Ladislav Šenkyřík

So Long, Leonard

Sedmého listopadu zemřel kanadský básník, písničkář a spisovatel Leonard Cohen. Podle svého přání byl pohřben v Montréalu se soukromým obřadem v úzkém kruhu nejbližších, svět se o jeho úmrtí dozvěděl o čtyři dny později.

Hudebníkem se stal spíš z nouze, když se mu nedařilo v padesátých a šedesátých letech výrazněji prorazit jako básníku a spisovateli. I já jsem zpočátku podmanivost jeho rané hudební tvorby z konce šedesátých let spatřoval spíš v silném poetickém náboji a charizmatickém přednesu, o němž se s jistým opovržením tradovalo, že se nejvíc hodí ke svádění dívek ve čtyři ráno. Nevyzkoušel jsem, takže nemohu potvrdit, jisté ale je, že se Cohenovi podařilo zázračně nad ránem utišit dav roztrpčených fanoušků na památném koncertě na Isle of Wight v roce 1970.

Nesledoval jsem tedy jeho tvorbu zpočátku nijak detailně. Když se mi nicméně za hluboké normalizace dostala do rukou kolekce jeho prvních tří alb, nelenil jsem a v samizdatových sešitcích spáchal jedny ze svých prvních překladů, včetně chyb, které se vloudily do nepříliš pečlivě zpracovaného bookletu oné kolekce, a jistě i mnoha mých vlastních. To už jsem znal i další alba ze sedmdesátých let a podmanivosti uhrančivého spojení Cohenových textů, které často piloval k dokonalosti mnoho let, s hudbou, jež ve své zdánlivé jednoduchosti spojené s naléhavostí jeho hlasu nepřestávala zneklidňovat a nutit k zamyšlení, jsem definitivně podlehl.

Dodnes tudíž nechápu, jak je možné, že jsem se vůbec nedozvěděl o čtyřech Cohenových koncertech v roce 1985 v sousedním Polsku (Poznaň, Wrocław, Zabrze, Varšava) – jediných, které kdy odehrál v komunistické zemi. Do Polska jsme přitom v těch letech jezdívali ze zdejší zatuchlé normalizace nadýchat se svobody, a to především té kulturní, velice často. Z varšavského koncertu naštěstí existuje, byť nepříliš kvalitní, záznam, dokazující, že se tyto koncerty po právu těší pověsti výjimečných událostí nejen pro tehdejší východní blok. Pro sebe netypickými promluvami mezi písněmi, podanými často rovněž v netypických provedeních, se citlivě, s elegancí a promyšlenými moudrými slovy vyjádřil několikrát i ke společenské a politické situaci v zemi, byť s ostýchavostí „cizince, který do toho nemá co mluvit“. („Neměl jsem tehdy žádný pětiletý plán... [bouřlivý potlesk] ... to ovšem samo o sobě nutně neznamená, že byste ho neměli mít ani vy.“)

Byl starší (1934) než většina jeho folkových a rockových souputníků z šedesátých let, snad proto na rozdíl od většiny z nich sledoval svoji slávu ikony populární hudby s jistým pobaveným, ironickým odstupem, podobně jako Charles Bukowski ve vztahu k beatnikům. V básnické sbírce The Energy of Slaves z roku 1972 má i tyto verše: patnáctileté holky, / které jsem chtěl, když mi bylo patnáct, / mám teď / je to moc příjemné / nikdy není příliš pozdě / radím vám všem, / abyste byli bohatí a slavní.

Zároveň se usilovně snažil žít prostým životem obyčejného člověka, který shodou okolností píše verše, jak přesvědčivě dokládá zřejmě nejlepší dokumentární film, který o něm natočil kanadský režisér Harry Rasky (1980).

Erotika a láska k ženám se v jeho poezii vždy snoubila se vztahem k Bohu, k přesahům lidského života a v posledních letech též stále intenzivněji i k posledním věcem člověka. Závěrečné album jeho bohaté kariéry, na kterém smrt tematizuje a hledí jí odhodlaně vstříc („Jsem připraven, Pane,“ zpívá v titulní písni), mu vyšlo dva týdny před smrtí.

Na velkolepých celosvětových turné v letech 2008–2013, na něž se vydal ve svých čtyřiasedmdesáti letech po šestiletém pobytu v buddhistickém klášteře, který lakonicky okomentoval slovy „zjistil jsem, že asi nejsem duchovní člověk“, a po zjištění, že ho jeho dlouholetá kamarádka a manažerka mezitím okradla o téměř všechny úspory, jsme ho na dokonale propracovaných koncertech s vynikající doprovodnou kapelou pod vedením baskytaristy Roscoe Becka měli konečně příležitost vidět i u nás – v Praze vystoupil celkem třikrát. Troufám si tvrdit, že ten nevšední zážitek zůstane hluboko ve všech, kteří měli alespoň některý z těch koncertů možnost zažít, do konce života. Pokora spojená s noblesou, hlubokou moudrostí a humorem, to nejsou zrovna běžné přísady populární hudby.

Sbohem, Leonarde, odešel jsi za svou Marianne až příliš brzy, ale zřejmě to tak mělo být.

Ladislav Šenkyřík (1957) je překladatel, v letech 2009–2013 fejetonista Listů.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

So Long, Leonard

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu