Libor Martinek

Poctivá splátka dluhu

Jeden z v současnosti a ve své generaci největších znalců české katolicky orientované literatury, bohemista dr. Ivo Harák, vědecko-pedagogický pracovník Pedagogické fakulty UJEP v Ústí nad Labem, vydal předloni pozoruhodnou monografii o pronásledovaném básníkovi a překladateli (proslulém zejména svými záslužnými překlady z lužické srbštiny) Josefu Suchém (1. 3. 1923, Lesní Jakubov u Náměště nad Oslavou–30. 5. 2003, Brno).

Jde o další Harákovu monografii, v níž je věnována pozornost některému ze silné generace spisovatelů narozených kolem roku 1920. Předcházela jí kniha Básník a jeho čas (2012) zasvěcená životu a dílu Zdeňka Rotrekla (1920, Brno–2013, Brno). Tuto linii je třeba podtrhnout z důvodů uměleckých (oba autoři patřili k výraznému proudu moravské katolické literatury) i mimouměleckých. Rotrekl vedl protikomunistickou odbojovou skupinu, v níž působil i Suchý a která pomáhala při emigraci do Rakouska osobám, pro něž bylo nebezpečné zůstat v komunisty ovládaném Československu. Po Rotreklově zatčení byl zatčen také Suchý, a to během své výuky na Státní dopravní škole ve Valticích (přímo před svými žáky), a tři roky vězněn ve stalinském kriminále. Po propuštění byl povolán do vojenské služby a zařazen na další tři roky k Pomocným technickým praporům. Poté se Suchý, absolvent oborů čeština a filozofie na FF MU v Brně, uplatnil již jen v dělnických profesích jako soustružník při výrobě traktorů v brněnské továrně ZKL – Zetor. Teprve v roce 1968 mohl nastoupit do brněnského nakladatelství Blok, kde pracoval jako redaktor až do odchodu do důchodu v roce 1983.

Ivo Harák v úvodu přiznává, že jeho kniha je složena z několika uzavřených studií schopných samostatné existence, ale ve svém úhrnu by měla podat ucelený obraz básnického vývoje Josefa Suchého, „zaznamenat proměny, výšiny i problematická místa poetiky, vystihnout v podstatných rysech jeho tvůrčí profil“. Haráka jako výborného interpreta Suchého poezie (i básnické prózy), zajímá především básníkovo dílo. Méně pozornosti je věnováno svědectvím současníků nebo přátel, protože ty našly své místo – spolu s dalšími pracemi o spisovatelově životě a tvorbě – ve sborníku Černá a bílá pravda (2004). Harák se soustředil především na knižně vydané sbírky J. Suchého, které podává v přehledových studiích věnovaných jednotlivým dekádám básníkova tvůrčího vývoje. Nejde o mechanické řazení, tato desetiletí docela dobře vymezují proměny Suchého poetiky. Literárnímu, společenskému a politickému kontextu se monografista věnuje v menší míře, neboť ten byl poměrně obsáhle a podrobně pojat v monografii o Z. Rotreklovi, vždyť „co platí pro něj, je jistě platné také pro přítele z časů společných tvůrčích počátků“ a „zaujatý čtenář celkem snadno si jej ozřejmí četbou Janouškových Dějin české literatury 1945–1989“. Harák okrajově zaznamenává výbory z básnické tvorby J. Suchého, protože se domnívá, že jejich koncepce mohla být v mnohém ovlivněna editorským záměrem a nakladatelskou politikou. Jedna studie v monografii je věnována Suchého prozaické tvorbě (včetně dvou románů určených dětskému čtenáři). Publicistice je zde věnována minimální pozornost, jednak proto, že nebyla dosud edičně zpracována a vydána, jednak kvůli zřejmému záměru postihnout především básníkův umělecký vývoj. Stejně je tomu v případě Suchého obsáhlého překladatelského díla s výjimkou překladů z lužické srbštiny: „Ty jsou jednak výraznou a významnou součástí širší domácí tradice sorabistické (rozsahem v evropském rámci ojedinělé), jednak nalezly zřetelnou odezvu v jeho vlastních uměleckých snahách (plně bez tohoto kontextu nepochopitelných)“.

Zajímavou částí Harákovy monografie je studie věnovaná deníkům básníkova strýce, katolického kněze Rudolfa Suchého. Tento přítel Jakuba Demla představuje totiž jak spojnici k vysočinskému kulturnímu okruhu, tak půdu, v níž jsou ukotveny tvůrčí snahy jeho synovce i jejich inspirační zdroj. Nelze opomenout ani výkladově citlivě pojatou studii o básnických prvotinách Žernov (1948) J. Suchého a Snímání (s kříže) (1947) jeho dalšího generačního druha Ivana Slavíka (1920, Praha–2002, Hořovice).

Problémově laděné studie v Harákově monografii především usilují z různých úhlů ozřejmit klíčové okamžiky Suchého tvůrčího vývoje (rovněž srovnáním s texty generačních souputníků), vysvětlit širší vazby k umělecké a ideové tradici (zde nelze nevzpomenout na dílo Jana Zahradníčka, Jana Čepa, pozdního Františka Halase, české existencialisty Jiřího Ortena či Kamila Bednáře a již zmíněného J. Demla, o němž Suchý napsal diplomovou práci Krajina v díle Jakuba Demla), nalézt, ohledat a objasnit některá problematická místa, jež v básníkově tvorbě shledali dobová kritika, literární historiografie i autor monografie. Píšícímu tyto řádky se pro ilustraci pozoruhodným jeví Harákův postřeh, že „na rozdíl od tehdy nastupující mladé tvůrčí generace (zejména z okruhu kolem časopisu Tvář) a také od některých svých generačních souputníků (Emila Juliše, Z. Rotrekla, Ludvíka Kundery, blízkých přátel Ladislava Nováka a I. Slavíka) nedochází u Suchého ku zproblematizování signifikantní (týká se vztahu mezi znakem a jím označovaným objektem) a sémantické (týká se vztahu mezi znakem a jeho myšlenkovým odrazem – řekněme: jeho zpředmětněním v recipientově mysli) funkce – tak, jak bylo toto u výše jmenovaných vyvoláno inspirujícím vlivem Skupiny 42 (a Jiřího Koláře najmě) a zprostředkovaně některými z proudů světové moderny (Morgernstern, Hopkins, Apollinaire ad.), ale také negativně ovlivněno sémantickým vyprazdňováním a ideologickým zneužitím básnických emblémů v poezii tak zvaného socialistického realismu“.

Jediné, co bych vytkl Harákově poctivé a mistrně napsané práci, je to, že v rámci jednotlivých studií se opakují některá fakta. Autor mohl lépe probrat práci in continuo a tyto redundance vypustit.

Monografie Ivo Haráka, jenž je sám znamenitým básníkem, o Josefu Suchém je velkou splátkou dluhu české literární kritiky a historie vůči jednomu z významných proudů v české poezii a jejího složitého vývoje ve 20. století.

Ivo Harák, Básník Josef Suchý. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2014. 158 s.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Poctivá splátka dluhu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu