ijeme v době, v ní nic není nemoné. Na pravici a levici si hraje u jen pár idealistů. Místo obsáhlých politických programů jsou ádány stručné svodky, nebo ještě radši letáky. Příště bude poptávka po komiksech.
Lídři se proti tomu nebouří, jdou v čele zástupu bořitelů tradic. Za přirozené bychom to mohli mít u politiků bez minulosti. Tedy politické – o byznysovou či soft-mafiánskou nouze není. Administrativa Donalda Trumpa se chvíli na Moskvu culí, chvíli cení zuby. Andrej Babiš vysává voliče tu socialistům, tu konzervativcům. Tu se zdá, e by Evropskou unii s chutí rozbil, a pak se jeho zahraničněpolitický expert Pavel Telička stane jednou z tváří integračního zápalu evropských liberálů. Dokonce u ani Silvio Berlusconi není, co býval. Z vůdce nové pravice bojujícího za většinový volební systém se stal fanoušek poměrného systému, který nadto nadbíhá levici.
Vše je poměřováno prospěchem. Ne obecným, ale osobním či firemním. Vrtkavému voliči se to vdy nějak prodá a vysvětlí. Potí nastává, kdy se takto chovají i reprezentanti etablovaných stran. A je jedno, jestli kvůli volební kořisti, nebo své pozici v partajní hierarchii. Smutný příklad poskytl souboj o post prvního místopředsedy sociální demokracie. Přišel Jeroným Tejc s poadavkem na zpřísnění azylové politiky. Milan Chovanec se mu pokusil vyrovnat – a navrch přihodil ústavní novelu výslovně zmiňující ozbrojování občanů. Z podobného soudku je úmysl vyjednávat s Londýnem na pozadí brexitu sólo, bez evropských partnerů.
Kam jen na ty nápady chodí? Uití legálně drených zbraní pro ochranu sebe a blízkých zákony u umoňují. Formulace navrená do Ústavy, v EU bezprecedentní, symbolicky dělá svaly, ale rozšiřuje i situace, kdy by šlo kvér pouít. Proč ale sen amerických konzervativců o silném jednotlivci a oslabovaném státu (jeho bezpečnostní sloky si přece platíme z daní) realizuje český sociální demokrat, nota bene v křesle ministra vnitra? Přihlásí nás snad za nový členský stát americké unie?
Posedlost zdejších politiků Trumpem tomu vytváří příznivé podhoubí. Má tu extchýni, tak nás přece musí mít rád! Prezident Zeman prý dokonce zvauje, e by se navrhl coby prostředník mezi Washingtonem, Moskvou a Pekingem... Vdyť všude má přátele, co na něj s dojetím vzpomínají!
Je tu ale i plán B. Kdy nevyjde Amerika, mohla by vyjít Británie. Skotové Angličany zlobí, například se jim nechce z EU. Kdyby se trhli, třeba by bylo čím díru v konstituční monarchii zacelit. Pak by to šlo i bez Zemana.
Chovancova představa, e s premiérkou Mayovou pro nás vyjedná víc ne Evropská unie dohromady, musí vycházet buď z víry, e nás má tato dáma radši ne zbytek starého kontinentu, anebo z hokynářské rozvahy, co všechno bychom mohli v obchodu něco za něco Británii nabídnout. Kdyby za vším stála iluze, e ostrovní pracovní trh bude pro Čechy, Moravany a Slezany otevřenější ne pro ostatní Evropany, dalo by se hovořit o bezmezné naivitě. Kromě toho vývoz mozků do ciziny není ani v našem zájmu.
Pravděpodobnější ale je, e gejzír nápadů byl určen hlavně domácímu publiku. Třeba právě tomu předsjezdovému. To přece musí být sekáč, kdy je jedna ruka s Brity a ani bouchačky mu nejsou cizí! Jiné cílové skupiny můe uspokojit vnitrácké pracoviště zápolící s dezinformacemi. Zavazovat se pouze k investicím do policistů, hasičů a tajných slueb u patrně nestačí.
Proslýchá se, e i dřívější ministrovy iniciativy vtrhávaly do veřejného prostoru jako zima do Krušnohoří. Ne k nim stačily sociálně demokratické špičky říct něco od plic, došlo jim, e rozehrávat nesoulad není v jejich zájmu, a námitky spolkly.
Výsledkem je přibliování oranových konzervativcům, národovcům, kritikům EU a izolacionalistům. V těchto vodách přitom bývá logicky úspěšnější utilitaristická krajní pravice. Sociální demokraté se pouze zbytečně vysilují – v době, kdy by měli sehrávat mač se soupeři zejména v sociální a daňové politice. Za takových okolností u je jedno, vykukuje-li za Sobotkovými zády Tejc nebo Chovanec.
Kdyby se jednalo o klasickou ukázku taktizování či pragmatismu, nic moc by se nedělo. Pragmatismus je mimo jiné politický směr, který umoňuje vnímat potřeby doby a reagovat na ně. Spíš ne protipól idealismu představuje protipól dogmatismu, mrtvolného klidu.
Před očima se nám však mihají chlapíci (a občas i eny) s kolty nízko u pasu a střílející od boku hlava nehlava jen proto, e jim to zrovna přijde jako dobrý nápad, ba vhodný módní doplněk pasující k jejich osobnosti. Pragmatismus je tak říznutý vypočítavostí a cynismem. Moné je cokoli. Proč brát všechno smrtelně váně?
Cynici byli v politice vdy, ale dreli se na uzdě. Namátkou dvojice Schwarzenberg – Kalousek cynismem pepřila rozhovory pro média. Miloš Zeman rád dělá silácká gesta na mítincích v regionech. Andrej Babiš od něj zase odkoukal zásadu Jen idiot nemění své názory, kterou lze vysvětlit i nevídané a neslýchané. Obří porci cynismu očekávejme od Donalda Trumpa. S Ruskem se chce dohodnout, protoe se mu to hodí. Proč se vysilovat, kdy nový konkurent roste v Číně a kdy je nutné se soustředit na domácí politiku? Kdy ale dohoda nebude, spustí se jiný scénář. Lze rozehrávat koncert velmocí, na který budou menší entity jen doplácet, stejně jako – podle učebnic mezinárodní politiky – zadrovat či zastrašovat, pochopitelně za rádoby dobrovolné pomoci těch menších a slabších.
Stačí, aby se Trumpovy předvolební špeky ukázaly jako nákladné či neprůchodné, a on se jich vzdá. Pro cyniky je politika jen hra. Figurky se přeskupí, anebo se rovnou začne hrát na jiné šachovnici. Však ono se to nějak zaplatí. Z cizího – a státního – krev neteče a společnost přece, jak víme i od Václava Klause, neexistuje – jen soubor individualit. Horší by bylo, kdyby účet šel na vrub firemního holdingu. Tam končí legrace.
Nezbývá ne doufat, e se této virózy levicoví politici bez holdingů časem zbaví. Jejich místo je jinde. Při rozvíjení pokrokové politiky (to je ta, co zvyšuje kvalitu ivota a rozšiřuje práva občanů s důrazem na neprivilegované vrstvy), internacionální spolupráci (v první řadě v rámci EU), rozmlouvání s lidmi, ale také při šíření osvěty o demokratickém právním státě a parlamentní demokracii. Mezi těmito veličinami panuje jisté napětí. Jak rád připomíná Pavel Rychetský, vláda lidu (většiny) a vláda zákona (spravedlnost) nemusejí být toté. Proto je nutné mít se na pozoru a brzdit nízké pudy.
To jde ale těko, kdy je politik posedlý ebříčky stranických preferencí, hitparádami popularity, nebo dokonce partajními tekutými písky.
Bohuel ty oranové často zastíní i velkou, ba zahraniční politiku. Leč ivot politika nejsou jen nominace z krajských konferencí – byť z nich novináři s oblibou jako z kávové sedliny čtou, zda korunním princem bude Vomáčka, nebo Vopička. A přiznejme Chovancovi s Tejcem, e teď skutečně jde o to, kdo – a kdy – povede ČSSD po Sobotkovi.
Přitom váných problémů k řešení je dost, zejména právě ve spojení s otloukaným Bruselem. Kadou chvíli na ty tam slyšíme nářky či nadávky, ačkoli těmi tam jsme i my. Zatím se nosí být ze zásady proti. Všechno víme líp, jako u (de)regulace zbraní. Pokud má být ale evropský světadíl v globální politice konkurenceschopným aktérem, dvojnásob v éře Trumpovy Ameriky na prvním místě plus rostoucího sebevědomí Ruska a Číny, musí se národní státy Evropy naučit kompromisům a táhnutí za jeden provaz.
Nejnaléhavější je koordinovaný přístup k migraci, obraně, energetice, veřejným slubám, sociálním systémům, ale také daním. Martin Schulz, který nahradil v roli lídra SPD (je je podobně jako ČSSD o polovinu slabší ne stěejní soupeř) Sigmara Gabriela, nahlas hovoří o potírání daňových rájů a harmonizaci daňových politik uvnitř EU. Není to lepší námět ke schůzkám ne výlety pana Broučka za paní Mayovou do separovaného Londýna?
Víc ne s cynismem a egoismem to pragmatismu sluší s pevným politickým cílem, komplexní vizí a skutečnou slubou občanům.
Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, publikuje v deníku Právo a Českém rozhlase, je prvním místopředsedou Masarykovy demokratické akademie.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.