The Beastess

Kočka, která si šla sama pro sebe

Dostala jsem darem volňásky do pražské zoo. Je-li příjemné babí léto, docela se to i hodí – pokud tedy máte rádi přírodu ve všech jejích podobách: vycházkou mezi divou zvěř můžete poučně zabít jinak krotký sobotní čas. Pražská zoo je navíc vyhlášená, její ředitel je slavný člověk, jehož jméno si sice nepamatuji, nicméně jsem mezi jinými zprávami na nejmenovaném serveru postřehla, že se svému projektu věnuje s velkou vášní, a že se mu dokonce nedávno narodil malý gorilák. Tedy doslova jemu ne, to dá rozum. Nějaké gorilí samici (zřejmě).

Říkám „zřejmě“, protože jsem si to neověřovala. Zahrada je to totiž rozlehlá a nepřehledná, takže než dojdete od prvního k patnáctému automatu na kofolu a tyčinky Snickers, rozbolí vás nohy, ztratíte směr, a především nabudete dojmu, že žádné další hominidy minimálně čtrnáct dní pozorovat nechcete, a to ani z ekologických důvodů. Proč z ekologických důvodů? No, do zoo se totiž, jak jsem pochopila, dnes nechodí jen za poučením a zábavou, ale hlavně zachraňovat zvířata, která by ve volné přírodě vyhynula, což by mohlo ohrozit ekosystém celé planety. Planetě je třeba pomoci. A proto dnes jdeme všichni do zoologický, pěkně celá rodina – táta, máma, děti, pes (rozhodli se, že vás dnes rozesmějí k pláči až, zkrátka jak se patří – vzpomínáte, to byla Rodina Smolíkova, to jsem ještě na televizi koukala, černobílou – no, to jsem odbočila). Prostě psa rozhodně nenechávejte doma. Psí misky s vodou jsou rozmístěny všude, se stejnou frekvencí jako zmíněné automaty a stánky s lidským občerstvením. Na práva zvířat se tu zkrátka dbá – a je to i logické, když je to zvířevědná zahrada.

Pes sice – jaká škoda – neumí číst, tudíž si nepřečte, že mu padesát metrů před čenichem korzuje bezpečně uklecovaný tygr bengálský (nebo nevímjaký – zoologie mě fakt moc nezajímá, sorry), kterého se podařilo zachránit odtud a odjinud, kde ho byl poslední kus, jenž se nám zde brzy přímo před očima rozmnoží do počtu nejméně deseti, jen co mu najdeme poslední ohroženou bengálskou tygřici. A že planeta se tímto aktem tygří lásky povznese do stavu rovnováhy s lidským svědomím, které beztak moc neváží, takže stačí, když si k tomu ještě přikoupíte tričko s obrázkem deštného pralesa: tím bude pro dnešek splněno. Pes ale neumí číst. Chudák malý. Jen disciplinovaně sedí před mřížemi a zpitoměle kouká. Je třeba mu to vysvětlit – jeho řečí, tak, aby tomu rozuměl. Jeho slečna v ekotopu z férově sklizeného a nejmíň šestkrát recyklovaného bambusu se k němu proto skloní a zašišlá (pes je vlčák, pro dokreslení): „No poodííívej Rexíííku! Poodíívej! Košiška!“ Vlčák se vztyčí z poslušného sedu, několikrát přešlápne – fakt neví, co má dělat. Pak krátce štěkne. Slečna si zřejmě není jistá, zda pochopil. Otočí mu ručně hlavu směrem k šelmě a o něco naléhavěji zopakuje: „No, Rexííí! Tam! Noo poooodíííííívej! Ko-šiš-ka!“ Pes jménem Král jí pořád tak nějak nevěří, že to myslí vážně – pak se ale nadechne a zaštěká z plných plic. Mission completed (dnes už podruhé).

Pro odlehčení se od šelem přesuňme do ohrad vzácných velkých ptáků. Schválně si nepřečtu, jak se jmenují. Dám jim nějaký svý jména, třeba Lehkost, Krása, Svoboda nebo Horizont Možného. Jeden stojí blízko plůtku, je velký asi jako srna (na výšku), a kdyby se vznesl, přeletěl by celou zahradu jedním křídlem (levým zadním). Bohužel se ale zdá, že on si pojmenoval Horizontem Možného ten plot. A možná neudělal až tak špatně. Za plotem je totiž svět, který obsahuje i tatínka, maminku, dvě děti a pitbulla na vodítku. Rodinka má zájem o to, z jakého ekochovu opeřenec pochází a kolik peněz se vybralo na jeho záchranu. Věnuje se tedy informační ceduli. Jejich pes ale neumí číst. A tak se ke svému bratru ze zvířecí říše rozběhne (v duchu si ho myslím pojmenoval Slepice) a začne na něj přes plot dorážet. Pták, něco mezi plameňákem, tukanem a čápem (velký asi jako srna), neví, co si myslet. Stojí jak přibitý, kroutí krkem a vydává nějaké zvuky. Otec rodiny trochu rozumí zvířecí řeči a přeloží si to jako výraz nepřátelství. Takřka kynofobie! Odhlédne od naučného textu a jme se pitbullovu potenciální kořist jemně mezidruhově vzdělávat: „No neboj seee. On ti nic neudělá. No nebooooj. Chce si jenom hrát, víííš? Hodnej pejsek!“ Pták je ovšem zjevně hluchý jako tetřev. Kroutí se a syčí, jako by tu hru nikdy nehrál. Hodnej pejsek si, povzbuzen páníčkovým konejšivým hlasem, opře přední tlapy o pletivo, a snad by nového kamaráda i olízal..., jenže ten nečekaně lehce nadzvedne křídla a najednou šmrnc!

Historka s dobrým koncem? Ne. To jen starší syn stačil vytáhnout iPhone a vyblejsknout onen multikulturní dialog dřív, než se můj Horizont Možného odpotácel na svých dlouhých nohách do křoví. A mně vám najednou v té přírodě, která je tu na planetě Zemi pro nás pro všechny, začalo být tak nějak smutno. Jako ta Kiplingova „Kočka, která si šla sama pro sebe“ (The Cat That Walked By Himself – znáte ten obrázek? Dostala jsem ho kdysi v Amsterdamu v kočičím muzeu, černobílej, od kluků, kterým bylo líto, že na něj nemám guldeny..., no, to jsem zase odbočila hodně do pradávna) – tedy jako té kočce, která si celý život šla sama pro sebe, začalo se mi najednou zdát, že na té naší krásné planetě nemám sama pro sebe kam jít. Kdybyste mě náhodou potkali, prosím, nezachraňujte mě. Nechte mě vyhynout a nefoťte mě při tom na iPhone. Díky.

The Beastess (1969) je psychiatryně a autorka populárně naučných článků, knih a překladů.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

The Beastess

Kočka, která si šla sama pro sebe

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu