Jan Beník

Beníkova faktická

Stejně jako před rokem jsem si nenechal ujít podzimní třídění brambor na statku. Modus operandi zůstal stejný – do pytlů, pro kuchyni a pro čuníka. A kolem stolu opět sedm potenciálních voličů, mentálně na míle vzdálených od pražské kavárny. Prostě onen „vox populi“, který se např. novinářům z New York Times nedávno přes všechny snahy nepodařilo zachytit. Letošní trend u stolu naznačoval, že by po zítra konaných parlamentních volbách měla největší šance slovensko-japonská koalice. Pokud by se k ní ještě přidala v listopadu nově zrozená populistická mucholapka, vznikla by politické inferno slibující trojice s potenciálem ústavní většiny.

Farmáře (jeho táta byl vězněný coby kulak) jistě zajímá, zda se naše soudržnost s USA a ostatními spojenci ohledně sankcí vůči Rusku v budoucnu neprojeví nutností, aby poslal svoje kravičky na jatka. Přesto, že mají k dispozici asi deset hektarů pastvin. Dnes dostává od mlékárny za litr kolem 6 (ano, šesti, podívejte se na paragon ze supermarketu, kolik jste naposledy zaplatili) korun. Ten supermarket patří jistě spojencům, kteří jsou ohledně sankcí vůči Rusku stejně nekompromisní jako my, zároveň ale své zemědělce za ztráty z toho pro ně plynoucí patřičně odškodňují.

Za problematickou pokládám i snahu příznivců Jeho Svatosti Dalajlámy (abychom zůstali v dikci ministerstva kultury) vědomě narušit zatím nepříliš úspěšné snahy našich stran a vlády o příspěvek lidové Číny pro bohatší český stůl. Dalajláma nemůže říkat pravdu, když tvrdí, že uznává nadvládu Číny nad Tibetem. Kdyby to říkal upřímně, negoval by podstatu své existence. Nic jiného mu ale nezbývá a na jeho místě bych to činil také. Protože je ale koloběh dnešního světa do značné míry založený na lžích, tak na tom není nic divného a bohužel asi ani nesprávného. Říká se tomu normativní síla faktického. Václav Havel by se jistě obracel v hrobě.

To ale stejně bude činit 20. ledna, až bude Donald Trump skládat prezidentský slib.

USA a carské Rusko zrušily téměř ve stejnou dobu zotročování části svého obyvatelstva – USA otroctví a Rusko nevolnictví. Anglie zrušila otroctví dříve – ani ne tak z úcty k lidským hodnotám, spíše jako důsledek potřeby volně pohyblivé pracovní síly pro začínající industrializaci. USA v té době byly ještě zaostalou agrární federací 13 států, které se nedávno společně vysvobodily z britského koloniálního jha. Problémem Ameriky bylo v té době spíše vymýtit původní obyvatelstvo a zabrat jeho území za účelem dalšího rozvoje budoucího ekonomického i morálního vůdce civilizovaného světa – tak nějak se USA jevily do roku 1989 většině střední a východní Evropy, pro něž alternativou byla pouze Brežněvova doktrína. Dnes je situace trochu jiná – prezidentem byl zvolen Trump, a pokud se nepodaří prokázat nějakou šalbu při sčítání hlasů ve třech z oněch „přelétavých“ států, bude tento symbol amerického snu představovat morální vzor i pro mnoho Evropanů. I v ČR se – a nejen na pravé straně politického spektra – začínají objevovat názory souznějící s neexistujícím Trumpovým programem. Trochu to připomíná Francii v roce 1815: Když tehdy Napoleon Bonaparte uprchl z Elby a po krátké době vstoupil v čele svých stoupenců triumfálně do Paříže, francouzský tisk předvedl klasický mediální oportunismus. Novinové titulky na začátku nazývaly Bonaparta obludou, až nakonec sdělily, že „jeho císařské veličenstvo je zítra očekáváno v Paříži“.

Zajímavým aspektem Trumpova prezidentství bude zajisté fakt, že zřejmě hodlá do práce dojíždět. Údajně nechce, aby jeho desetiletý syn musel během školního roku měnit školu. Cynicky mě napadá, že si to rodina mohla rozmyslet o něco dříve. Z Páté avenue je to do Bílého domu asi 400 km, takže to bude na Air Force One. V ČR by mu dokonce pracovní úřad poskytl příspěvek na dojíždění.

„A máme první adventní neděli – takzvanou železnou“ – sdělila nám krátce po poledni moderátorka Radiožurnálu. Krásně to charakterizuje dnešní českou realitu. V médiích vládne předstíraná náboženská orientace, a současně i neúprosné potvrzení komerční podstaty Vánoc ve většině společnosti.

Kdyby se mě někdo zeptal, zda znám nějakého současného marxistického fundamentalistu, napadlo by mě jediné jméno. Jeho nositel sedí na stolci sv. Petra. A obávám se, že se netěší příliš velké popularitě u značné části vysokého kléru. V té souvislosti – jsem přesvědčen, že se první marxistický fundamentalista narodil před více než 2000 lety nesezdané židovské mamince v malém jeskynním chlívku poblíž Betléma. Nikoliv až v roce 1818 v německém Trevíru.

Pan profesor Gerloch zaujal veřejnost svým podnětem doplnit do ústavy nacionalistickou pasáž. Jsem zvědavý, zda bude zákonodárce důkladnější, než byla třetí říše ohledně árijského původu. Ten se musel dokazovat i u prarodičů. Návrh představuje šokující kulturní krok zpět, navržený univerzitním hodnostářem. Představuji si, jakou reakci by podobný návrh vyvolal v západní Evropě. Náš velký vzor USA se zde ke srovnávání nějak nehodí.

Paní Mogheriniová, místopředsedkyně Evropské komise, řekla 24. 11. v Evropském parlamentu v rámci debaty o Turecku: „Trest smrti odporuje evropským hodnotám.“

Při doprovodných hlasováních amerických prezidentských voleb si voliči v referendech v Nebrasce a Oklahomě odhlasovali opětovné zavedení trestu smrti. Takže – v EU bychom je nechtěli, v NATO jsou našimi spojenci. Tím se také EU liší od NATO. To první je dobrovolné sdružení evropských států, umožňující volný pohyb zboží, kapitálu a osob. Aliance je spíše pozůstatkem studené války, který dnes plní dva hlavní účely: chrání své pobaltské členy před ruským medvědem a (spíše morálně než vojensky) zaštiťuje americké imperiální potřeby ve světě. V rámci toho se evropští vojáci již patnáct let podílejí na neúspěšné americké snaze přetvořit feudální společnost v Afghánistánu podle obrazu svého, nebo lépe Zuckerbergova. (Facebook, který vytvořil, nepoužívám, ten ale prý donedávna znal pouze „palec nahoru“ a vztyčený prostředník mu byl cizí.) Turecko asi v EU tak brzy neuvítáme, partnerem v NATO ale zůstane. Partnerem rizikovým – o tom svědčí i americké rozhodnutí přestěhovat několik desítek jaderných bomb z tureckého Incirliku na základnu v Rumunsku. Představa, že prezident Erdogan má pod kontrolou padesát nebo více kusů jaderného arzenálu, mě dosti zneklidňuje. A to přesto, že by je asi nedovedl aktivovat.

Jan Beník

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Beník

Beníkova faktická

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu