Čtyřicet let Charty 77 – anketa

Legitimita požadavků propojená umně s legalitou jejich vymáhání

Před čtyřiceti lety spatřila světlo světa iniciativa podepřená argumentací mezinárodními závazky tehdejšího Československa. Ochrana lidských práv se stala ve své době nástrojem „Helsinek zdola“ – občanského tlaku o tyto mezinárodní závazky opřeného. Stalo se to přesto, že takový dopad Helsinské konference její účastníci nechtěli a téměř jistě ani nepředpokládali.

U příležitosti 40. výročí jsme o odpověď na dvojici otázek o Chartě 77 požádali osobnosti tak či onak spojené s prostředím Listů. Došlé odpovědi v abecedním pořadí otiskujeme. Naše otázky byly následující:

1. Dějinně významné texty potřebují z generace na generaci prověřit novým výkladem. Jak byste základní obsah Charty 77 vyložili dnes vy? A pokud jste ho už vykládali v minulosti, změnil se nějak váš pohled?

2. U nás i jinde v Evropě zaznívají hlasy, že řada hodnot, jež Charta 77 hájila a praktikovala – například nedotknutelnost lidských práv, solidarita, rovnoprávnost, tolerance – jsou ve skutečnosti novou totalitou, proti níž je třeba postavit „postpravdu“ (a také ploty na hranicích). Znamená to, že duch Charty zemřel, nebo v lepším případě usnul?

-red-

Jana Červenková, spisovatelka a novinářka

1. Na Chartu 77 jsem byla hrdá a vydrželo mi to dodnes. Někdo říká, že mladí o tu část historie ztratili zájem. Vidím to jinak. Potkávám je na demonstracích, sdílím jejich vzkazy na facebooku. Sleduju Zelené z Prahy 5, kteří se dokáží úporně bít za záchranu Prokopského údolí či Vidoule. A v posledních dnech se vydaly na pochod za Aleppo skupiny mládeže, které sice neriskují výslechy či vyloučení ze škol a jiné pronásledování, ale obětují fyzickou námahu v těch mrazech až po nejistotu, zda seženou místo na přespání nebo je někde později nezasáhne zbloudilá kulka. Myslím, že to jsou dnešní pokračovatelé, že v nich Charta 77 žije dál. Vždyť i na jejím prapočátku byla skupina mladých, kteří „řvali a tloukli do bubnů, že to nikdo nemohl poslouchat“ – jak se s údivem vyjadřovali i pozdější chartisté o Plastic People.

2. Lidská práva, za která se chartisté brali, nám myslím budou v nastávajícím světě velice dobrá. Je to ta naše evropská kultura, které bychom se neměli zbavovat nebo ji převracet naruby.

Monika Horáková, překladatelka, zastupitelka za Zelené v Praze 2

1. Příběh druhé poloviny dvacátého století, který v sobě od školních let zpracovává moje v osmdesátých letech narozená generace, má dobro a zlo občas až podezřele jasně dáno. Charta 77, sdružující politicky, nábožensky i profesně pestrou skupinu lidí, kteří se rozhodli v dialogu s politickou mocí (tedy ani ne z opozičních pozic) upozorňovat na případy porušování lidských práv a demokratických svobod v Československu, do zjednodušeného schématu jako mnoho dalších dějinných událostí (k mé škodolibé radosti) nezapadá.

V popředí pozornosti Charty 77 stálo porušování občanských (tedy politických) práv, ale věnovala se už ve svém základním prohlášení i v pozdějších dokumentech také dalším kategoriím lidských práv – právům sociálním, kulturním a hospodářským, včetně práv na životní prostředí a na informace o něm. Chartu 77 považuji za politicky velmi dobře promyšlený text, na nějž nebylo možné ze strany politické moci reagovat výhodně. Charta 77 je hlas skupiny lidí, který v době svého vzniku nemohl zaznít v širší společnosti. Považuji za důležité, že se Charta 77 zformovala a rozhodla se vést dialog s tehdejší politickou mocí. Vést dialog s početně výrazně převažujícím „zbytkem“ společnosti, který nedisponuje politickou mocí, to je jiná kategorie, na niž si Charta 77 podle použitého jazyka a obsahu textu ambice nedělala. Obdobné činy či výroky mají v různých obdobích různou roli.

2. Dnešní zařazování odkazu Charty 77 pod diktát politické korektnosti je reakcí té části společnosti, která se obává změny k sociálně horšímu nebo ke kulturně nepochopitelnému a s níž dlouho nikdo žádný dialog nevedl. Odkaz Charty můžeme v dnešní době považovat za vyprázdněný mimo jiné proto, že téma lidských práv je velkou částí společnosti vnímáno jako něco vnějšího, pro jiné. Obhajoba lidských práv coby obhajoba (i) našich individuálních zájmů zmizela ke škodě české společnosti v 90. letech 20. století, v období ne zcela úspěšné a šťastné transformace.

Vlasta Chramostová, herečka, signatářka Charty 77

1. Charta 77 vyzývala tehdejší politické představitele, aby doma nepotlačovali uskutečňování paktu, který sami podepsali v Helsinkách. Ve své době měla především význam mravní. Bylo to poprvé, kdy se spojili lidé napříč generacemi, napříč původně třeba zcela odlišnými osobními náboženskými nebo politickými východisky, aby řekly vládnoucí garnituře své NE. Jistě jsem už o Chartě 77 psala. Patřila jsem mezi prvních 242 signatářů, tehdy známých jmen, která byla zveřejněna. Společnost už měla za sebou léta padesátá i šedesátá, přesto bylo dobře vyčkat, jak bude MOC reagovat. Další jména vyšla po několika dnech. Začal „hon na čarodějnice“, vyvrcholil tak zvanou Antichartou v Národním divadle. Dnes už samá známá fakta.

2. Můj názor na Chartu 77 se nezměnil. Byl to významný historický fakt vzdoru v čase normalizace. Právě letos ho bylo oprávněně a důstojně vzpomenuto. Pamětníci i historici myslím už shromáždili dostatek důkazů doma i ve světě a zařadili Chartu 77 do kontextu tehdejších evropských dějin. Oponentské a popíračské hlasy se odvážily i na mnohem závažnější témata. Jak víme, tak i na holokaust. Budou, nepochybuji, časem přehlušeny. Uplynulo čtyřicet let. Svět je změněn k nepoznání. Nastoluje zcela nové otázky a hledá odpovědi. Kéž by mu byl včas dopřán morální impuls, jaký dala Charta 77 době své!

Eva Kantůrková, spisovatelka, signatářka Charty 77

1. S časovým odstupem se duchovní odkaz Charty 77 nabízí vykládat v jeho širších souvislostech. Prvotním křtem ve vodách Jordánu vyvázala naše křesťanská civilizace člověka z podřízenosti kmeni a ustavila jej jako jedinečnou bytost – v náboženském smyslu osobně odpovědnou Bohu, ve smyslu etickém odpovědnou svému svědomí. Křesťanstvím ustavená jedinečnost člověka je revoluční proměnou duchovního i kulturního cítění, je proměnou kultury a soužití lidí, a jako myšlenka s velkým etickým přesahem a nárokem může pak v obratech dějin plnit různou funkci. Modifikuje svou podobu podle dobových změn, proměňuje svou tvářnost, přizpůsobuje se danému historickému okamžiku a jeho potřebám, je inspirativní i zneužitelná, stává se nadějeplnou vyvřelinou v dobách krizí, duchovních i sociálních, ale také bičem na protivníka, ideologického nebo mocenského. Má tolik podob, kolik jich může obsáhnout tvořivá lidská jedinečnost. Její proměny lze vystopovat ve všech národních dějinách; Jan Hus se odvolal proti „nálezkům lidským“, jak nazýval zákony posvětštělého církevnictví, ke svému svědomí, posvěcenému pravdou evangelií, a naopak, abych proti sobě postavila příklady protilehlé, v přílivu osvícenství byl duch lidství zcela světsky formulován jako občanská rovnost, volnost, bratrství. V podání Charty 77 má hlubinný civilizační zdroj dvojí ostří: jednak potvrzuje obecnou potřebu humánnosti pro existenci lidského společenství, jednak je břitvou zevnitř párající už trouchnivé švy totalitního režimu. A ještě dodám, že ani časový odstup nezměnil nic na mém obdivu k tomu, jak důmyslně text Prohlášení Charty 77 propojil legitimitu požadavků s legalitou jejich vymáhání. Myslím si, že to byl originální výkon.

2. Totalitou se může stát cokoli, i evropské civilizační pojetí nedotknutelnosti lidských práv. Nejsvůdnější je jejich vyprázdnění ideologizací, dobrá je taky prolhanost o jejich záměru. V záplavě textů k výročí Charty 77 jsem se zastavila nad dvěma. Právník a prý novinář, někdejší pracovník ÚDV, s vážnou tváří na internetu sdělil, že text Prohlášení obdržel Zdeněk Mlynář od svých přátel v KGB, přeložil jej do češtiny a pod názvem Charta 77 jej jako výborný konspirační i vyhledávací nástroj nechal šířit prostoduchými nadšenci v disentu. Dost hloupý ozvuk někdejší totality.

V minulých dnech jsem pak nepodepsala otevřený dopis předsedovi vlády, zformulovaný Danielem Kroupou a vyzývající k vládní podpoře čínského disidenta Liou Siao-poa odsouzeného na mnoho let do vězení.

Text měl jednu vadu, odporující tolerantnímu a kultivovanému duchu původní Charty 77: dost konfrontačním tónem a dokonce i proti logice textu si vynucoval premiérovu podporu možným podezřením, že nevyhoví-li, zpochybní své i vládní veřejné přihlášení k odkazu Charty. Příčilo se mi udánlivě humánním gestem zkoumat čest a poctivost jednoho z nejslušnějších premiérů, jakého kdy naše republika měla.

Nechce se mi přijmout představu, že by duch Charty zemřel, ale musím přijmout fakt, že globální příliv proměn, ekonomických i mocenských, a taky převratný vzmach vědeckých objevů, zejména informační propojení světa a robotizace výroby, technologií i běžného života, nově hledají vyslovení svého vnitřního smyslu. Spíš ale než jako zánik duchovního jádra mi to připadá jako skok, jaké už naše civilizace, a dokonce několikrát, přežila. Rozdíl skoku je v jeho globální rozsáhlosti a rozpínavosti, které jsou uvnitř civilizačních a kulturních vazeb pociťovány víc jako strašák než jako budoucí naděje. A lovím v myšlenkách a systémech pronikavých filozofických i jiných mozků naznačujících tu násilný průnik nesnesitelných antihumánních změn, tu zatím spíš virtuální zásvit nových možností a nadějí. Za sebe si těžko mohu představit, že jediné lidské řešení bude přizpůsobit se teoriím tekutosti jako primárnímu myšlenkovému objevu. I ten středověký Hus uchoval z minula všechno lidstvu potřebné, aby to v proměněné podobě s nasazením života přenesl do budoucna.

Pokud jde o odkaz Charty, mně, kromě její úcty k jedinečnosti člověka, tak připadá její nenásilná vůle protivit se všemu, co zavání totalitou: tvrdošíjně, zasvěceně, pod rizikem, kultivovaně, s rozmyslem, koncepčně, solidárně, účinně a s nekonečnou výhodou použití všude, vždy a ve všem.

Vladimír Merta, písničkář

1. Duchovní odkaz Charty, osobní vklad odvážných, kteří „podepsali za nás“, zavazuje. Naše neochota zařadit se za hrdiny, kteří se obětovali za národ, pramení z neblahého dědictví heydrichiády, stalinismu a normalizace. Skupinka odhodlaných vystoupí z šedi tiché spolupráce, vykoná vůli národa (vysloví se fyzicky za většinu). Vyvolá vlnu teroru, která zmrazí na mnoho let iniciativu lidí, kterou chtěla rozdmýchat.

Čest podepsat originál výzvy znamenalo přijmout Kainovo znamení. Přijmout i poskytnout vzájemnou důvěru autorům, kteří svou osobní zkušenost z přežívání skryli za farizejskou rétoriku helsinského protokolu. Nepřipojit se dodatečně už byl kalkul (mluv jen za sebe), nebo výzva (napiš to líp). Za gorbačismu už podpis zaváněl levným poukazem k vycestování. Podepsat pak „vyrovnání“ s českým státem, aby se chartista mohl vracet zpátky, už byla čirá kolaborace. Z hlediska výchovy občana k umění možného kompromisu Charta od počátku (se)lhala. Smějící se bestie si našly způsob, jak přežít: Cestovní kancelář Charta 77, Timur a jeho Charta... Nešel by spontánní vývoj totality rychleji k cíli bez ní?

Psát o Chartě dnes zavání modlářstvím. Její jazyk vyšisoval do moralistních pouček, které dnes odpuzují jako každý sezónní výprodej. Její autoři zvolili dramatickou metodu šíření: honičky, zatýkání, výslechy upoutaly světové mínění víc nežli text sám. Podali režimu vlastní zbraň: rozdráždili zatuchlý represivní aparát spícího ducha stalinismu. Následná spektakulárnost represe byla frustrující kopií okupace: zmrazila elitu národa v Národním divadle jako kdysi atentát na symbol říše. Alibismu obnovení lidských práv v rámci socialismu nikdo nevěřil. Zejména ne moc, která jej degradovala na pouhou hru slov, kterou dokonale ovládla. Jakou morální záruku nabízel soudruh mluvčí Hájek, který stáhl v OSN protest proti okupaci státu? Slušní lidé přijali rituální formu podpory ideálů Charty (konspirativní opisování anonymních zpráv) jako dobrý důvod nepřipojit se. Fascinující podíl na „chartágu“ nepřebil nedůvěru lidu vůči nezvolené, neznámé elitě intelektuálů. INFOCHy plné zpráv o represích neoslovily davy. Ty se objevily v ulicích až poté, co si komunisté zbili sami své vlastní děti. Počátky pozvolné koroze ideálů Charty jsou skryty ve snaze promluvit za všechny. Charta se zastavila na kritice jedné formy totality. Kdyby se pokusila o víc, narazila by na marnost deklarací, omezenost a naprostou absenci vlastní vize přechodu ke kapitalismu, jehož se tak ostentativně zřekla. Dramatikova ohebnost slov zastřela Havlovu přísahu na Ústavu Československé socialistické republiky zatuchlým vanem absurdity. Moc bezmocných vyměnila bezmoc mocného.

Tragikomická slovní skluzavka otevřela prostor komunistické drzosti. Havel se v rozhodujících chvílích přiklonil k osvědčenému životu ve lži. Přijal komunisty připravenou, ostudně stoprocentní volbu. Stal se jedním z nás, obětním beránkem, králem emocí. Sňal ze statisíců kolaborantů cejch zločinecké organizace. A jásající lid, fascinován mocí, která mu spadla do klína, jej nadšeně přijal právě ve jménu hodnot, o které se zasadil. V neopakovatelném světle oslnivého tažení Charty světem se Havlovi za zády, později přímo pod očima, rozpadal stát, rozkrádaný přizpůsobivými velkozelináři. Každé ideální vzepětí nutně směřuje k zemi. Zákony přitažlivosti je potupně vyválejí ve vlastních kalech. Hvězdná hodina lidstva pominula. Smutný konec odcházení reflektoval dramatik ve své tragikomické frašce.

„S komunisty se ještě dalo bojovat. Proti tomuhle už nemůžeme dělat vůbec nic,“ parafrázuje nesnesitelnou lehkost bytí Jirous. Absurdita poselství Charty rozněcuje věčné snahy neodevzdat se cele molochu moci. Jakmile ji ovšem chceme pojmenovat, vzepřít se jí či změnit její dnešní neochvějnou podstatu, budíme ze sna mladého revolucionáře Marxe. Se všemi důsledky, které život v pravdě nevyhnutelně přináší.

2. Étos výzev a slov o slovech zlevnil. Žijeme v epoše výprodejů. Co se změnilo? Místo vrčení rušiček štvavého vysílání zní výsměšné ticho. Ostentativní ignorance moci je odvrácenou stranou svobody, kterou jsme ochotně přijali jako poznanou nutnost digitalizované „svobody“.

Kritikům režimu nehrozí represe, naopak – negativistická kampaň přispívá k posílení ega samozvaných obránců svobody druhých. Datlují snaživě svou Anti-chartu, pojmenovávající skutečnost malého národa, sloužícího znovu a mlčky cizím zájmům. Teatrální, nabubřele sebestředný autistický mikrosvět kritiky odpuzuje negativismem – i když s ním paradoxně všichni souhlasí:

Lidé si nejsou rovni.
Lidská práva patří jen silným, úspěšným a bohatým.
Volební systém slouží šíbrům, lhářům a gangsterům.
Občané jsou rukojmím nadnárodních molochů.
Zdroje vody, tepla, energie, sítě, lukrativní parcely a průmysl nepatří těm, kdo zde platí daně.
Péče o mladou generaci (sport, umělecké školství) je výběrová a drahá.
Sociální propady, integrace menšin, romská nepřizpůsobivost jsou neřešitelná traumata.
Přibývá povinností, ubývá svobody.
Právo získat práci nemají staří a nadbyteční.
Štěstí využívat výdobytků svobody mají jen dobře zaopatření.
Školství je výsměchem úctě ke vzdělání.
Zdravé prostředí, výživa, bezpečnost patří bohatým.
Mluvčí nemluví, mocní mlčí, armáda utrácí, policie se udává a kdesi v Bruselu úředníci úspěšně rozkládají principy solidarity.
Politici vexlují pojmy, zákony, sociálními jistotami ve jménu lobbyistických skupin.
Zákony vytvářejí lobbyisté mocných.
Závist, kariérismus, udávání a špehování degradují psaná pravidla.
Soukromí detektivové, advokáti usvědčených zlodějů jsou výsměchem liteře práva.

Svoboda opouští nefungujícího molocha NATO, Amerika opouští Evropu, Turecko je země, za niž jistě žádný Čech nenastoupí do zbraně, a počínání nových Rusů a Číňanů svědčí o tom, že síla a nenávist vítězí nad pravdou a láskou. Pomalu ale jistě se blíží den, kdy systém nezadatelných lidských práv padne pod tíhou vlastní rétoriky jako jiné velké říše, odvyklé sebeobraně. Plíživá normalizace je nebezpečnější o to víc, že jejím nositelem už nejsou lidé zvláštního ražení, ale svobodou obdařené masy. Média oddalují okamžik, kdy lidé odmítnou jejich manipulace a uzavřou se opět do potupně hrozivé pasivity.

Všichni to vědí. Postrádáme mluvčí naděje – nebo se jen nechceme schovat do stínu jejich slov? V zastřeném prostoru nejasnosti odpovědi spočívá výzva Charty 77.

Jan Petránek, novinář, signatář Charty 77

1. 2. Doufám, že především zveřejníte samotný historický text Charty. Drtivé většině nových čtenářů (především „mladších“, tak do 55 let, jimž se asi dostane do rukou vůbec poprvé) nebude pak už zásadně ještě něco vysvětlovat. [Pozn. red. Prohlášení Charty 77 přinášíme na internetové stránce www.listy.cz.] Charta 77 je sama o sobě elementární učebnicí o totalitě. O režimu, jehož principy kruté moci vyvěraly ze samé podstaty sovětského systému. Zobrazuje onu tragickou dobu do samé kostní dřeně historie. A to stejně nezvratně a nevývratně, jako matematika spočívá na nosnících reality od násobilky k integrálům. Tak to prostě je, zcela bez nadsázky.

Charta byla reakcí charakterních lidí, vzpourou skupiny s neumlčitelným svědomím, na dusivou dobu drtící naši zem před čtyřiceti lety. Není však možné říci, že Duch Charty už zemřel. Naopak. Zpráchnivěl režim, který se zhroutil díky nezadržitelnému vývoji společenských sil. Pokročila věda a poznání. Stamiliony mají dnes v rukou obrovskou sílu nových komunikačních prostředků, především mobilů a světového internetu. Pro komunikační zázraky moderní doby se boj o svobodu názorů neobyčejně rychle ocitl na nevídaném celosvětovém kolbišti. A sílí poznání, že názorové střety musí mít za cíl trvalé úsilí o vzestup humanity. Současný svět je stále nesmírně krutý, zkorumpovaný, lstivý a prolhaný. A libuje si ve stále rafinovanějším orwellovském newspeaku. Charta 77 byla mistrovskou kritikou newspeakovského farizejství.

Kdysi řekl velký americký státník mocným a válkychtivým politikům: Můžete skoro nekonečně dlouho klamat určitou část lidí; můžete nějakou dobu klamat třeba i všechny; ale nedokážete stále a pořád klamat a obelhávat všechny lidi.

Dneska, kdy si lidé sdělují fakta „instantně“, principy obrany před totalitním politikařením dostávají novou dimenzi. Svoboda slov má nesmírnou rezonantní sílu. Musí se ale starat, aby byla nosnou silou pravdy a obecných zájmů.

Ocitli jsme se v obří sociální mlýnici. Má podobu střetu globálně zainteresovaných hráčů, představitelů nadnárodních miliardářských elit s národními zájmy. Globalizační systém projevuje naprosté opovržení lidskými zájmy. Dokonce se pokouší přestrojit se do beránčího roucha. Pod maskou lidských práv nemají být vidět siamská dvojčata bankovních miliard a politické moci.

Na planetě je lidí nyní 7 miliard a 250 milionů. Tuto nevídanou planetární množinu živáčků čekají asi celá desetiletí krutých bojů za vytvoření nového společenského systému s lidskou podstatou. Pesimisté předpokládají spíše vítězství Apokalypsy. Není moudřejší mobilizovat lidský rozum, abychom v době nejskvělejšího rozvoje vědy našli dost sil k porážce teroru teroristů a teroru jiných světovládných snílků? Což hydry zla nejsou ještě dost jasně vidět?

Odkaz Charty spočívá v apelu o nevyhnutelnosti neúprosného a úmorného zápasu o lidský svět. S nejvyšší nutností střežit se těch, kteří jako „trvale nesměnitelní praporečníci“ si zas budou nárokovat roli absolutních nositelů pravdy.

Skvělý písničkář Jaroslav Jakoubek složil právě před 40 lety k poctě Charty písničku, v níž jsou palčivá slova o zlu v lidech. Jak „člověk bude dál loupit a krást a taky páchat vraždy; nedej se zmást, přijde-li i anděl, tak zůstane jím navždy“. V těch verších je krutá pravda. Když jsem už „po sametu“, začátkem devadesátých let mluvil s Karlem Krylem, vzpomněli jsme si na slova z onoho slavného (a režimem zakazovaného) Jakoubkova šansonu. Karel Kryl smutně mínil, že jsme se pramálo poučili. Za oponou vznosného hesla „Nejsme jako oni“ nechaly naše vlády a prezidenti rozkrást rodinné stříbro republiky. Co strategický partner, to dlouhá tržně neviditelná zlodějská ruka.

Kryl si povzdechl verši: „Má idyla je vylhaná jako Praha Karla Plicky, lže požehnání pohana, ač znělo katolicky. Sbor ropuch kváká rekviem, jsme s nimi na prameni? Byť se lží ještě nežijem' – jsme s pravdou rozvedeni.“

Karel Kryl věděl, že po svržení starého režimu nastoupí režim nový, ale že sotva proto zásadně ideální. Historizující ohlédnutí má často příchuť moudra patologa, který ví nejlíp, co bylo příčinou problému – jenže příliš pozdě. Nebuďme „patologicky moudří“. Snažme se být prozíravější. Stav společnosti je nezbytné napravovat co nejvíc s předstihem. Prostě, 40 let po Chartě 77 je nezbytná doba nového myšlení. Se zdravým rozumem, pokud možno.

Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu, signatář Charty 77

1. Základní smysl Prohlášení Charty 77 nepodléhá v proměnách času žádným změnám. Koncept nezadatelných a nezcizitelných lidských práv a svobod a jejich přirozený původ se prolíná naší civilizací od řecké demokracie přes učení Voltaira a Rousseaua až do současnosti. Jejich životnost je dána nejen aktuální civilizační úrovní (přibyla tzv. práva druhé a třetí generace – na zdravé životní prostředí, na přístup k informacím, na informační sebeurčení, ale i na důstojné zabezpečení ve stáří nebo při nemoci), ale i stavem jejich permanentního ohrožení jak ze strany veřejné moci, tak ze strany extrémních a radikálních politických seskupení. Pokud dochází k posunům ve výkladu původního konceptu základních lidských práv a svobod, děje se tak převážně rozšiřováním jejich palety v důsledku moderních civilizačních změn (globalizace, informační hypertrofie, virtuální svět elektronických komunikací apod.).

2. Názory, podle nichž údajně hrozí nová totalita v podobě diktátu lidských práv a svobod, jsou naprosto zcestné. Princip lidských práv a svobod má ve skutečnosti jediný cíl: naplňovat v nejvyšší možné míře princip rovnosti lidských bytostí bez ohledu na jejich etnický původ, rasu, pohlaví, jazyk, víru a náboženství, národní nebo sociální původ, majetek nebo jiné postavení (čl. 3 Listiny základních práv a svobod). Tento cíl je trvalý – úplné faktické rovnosti lidských bytostí sice nelze dosáhnout, ale nelze se jej ve jménu žádné ideologie vzdát..

Jan Rychlík, historik

1. Když vznikla Charta 77, bylo mně 22 let, a ačkoliv musím sebekriticky přiznat, že jsem tehdy v sobě nenašel dost osobní odvahy, abych tento dokument podepsal (několik signatářů jsem osobně znal), plně jsem se s jeho obsahem ztotožňoval. Na tom se nic nezměnilo ani nyní, po čtyřiceti letech. Pro mou generaci není a nemůže být ani dnes Charta jen historickým dokumentem, protože pro nás byla v mládí aktuální současností. To, že v Československu ve skutečnosti neexistují žádná práva a svobody (včetně těch, které formálně garantovala ústava) a že mezinárodní závazky v oblasti lidských práv, které československý stát převzal, se ve skutečnosti vůbec nedodržují, věděl u nás každý. Pro žádného československého občana, pokud se jeho duševní obzor neomezoval jen na zajištění kusu žvance, nebyl obsah Charty něčím, co by sám dobře nevěděl. Ale význam Charty byl právě v tom, že se našlo několik desítek statečných lidí, kteří v sobě našli odvahu říci to nahlas – nahlas do světa vykřiknout, že král je ve skutečnosti nahý. Není jistě náhodou, že reakce Husákova režimu na Chartu byla přímo hysterická – je totiž všeobecně známo, že na zrcadlo se zlobí zpravidla ten, kdo má křivou hubu. Text Charty byl zcela konkrétní a jasný. Nepotřeboval žádnou interpretaci tehdy a nemyslím si, že jeho četba potřebuje nějakou novou intepretaci nyní.

2. Každý, kdo tvrdí, že „nedotknutelnost lidských práv, solidarita, rovnoprávnost a tolerance jsou ve skutečnosti novou totalitou, proti níž je třeba postavit postpravdu“, by se měl zamyslet nad svým duševním zdravím a zvážit – v zájmu vlastním i v zájmu svého okolí – návštěvu u psychiatra. Uvedené hodnoty tvoří základ euroatlantické judeo-křesťanské civilizace a pouze na jejich základě je možná skutečná demokracie. Proto není možné se těchto hodnot vzdát, ale je třeba za ně opakovaně bojovat. Proto duch Charty nezemřel, ale žije dále.

Apolena Rychlíková, dokumentaristka

1. Problém nespočívá ani tak ve výkladu – ten totiž Charta dovoluje celkem omezený. Přijde mi, že to nějak bylo i jejím cílem, aby se nedala dezinterpretovat. To, co ve mně po léta vyvolává řadu otázek (bez odpovědí, zatím) je povaha dokumentu a její dnešní redefinice, respektive redefinice otázky lidských práv.

Přemítání nad tím, jestli měla být Charta více politickým dokumentem, něčím, co nabídne jistý manuál na boj proti režimu, nebo jestli byl formát zvolený chartisty ten nejlepší a nejvhodnější, je evergreenem. To problematičtější však přichází s hodnocením odkazu Charty, který se důsledkem porevolučního kvasu stal v řadě projevů beranidlem antikomunismu. Historie spolupráce různých názorových proudů, kterou tvořili krom jiných i reformní komunisté či radikální levičáci, se odsunula na periferii a některé postavy Charty 77 se po roce 89 propůjčily (možná nevědomky) k budování současného režimu. Možná proto je na nové generaci i to, aby – dojde-li na věc – vzala dědictví Charty do rukou a pokusila se o aktualizaci odkazu ve vztahu k tomu, co hýbe dnešní společností.

2. Je otázkou, zda byl Duch Charty, s výjimkou „revolučního“ kvasu koncem roku 1989, v české společnosti opravdu široce přítomný. Z naprosto pochopitelných důvodů byla Charta a celé disidentské hnutí svými názory a postoji v menšině, byla uzavřeným společenstvím, které fungovalo především díky odvaze hlavních proponentů a aktivistů. Na rozdíl od takové polské Solidarity se ale nestala masivním hnutím a občas je jí vyčítáno, že byla „elitním“ spolkem několika odvážných.

Hodnoty, které hájila, a dokumenty, které vydávala, jsou připomínkou, že některé problémy z naší společnosti nevymizely – ať už jde o rasismus, genderovou nerovnost nebo i sociální neprostupnost. Navzdory tomu, že momentální společenský vývoj není úplně optimistický, je nutné otázku lidských práv dál hájit a ještě rozšířit. Především o práva sociální, na které se po sametové revoluci zapomnělo. Možná že i kvůli tomu je dnes tolik lidí permanentně nespokojených.

Karel Skalický, teolog

1. Ačkoli subjektivní úmysly jednotlivých chartistů mohly být jakékoliv, Charta 77 má na věky věků zásluhu, že se odvážila vykřiknout pravdu o lži a tím tu lež podvrátit. Vykřikla, že král je nahý, a tím rozkopla Otesánkovi břicho. Všechny řeči proti ní jsou nezodpovědný blábol.

2. „Postpravdovci“ agitují pro „postpravdu“ čili pro rovnocennost pravdy a lži, čímž agitují pro „postrozum“ čili pro nějaký druh šílenství. Dvě taková šílenství jsme už nedávno zažili: hitlerovský nacionálsocialismus a leninsko-stalinský bolševismus (čili třídní socialismus). Pokoušejí se tak roztočit kolo, které, jakmile se začne točit, bude drtit nejprve „pravdoláskovce“, a pak, až se roztočí naplno, i ty „postpravdovce“.

Jan Sokol, filozof, signatář Charty 77

1. Apel na lidská práva je stále aktuální, i když se situace v ČR podstatně proměnila. Co je ale dnes zvlášť aktuální, je protest proti veřejnému cynickému lhaní, za něž se někteří vrcholní politici už ani nestydí.

2. Kdyby se člověk měl zabývat každou hloupostí, která někde „zazní“, nemohl by už dělat nic jiného. O „totalitě“ dnes většinou mluví lidé, kteří o ní nic nevědí, případně propagují lži, jimž prý kulantně říkají „postpravda“. Co mi nedává spát, je hrozivá myšlenka, že po 70 letech míru a 25 letech svobody hodně lidí ztrácí soudnost. Dávejte si prosím pozor, abyste je v tom za žádnou cenu nepodporovali.

Jana Soukupová, novinářka

1. 2. Dnes jen viditelněji sklízíme dědictví studené války. Lidé plní nenávisti a zloby jsou momentálně slyšet víc než ti druzí, kteří byli (svým myšlením a činy) blíže konci dvou nepřátelských bloků (studené války) na konci 90. let. Ale zdá se, že jde o logickou historickou sinusoidu: kdy jsou momentálně slyšet víc zase ti, jimž tato změna zlo v jejich duších neumenšila – a štěstí jim tudíž nepřinesla. Proto musí hledat viníky svých nedobrých pocitů.

Kacper Szulecki, politolog

1. Moje interpretace významu Charty 77 ani její výklad se nezměnily. V posledním roce se ale ve světě, v Evropě, a zejména v mém rodném Polsku dramaticky změnil kontext, ve kterém se výklad koná. Lidská práva a svobody – liberální hodnoty v širokém slova smyslu, v nichž se stýkají všechny neautoritářské proudy, to, čemu říkáme „otevřená společnost“ – stojí v jádru Charty. Je to, pravda, možná trochu banální. Politický účinek Charty a dalších podobných hnutí a disidentských skupin se ale odehrává na třech úrovních.

Za prvé a především jde o základní myšlenku, že jednotlivci mají svá práva a musejí být chráněni před zásahy státního aparátu a jeho mašinerií.

Za druhé, tato práva jsou vepsána nejen do Všeobecné deklarace lidských práv Organizace spojených národů a Závěrečného aktu Helsinské konference, obsahují je i jednotlivé národní ústavy a zákony. A tyto zákony mají větší hodnotu než papír, na kterém jsou vytištěny. Stavějí na tom, že zákon je důležitý a že existuje společné porozumění, a to i ve východním bloku, že by se mělo respektovat právo (a trpět morální kocovinou, pokud se to neděje).

