Jak víme ze starozákonního příběhu o Adamovi a Evě, přineslo jim neposlušností získané vědění dobrého a zlého vyhnání z ráje. A protoe se jeho brána zavřela i pro všechny jejich potomky, laborujeme od té doby s dědičným hříchem, jak tomu říkali církevní otcové.
S vědomím dobrého a zlého toti do lidské duše vstoupilo i vědomí vlastní nedokonalosti, jak bychom dědičný hřích nazvali dnes, budeme-li se dál pohybovat na této symbolické rovině.
Svým způsobem byl akt stvoření člověka věděním dobrého a zlého vlastně teprve dokončen, i kdy se v bibli o tom nic neříká. Návod k pouití toho, čeho se první lidé s pomocí hada zmocnili, nedostali.
Se ztrátou nevědění člověk ovšem neztratil jen svou počáteční nevinnost, v ní všechno splývalo se vším, ale dobro a zlo se současně staly dvěma základními kategoriemi ivota a myšlení, mírou na hodnocení a poměřování všeho, co se děje kolem nás a čeho jsme součástí.
S představou ráje se ale člověk nedokázal zcela rozloučit, pošilhává po něm stále a celé lidské dějiny jsou i historií opakovaných pokusů na zemi něco podobného ráji vytvořit, do místa, kde se všechno správně děje, se zase navrátit. Slovo ráj má dnes mimochodem i sekulární konjunkturu v reklamách nabízejících dovolenou jako záitek ráje.
Nemíním tu rozvíjet nějakou teorii dobra a zla, jde mi o jejich protikladnost jako podvědomou přimíšeninu různé koncentrace v postojích, jednání a slovech, směsici pojmů, pocitů a představ nevysloveného, ale působícího v kadodennosti obyčejného lidského ivota. Vdyť i pojmové páry jako bůh a ďábel, duch a tělo, cit a rozum, subjekt a objekt, krása a ošklivost, láska a nenávist i den a noc si v sobě nesou alespoň špetku protikladu dobrého a špatného.
A všimněte si, kdy mluvíte, jak vás řeč celou svou stavbou přímo táhne k tomu, abyste hodnotili, zaujali stanovisko, jasně se vyslovili ve smyslu ano a ne, dobrého a zlého, nebo alespoň špatného. Přísné rozdělování dobra a zla se stalo mocí nad našimi ivoty, protoe dobro se spojilo s představou ráje.
Smazat hranici mezi dobrem a zlem, aby bylo jenom dobro, si tak přál i jeden mladý revolucionář, jak si můeme přečíst v jeho zápiscích. Ten pokus o zřízení socialistického ráje na zemi, o který mu tehdy šlo, máme teď za sebou a ještě jsme se z jeho pomalé proměny v pustinu zcela nevzpamatovali. Rozlišování dobrého a zlého jako dvou neslučitelných protikladů jsme tu trénovali téměř denně. Stále se po nás chtělo, abychom s něčím bezvýhradně souhlasili a něco jiného stejně nekompromisně odsuzovali.
Myslím, e tento čtyřicetiletý trénink v myšlení zjednodušeném na kategorie ano a ne, dobré a špatné, máme ještě stále v sobě. A je jím poznamenán celý náš veřejný i politický ivot, v něm se diferencované myšlení chápe jako názorová chabost, a ne jako projev vědomí, e dobré a zlé musíme sice rozlišovat jako různé etické kategorie, ale v praxi je nemůeme v jejich působení od sebe oddělit, ale jen usilovat o to, aby zla a nenávisti bylo ve společnosti co nejméně.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.