmyslu a šířeji podnikatelského prostředí se už stihly zabývat dvě úřední studie. Ministerstvo průmyslu a obchodu zdokumentovalo, na jaké změny v průmyslu se máme připravit v souvislosti s digitalizací a realizací tzv. internetu věcí. Podle studie „Iniciativa Průmysl 4.0“ je technologická modernizace nevyhnutelná, éra 3D tiskáren a online automatizace postupů ve většině průmyslových odvětví je na spadnutí. Pokud společnost zareaguje včas, nemusejí tyto změny znamenat radikální úbytek pracovních míst.

Druhá ze zmíněných studií byla zpracována při Úřadu vlády ČR a odhalila, že česká ekonomika je limitovaná ve své schopnosti využít vysoké výkony pro vlastní modernizaci a reinvestování. Může za to nestandardně vysoký podíl odlivu výnosů z dividend u zahraničních investic, zejména v některých odvětvích.

Náš potenciál z hlediska nabídky pracovních míst se tak při troše zjednodušení dá shrnout následovně: průmysl, který v České republice působí, se v nejbližších letech buď zdigitalizuje k nepoznání – a pak hrozí zánik dokonce celých kvalifikací –, anebo naopak za vyspělým světem zastará, a pak hrozí konzervace stavu, který jsme si zvykli označovat jako „levná montovna Evropy“. Že varianta technologického zastarání asi nezvýší motivaci zahraničních investorů vracet část svých výdělků zpátky na rozvoj země, kde vyrábějí, není potřeba vysvětlovat. Nefunguje to tak nikde na světě.

Chybějí nám statisíce mladých

Jenže vedle potenciálu na straně nabídky pracovních míst je tu ještě potenciál demografický, kvalifikační, vzdělanostní – zkrátka to, co mohou nabídnout lidé vychovaní a vzdělaní v České republice. Ti dnes patří mezi oběti mediální slávy svých ukrajinských souputníků. Debata tíhne spíše k hádce o to, kolik zaměstnanců by žádala která fabrika, než k otázce, proč je vlastně český průmysl potřebuje. Máme snad lidí málo?

Demografická odpověď zní: ano a ne. Přesněji, za posledních deset let došlo k proměně dominantních věkových skupin na trhu práce a změně jejich kvalifikačního profilu. Statistiky ukazují, že ve srovnání se situací před deseti lety máme nedostatek mladé pracovní síly do třiceti pěti let a naopak relativní nadbytek čerstvých čtyřicátníků. Jde o rozdíl v řádu dvou až tří set tisíc lidí, kteří před deseti lety okupovali juniorní, absolventské pozice, zatímco dnes si nárokují místa, díky kterým zajistí rodinu a splatí hypotéku.

Část propadu vysvětlí fakt, že mladí lidé déle studují. Důležitější ale je, že u nás objektivně žije o několik set tisíc méně mladých lidí než v roce 2005. Data navíc ukazují, že dnešní mladí lidé mezi dvacátým pátým a dvacátým devátým rokem života pracují častěji než jejich vrstevníci před deseti lety – a přesto jich v ekonomice „chybí“ na 180 tisíc.

Na průmyslové frontě panuje klid

Rychlý hospodářský růst v posledních třech letech na naše smutné demografické limity jen důrazně upozornil. Česká ekonomika se minimálně v prvním roce a půl vracela na úroveň, která byla obvyklá před hospodářskou krizí z roku 2007. Při srovnání struktury zaměstnanosti v národním hospodářství mezi lety 2005 a 2015 vyjde najevo, že dnešní ekonomika zaměstnává zhruba o 300 tisíc (tj. asi o 6 %) pracovníků víc. Lidí schopných pracovat tu za stejnou dobu přibylo půl milionu, nově se ale koncentrují ve věkové skupině nad 55 let a už zmíněných lidí těsně kolem čtyřicítky.

Jde tedy spíše o to, jaká pracovní místa zde během té doby zanikla a jaká vznikají, zda se do nich místní zaměstnanci hodí. V poslední dekádě pokračuje úbytek pracovních míst v zemědělství a hornických oborech, i když už ne tak razantně jako v devadesátých letech. Klesá také počet zaměstnanců v dopravě i stavebnictví.

Naprosto nejrychleji v posledních deseti letech naopak přibývala pracovní místa pro profesionály a specialisty. Rychle rostl počet zaměstnanců v realitním odvětví, informačních a komunikačních činnostech. Práce ve školství, zdravotnictví nebo sociálních věcech – tedy v odvětvích, která zahrnují veřejné služby – přibývalo především v první polistopadové dekádě, od roku 2005 jejich podíl na celkové zaměstnanosti stagnuje nebo i mírně klesá. Celých dvacet let zůstala nezměněná pozice průmyslu, který dává práci zhruba každému čtvrtému zaměstnanci.

