Šumění Sázavy, které lemuje večery a dny. Závratná Mléčná dráha nad řekou, kdy v noci odcházíme od ohně (s dětmi, take mezi prvními, a stejně u je k půlnoci...); taková tma, tlustá a hutná, bezvýhradná tma nikde jinde není, ve městě rozhodně ne, tam hvězdy musíme hledat a i Velký vůz si jen po paměti doplňovat. Tady ho v té přehršli hvězd těko rozeznat. Take na úzké cestě na okamik zastavíme, zhasneme baterku a díváme se, jen se díváme. Děti jsou u dost velké na to, aby si přes den samy skočily za kamarády na osadu – malí i větší tu běhají v houfu, pití i náplast na rozseknuté koleno bez řečí dodá ta z nás, která je zrovna na doběh –, a ještě dost malé na to, aby si, po dlouhém červnovém stmívání, přisedly na kámen-schod, který spravoval ještě můj táta, a prstem si vzájemně ukazovaly svatojánské broučky. Vylétávají z kapradí, zazáří jako zlatá mitka a pak se mátoivě zanoří někam do listoví, které jen tušíme. Do noci zazní trumpeta muzikanta z chaty vysoko na stráni, Amazing Grace, a pak drobný potlesk, roztroušený po obou březích. Večery u petrolejky (elektřina ani mobilní signál tu nejsou), koupelna = lavor s ledovou vodou. V noci poslouchám oddychování dětí a myslím na tátu, jak se takhle potmě vracíval z ryb a šeptem mámě hlásil, jestli budeme zítra obědvat candáta, nebo úhoře (i naporcovanému mu na pánvi ještě škubaly nervy). Tady jsme zase spolu.
-sr-
Od té doby, co jsme se to dozvěděli...
píšu ti, všechno se změnilo.
Ne, nezměnilo se nic. Prázdnota slov
útěchy, proplouvají jako voda, Sázava
v našich prstech (tvoje nehty a šampaňské
vdycky jen šampaňské, pro nás dvě)
Co se nám musí ještě stát? Kolik dětí
a milenců přijde a pomine? Stát zase
na břehu, kameny, iluze jistoty:
chodili po nich ti, kteří nám zemřeli
Přátelství se enou, tady jsme vyrůstaly
my, zarputile tvrdé y přísudečné.
Noc, do ní v extázi křičíme své sny
neboť jen zpívat nestačí. Kdo umí zpívat oheň?
Holčičky, co se kdysi minuly. Indiánky pomalované
tak jako naše dcery dnes. Bez varování
a pozvolného budování. S tebou. Napořád, teď.
Víš, co se šeptá o průhledných
ještěrkách? Pohyby v útrobách, kůe
z elektřiny. V soutěsce, štěrku se vyskytnou
znamení, uvidíš je, a ke mně půjdeš.
Nechci nikomu patřit. Zapadnem do sebe
v naprosté tmě, nuceni k mučivému tichu.
Kdy ty jsi moje doma, říkáš pak a já
nemůu snést ten stesk. Pomeranč
jistěe rozpůlený, na samé hraně stolu.
Zatím převracej významy, vyhřáté kameny,
ještě. Čas bez legend. Něco se ale chystá.
Skutečné tvary hrází poznáme,
a kdy bude řeka pryč.
Vstaneme brzo. Nenech mě spát,
nenech mě snít příliš dlouho. Plody
se rozevřou, výtrusnice a jiné, další výrazy,
které jsi u tak dlouho neměl v puse.
Rukou mi projdou mnohé tvary
květů, brzy, u brzy skončí vegetační
řád. Klid před koncem, taky ho cítíš?
Půjdeme travou plnou potomků,
budeme velmi ohleduplní. Dívej se
na mě, ne to vyslovím naposledy, zatímco
na stráni bělá a fialoví, bělá a fialoví vřes.
Měla jsem ta jablka krájet s tebou.
Zaklapnout notebook. Ořezat k jádřincům
a k roku 1982, pětiletá na břehu Sázavy
v zářivém tričku s nakousnutým jablkem
s nápisem Apple (a teď mi dochází
e bylo reklamní, z voňavé krabice od tety)
piškoty kladu do tlamy černým psům
našich sousedů arabistů. Arslan znamená lev
Chalva znamená sladká. Učíš mě ovoce.
Na kostrbatém palouku s výsekem protějšího
břehu zpíváme spolu, přese všechno:
My bonnie is over the ocean.
My bonnie is over the ocean.
Jen co odjedeme, vše se začne dít:
Sítě se zacelí, trhliny, které zely
lepkavé zbytky na stěnách zastřeny
v kumbálu (u to slovo zaobluje!)
kulatá symetrie hnízda lesních vos.
Obcházíš mě, kdy tu tak sedím na kameni, tati.
Bezradně překáím, jak překáejí jen děti.
Ty, plný velkých starostí, v rybářských holinkách
s rybářskou kocovinou (ještě netuším, co to je
tak se jen vyhýbám a nechávám tě spát).
Učíš mě. Všechny názvy. Všechny varianty.
Způsoby, jak být sama, mlčky rozšklebovat
původně nepatrnou ránu. Lýtko, lýko
stiskněme čelisti a smlčme je, pravopisné hnidy
pedantská slova nevyjmenovaná. Marně
podávám odvolání. Rozpočítaná
na schodech, v mechu a kapradí
ony to odtlumí. Měkce, viď, Týnko, měkce.
Předjaří. Prý kapraď samec, přitom stvoly
zavinuté jak houslový klíč, jako ruce novorozence
(pěstičky a jiná slova, jich se lze ostýchat).
Kamení ještě zranitelné. Křehkost mezistavů.
Kdy svítá, musím bdít, přikládat odstíny
jak sklíčka na měření zraku. Kontury, šrafování
děje postupné, tiché. Děje postupné, tiché.
Uprostřed řeky, proudu, v ranním oparu
a prvním jiskření, copak mi přineseš?
Čas ještě před jmény, čas před prosvětlením.
Dětskýma rukama odnáším staené maso
precizně očištěné. Záškuby nervů ještě na pánvi,
chráněni krápníky úhořích kůí. Impatines noli-tangere.
Počkat si na zralost, na rozprsknutí zrn.
Třicátý srpen (u zase předbíhám!)
jsou malé Dušičky. Jak se poznáme
a se narodíme příště? Nevysvětluj,
prosvětluj. Dušemi se neplýtvá, hlouběji
stiskneš mi ruku a trpělivě, v dřepu, klacíkem
pobízíš slepýše, dokud se neodvine z cesty.
Slepýš, uovka, volavka, netopýr
celý arzenál chráněných ivočichů
teď: zakloň hlavu, ať zachytíš ten let!
Světlo je tvárné, u víš, změní tě. Změkčí
pracnost spánku i útrpnost uvykání
za nocí, za nocí, za nocí
osamělých jak femme fatale.
Simona Racková (1976) je básnířka, redaktorka, editorka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK. Od roku 2013 vede recenzní rubriku literárního časopisu Tvar. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). V roce 2007 debutovala sbírkou Přítelkyně, roku 2009 vyšel soubor dvanácti básní o Benátkách Město, které není. V roce 2015 vydala sbírku Tance. Je laureátkou Dráďanské ceny za lyriku 2016.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.