Za třetí, myšlenka, že je někde nějaké mezinárodní společenství, že „svět se dívá“ a že některé společnosti jsou na tom lépe než ostatní.

To znamená, že práva jsou univerzální (ad úroveň 1), že každý by měl usilovat o dodržování právních předpisů (ad úroveň 2) a že tato hierarchie umožňuje sociálně-politický pokrok ve specifickém směru, kterým je vektor, ukazující na Západ. Východoevropské režimy a společnosti se mohou lišit, ale v konečném důsledku usilují o stejné ideály jako na Západě – a součástí všeobecného konsensu (zřetelnějšího disidentům a skrytějšího aparátčíkům) je, že byl Západ svobodnější, rozvinutější a nakonec se tam prostě lépe žilo a pracovalo. Platilo to dříve a až donedávna. Nyní se zdá, že nemáme žádnou shodu na třetím bodu. V Polsku vidíme určitou míru protiprávnosti – je to nedostatek respektu k právu, který se zdá být větší než v 70. nebo 80. letech, a je jen otázkou času (spíše týdnů než roků), než budeme moci vidět erozi i základnějších úrovní právního státu.

2. Důležitou charakteristikou Charty 77 a většiny ostatních středoevropských disidentských iniciativ byla jejich ideologická šíře a komplexnost. V Polsku široká demokratická opozice vyrostla na podobné inkluzivní zkušenosti z národního hnutí pozdního 19. století. Charta se svými třemi proudy a třemi mluvčími byla stejná. V dnešní politicky polarizované realitě se to zdá být nepředstavitelné.

To také znamená, že odkaz Charty 77, namísto širokého a inkluzivního sdělení, o kterém jsem psal výše, je spojován s povrchnější a surovější formou neoliberalismu, vnímán jako politická nadstavba ekonomického neoliberalismu anebo jako ideologické opium postmodernistického, multikulturního a politicky korektního globalizujícího se světa.

Stejně tak lidská práva, středobod Charty, dostávají nezasloužené rány zprava i zleva. V Polsku to dlouho nebylo vidět, ale konflikt kolem Ústavního soudu jasně nakreslil bojovou linii mezi obránci vlády práva a těmi, pro které je tato otázka druhořadá. Rozdělilo to zvláště levici.

V České republice bylo možné již delší dobu pozorovat stavění lidských práv „druhé generace“ (z nich zejména těch socioekonomických) do opozice k údajnému „formalismu“ práv člověka a občana, která bránila Charta 77 i VONS. Z těchto pozic kritizuje už nějaký čas odkaz Charty například Petr Drulák. Z polské perspektivy je to dost zaskakující – u nás levicoví intelektuálové jeho formátu na dědictví opozice ruku ještě nevztáhli.

V širší politické debatě se taková kritika – místy zasloužená, ale také dost sofistikovaná, stává součástí dělostřelecké palby, kterou populistická pravice vede na pojetí lidských práv a právního státu považovaných za zákládající myšlenku střední Evropy po roce 1989. Budoucnost vypadá neradostně. V Polsku je stále častěji slyšet, že nejsme (jak jsme si mysleli po dobu 25, 50, nebo snad 1000 let) západní společností, ale národem Východu. To není jen symbolický posun, nejen řečnická figura. Jedná se o novou identitu, vymezující se proti progresivním a liberálním politickým myšlenkám přítomným více méně od francouzské revoluce. Nemáme již vzhlížet k Západu, měli bychom se naučit, že nemáme žádná objektivní a univerzální měřítka, podle kterých by šlo hodnotit naši politickou kulturu a praxi. Přiznejme si, že s Donaldem Trumpem v Bílém domě opravdu nebude moc k čemu vzhlížet. Ale s protizápadní záští zahazujeme také celou jedinečnou a nesmírně cennou tradici středoevropského disentu. Leccos z toho je také chybou bývalých disidentů, kteří svá hesla vyryli zlatým písmem do mramorových desek, ale v posledních dvaceti šesti letech zapomněli trénovat politickou práci. A leccos z toho je chyba nás, lidí příliš mladých na to, abychom měli jakékoli disidentské zkušenosti, ale ztotožňujeme se s disidentskou tradicí, a děláme málo na její ochranu. Pokud je dnes tato tradice zesměšňována, spí, je zmrzačena, jsme to my, kdo má jednat tváří v tvář populismu, nacionalismu a autoritářství.

Jan Šabata, nakladatel, signatář Charty 77

1. Charta uzavírala etapu jednotlivých protestů a pokusila se otevřít situaci všem lidem. Můj výklad se nezměnil.

2. Postpravda je blbost. O některých věcech je potřeba trvale mluvit. Duchem Charty je společenská otevřenost a odpovědnost.

Obsah Listů 1/2017
Archiv Listů
Autoři Listů