Sociální standardy jsou na obtíž

Nejrychleji tedy přibývá práce v odvětvích náročných na kvalifikace, komunikační a sociální dovednosti, na znalost moderních technologií. Dokáží ho pohodlně sytit místní nejlépe kvalifikovaní zaměstnanci. Jejich podíl je z formálního hlediska nejvyšší mezi mladšími ročníky, které měly přístup k vysokoškolskému vzdělání. Tyto profese tvoří stále poměrně malý segment pracovního trhu, nedosahuje ani deseti procent na celkové zaměstnanosti, nepociťuje tedy personální vyprahlost navzdory méně početným vzdělaným generacím.

Vedle toho udržujeme konstantní stav zaměstnanosti v průmyslu a na něm navázaných odvětvích. Není možné paušálně tvrdit, že jde o nekvalifikované práce, s postupující modernizací se proměňují i nároky průmyslu na své zaměstnance. V tom je ale potřeba hledat jádro pudla. O vhodné pracovníky na tato místa právě probíhá velká přetahovaná, která zaměstnavatele zpravidla stojí peníze na vyšší mzdy. Uvolnění mají přinést právě kvalifikovaní ukrajinští profesionálové.

Jakoby „na obtíž“ jsou za takových podmínek lidé, kteří neumějí to, co průmysl dnes požaduje. Jsou to většinou komunikační a organizační dovednosti, znalost technologií a postupů. Že jsou tímto způsobem „na obtíž“ stále častěji lidé ve středním věku, dosvědčuje i fakt, že průměrný věk uchazečů o zaměstnání se pohybuje kolem čtyřicítky. Průmyslový komplex takovým lidem nabízí alternativní uplatnění na nekvalifikovaných pozicích. Ovšem zaměstnání šité na míru studentským přivýdělkům nebo gastarbeiterům neumožňuje dosahovat sociální status, který máme se čtyřicítkou spojený.

Práce, která bere ohled na lidi

Zásadní otázka, kterou máme před sebou, tedy zní: opravdu chceme, aby na českém trhu práce dominoval takový typ zaměstnání, ze kterého není možné uživit domácnost? Máme udržovat model, kde se práce za jakýchkoliv podmínek chápe jako východisko z jinak téměř jistého osobního neštěstí?

Pokud má odpověď znít ne, je na místě vedle zahraniční pracovní síly věnovat pozornost také té domácí. Kapitáni průmyslu by se například mohli dohodnout na rekvalifikačních a vzdělávacích programech pro pozdní třicátníky a generaci čtyřicátníků, tím spíš, když vědí, že demograficky hned tak lépe nebude. Firmy by s odbory mohly uzavřít dohodu o postupném zvyšování a změně kvalifikace svých zaměstnanců, aby se nestávalo, že v důsledku technologických změn přijdou o práci celé profese. Velké průmyslové podniky by mohly začít v dobrých časech odkládat do fondů, ze kterých budou financovat restrukturalizační programy, až na technologickou změnu dojde.

Můžeme v přímém přenosu sledovat, jak se podobné debaty vedou zejména u našich německy mluvících sousedů. Řešení za nás ale neodpracují. Důležité je pochopit, že bez spolupráce na straně zaměstnavatelů, tedy soukromých firem, se dopředu neposuneme ani o píď. To je ostatně největší memento, které si můžeme z dosavadního vývoje vzít. Dramaticky se změnila vzdělanostní struktura společnosti, vysoké školství je už několik let otevřené a zapojené do evropského vzdělávacího prostoru, zákoník práce dnes pamatuje na krátkodobé výkyvy ekonomiky i flexibilní podmínky zaměstnávání. Změnili se tedy lidé i podmínky zaměstnávání, s tím, jaká práce se u nás nabízí, to ale za dvacet let pohnulo jen minimálně.

Zájem dolních deseti milionů

Rozhodně tím není myšleno, aby se stát zříkal své zodpovědnosti za politiku zaměstnanosti a vzdělávání. Neměl by ale jednoduše přistupovat na logiku, že jeho odpovědností je dodávat vhodné lidi do továren. Vhodní lidé z pohledu průmyslu jsou dnes relativně mladí, vzdělaní, společensky i profesně orientovaní, ideálně s praxí a ideálně levní. I kdyby stát tlačil na flexibilitu, sebevzdělávání, neplacené stáže a krátkodobé kontrakty sebevíc, s demografickým profilem v krátkodobém horizontu neudělá nic (a v důsledku nárůstu sociální nejistoty si možná dlouhodobě ještě uškodí).

Stát má být zodpovědný hospodář i rozvážný dozorce nad pracovními podmínkami a ochranou zaměstnanců, bez toho bude životní styl, na který jsme zvyklí, jen výsadou pro ty nejmovitější. Je v zájmu dolních deseti milionů přesvědčovat firmy, že i poslední ročníky z generace, která vyrostla bez internetu a mobilního telefonu, si na trhu práce zaslouží důstojné zacházení. Pak nás pár tisíc ukrajinských specialistů nerozhází.

Heda Čepelová (1988) je socioložka, působí v Masarykově demokratické akademii a Oranžovém klubu.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová

Gastarbeiteři, studenti a čtyřicátníci na obtíž

Přijde vůbec digitální skok?

Chybějí nám statisíce mladých

Na průmyslové frontě panuje klid

Sociální standardy jsou na obtíž

Práce, která bere ohled na lidi

Zájem dolních deseti milionů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu