S letošním 700. výročím narození císaře a krále Karla IV. (1316) byla spojena řada akcí. Sám jsem absolvoval dvě výstavy – jednu v olomouckém Vlastivědném muzeu, druhou v praské Národní galerii. Ta olomoucká měla spíše popularizační charakter a byla hojně navštěvována především rodinami s dětmi, do Národní galerie mířili vzdělaní zájemci o umění.
Na další výstavu, tentokrát na Praském hradě, jsem nešel. Jednak z nedostatku času, ale také z jisté opatrnosti. Zrovna jsem toti četl dnes ji téměř zapomenuté dílko filozofa Ivana Svitáka (1925–1994) Národ na křiovatce (Dialektika dějin). Kniha napsaná v exilu vyšla u nás těsně po sametové revoluci. Některé Svitákovy postřehy z 80. let minulého století jsou podivuhodně aktuální. Mimo jiné tehdy ostře kritizoval výstavu, uskutečněnou v Praze v roce 1978 k 600. výročí úmrtí Karla IV. (1378). Byla organizována v reii jednoho z předních normalizátorů, spisovatele Alexeje Pludka. Přestoe byl Sviták k tehdejší výstavě velmi kritický, konstatoval, e i tato falzifikace je pozitivní hodnotou pro obrovskou masu návštěvníků. Upozorňoval však na to, jak v tomto případě česká minulost slouí jako kontrast k nesnesitelné přítomnosti... Heroizace minulosti umoňuje zastřít bídu dnešních vládců Praského hradu. Myslím, e náš současný nejvyšší představitel, sídlící na Praském hradě, by se mohl chytit za nos. Protoe se ona čtvrtstoletí stará slova filozofova hodí i na něj.
O Alexeji Pludkovi (1923–2002) je známo, e byl českým nacionalistou. Pokusil se vyuít Karla IV. jako symbolu češství a českého úspěchu. Tato konstrukce byla ovšem nesmyslná, moderní národy v dnešním slova smyslu se toti konstituovaly a v 19. století. Tenkrát také proběhl v atmosféře rodícího se nacionalismu spor o historickou úlohu Karla IV. jako německého císaře a českého krále. Jene Karel IV., jak zdůrazňuje Sviták, il v době křesťanské kultury, která vytvářela univerzální rámec Evropě a křesťanské civilizaci, nikoli národním státům a partikulárním kulturám. Karel IV., křesťanský evropský státník, usilující o spolupráci v nejširším kontextu, nikdy nebyl pouze nebo především králem Čechů.
Kdy u jsem po delší době zavítal do Prahy na zmíněnou výstavu o Karlu IV., chtěl jsem se podívat i jinam. Rozhodl jsem se pro Lapidárium Národního muzea. A byl jsem zděšen. V zemi, ve které se kdekdo halasně honosí svým vlastenectvím, bije na poplach před ohroením naší kultury jinou kulturou a náboenstvím, jsou uchovávány jedny z nejstarších dokladů české kultury a státnosti v šokujících podmínkách. Lapidárium Národního muzea se nachází v jednom z historických pavilonů praského výstaviště. Ten pavilon však není v majetku Národního muzea, nýbr ve vlastnictví jisté praské městské části. A ta má zřejmě jiné priority, ne je údrba historických budov. Jinak by asi nebylo moné, aby návštěvníci vcházeli do Lapidária vstupním prostorem, jeho strop musí být podepřen dřevěným lešením, aby průvodkyním v pokladně doslova nespadl na hlavu. A kdy zrovna prší, nezbývá paním průvodkyním nic jiného, ne aby nad sebou otevřely deštník!
Ale zpět k výročí, které mne inspirovalo k napsání těchto řádků. Populární časopisy a další sdělovací prostředky nám předkládají Karla IV. jako téměř ideální vzor a příklad významného Čecha. Pomiňme fakt, e Karel, byť byl nepochybně upřímně zboným člověkem, se v reálné politice choval velmi pragmaticky. Morální zásady šly v té chvíli stranou. Karel byl po otci z rodu Lucemburků, i kdy jeho matkou byla Eliška Přemyslovna. Navíc byl pravnukem Rudolfa Habsburského (jeho babičkou byla Guta Habsburská, první manelka Václava II.). Byl tedy především Evropanem, v jeho ilách kolovala krev několika významných královských rodů.
Přestoe Karel zvítězil v anketě o nejlepšího Čecha, neměli bychom její výsledek brát příliš váně. Jak toti zdůrazňuje Ivan Sviták, intelektuál (a já se za intelektuála povauji) musí být bezohledný k iluzím vlastního národa. Shrnuto a podtreno: Karel IV. dle mého názoru největším Čechem nebyl, protoe jím ani být nemohl. Co ovšem nic neubírá na jeho významu pro dějiny českých zemí a jejich obyvatele.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.