Vymknuta ze svých kloubů doba šílí, chce se čím dál tím častěji zakřičet společně se Shakespearovým Hamletem. Nesmrtelné zvolání rezonuje bohuel nejen se stále rostoucí blbou náladou ve společnosti, zvláštní pachuť v poslední době získalo i v souvislosti s jistým děním na českých i moravských divadelních scénách. Děním, které samotnou uměleckou tvorbu poměrně nepříjemně otravuje.
Kromě řady nekorektních, a hlavně neprofesionálních zásahů zřizovatelů divadel do chodu institucí (jejich hlavním cílem je většinou ovládnout toky financí, které sem ze státních zdrojů vstupují) pozornost nedávno upoutal uměle vyvolaný skandál, kterým na sebe neočekávaně strhlo pozornost ostravské Divadlo Petra Bezruče. Během návštěvy prezidenta Zemana na severní Moravě na začátku listopadu se první dáma rozhodla navštívit některou z místních scén. Volba nakonec padla na inscenaci Spalovač mrtvol, uváděnou právě Divadlem Petra Bezruče. To vyšlo poadavkům prezidentské kanceláře ochotně vstříc a na dlouho dopředu vyprodaný titul zajistilo poadovaný počet vstupenek. Jene přísná bezpečnostní kontrola bedlivě dohlíená i prezidentovým mluvčím Jiřím Ovčáčkem pojala podezření, e v sále přítomný štáb České televize, který měl ji měsíc předem na tentý termín domluvené natáčení reportáe pro kulturní magazín Divadlo ije!, se chystá cíleně zesměšnit prezidentovu choť zaznamenáváním jejích reakcí na představení. Nelíbila se samozřejmě ani tibetská vlajka visící na budově zcela nezávisle ji více ne dva týdny před ohlášenou státnickou návštěvou, provokoval také ve foyer divadla umístěný nesouhlasný otevřený dopis prezidentovi. Paranoidní reakce na sebe nenechala dlouho čekat a Miloš Zeman – za vydatné podpory v nedávných krajských volbách neúspěšně kandidujícího, a tedy odstupujícího hejtmana Moravskoslezského kraje Miroslava Nováka – neopomněl zákeřné praktiky divadla a České televize svým ironicky urálivým způsobem zkritizovat na tiskové konferenci. Hradní mluvčí Ovčáček pak do světa vypustil kromě celé řady dezinformací dokonce obvinění ze záměrné konspirace, nad kterým kadý jen trochou zdravého rozumu oplývající člověk musí zákonitě kroutit hlavou!
Výchozí situace hodná zápletky mimořádného absurdního dramatu pak vyvolala vlnu nenávistných hlasů namířených především vůči divadlu, které se do dané situace dostalo vlastně náhodou. To se čas od času přihodí, nicméně smutné je, e se tyto újmy jen velmi těko – zvláště v době vymknuté z kloubů – vysvětlují a napravují. Tady u přestává být cokoli k smíchu a zůstává jen hořká pachuť. A také otázka, zda divadlo i naše společnost jsou opravdu tak svobodné, jak se nám ještě donedávna zdálo.
S odstupem času a s jistou nadsázkou lze situaci komentovat i z trochu jiného úhlu. Je vlastě velmi dobře, e choť prezidenta s doprovodem nakonec představení Spalovač mrtvol nezhlédla. Třebas by odborníci z Hradu nakonec pojali podezření, e Fuksův pan Kopfrkingl – osobitý hrdina tolik opěvující tibetské náboenství – je záměrnou provokací mířenou přímo proti momentálním pročínsky orientovaným prezidentským zájmům, a kdoví, třebas by dílo Ladislava Fukse bylo z dějin české literatury účelově vymazáno. Nestalo se tak, ale je potřeba zůstat na pozoru, protoe tato nepřehlédnutelná epizoda opět varovně ukázala, e s naší společností vlastně není vše tak úplně v pořádku.
Je jen trochu škoda, e ostravské nastudování, kterého se ujal hostující reisér Jakub Nvota, tak zcela nevyuilo potenciálu literární předlohy. Nvota se na první pohled snaí vypořádat s celou látkou velmi artistně, nicméně jeho snahy mnohdy vyznívají – pokud jde o pouití divadelní řeči – spíše archaicky. Určitý problém pak můeme spatřovat právě i v pojetí postavy Karla Kopfrkingla, který není ke svým činům motivován svou potlačovanou méněcenností a potřebou všechny kolem sebe ovládnout, z čeho by se měl rodit jeho vnitřní fanatismus, jen byl pro Fukse paralelou k vzniku fašismu, ale jako by ho spíše ovládaly nějaké vnější okolnosti. I přes zmíněné nedostatky ovšem titul diváky oslovuje zejména díky skvělému herectví nejen fenomenálního Norberta Lichého v hlavní roli.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.