Vlasta Chramostová

Když (ještě) hrdlo svíral strach

Jména dvou významných představitelek československé předlistopadové opozice, a také autorek Listů, zaznívala v minulých týdnech častěji. O Libuši Šilhánové, která nás v říjnu opustila, píšeme na straně 13. Herečka Vlasta Chramostová oslavila 17. listopadu, v den výročí znovunabytí svobody, devadesáté narozeniny.

Obě signatářky Charty 77 stanuly společně v dubnu 1989 před soudem poté, co otevřeným dopisem vedoucím představitelům protestovaly proti brutalitě policie během tzv. Palachova týdne v Praze. Soud to kvalifikoval jako trestný čin útoku na státní orgán a odsoudil je na tři měsíce do vězení s podmíněným odkladem. Dobu, kdy režim už byl v úzkých, ale o to zuřivěji kopal, připomínáme úryvkem z pamětí Vlasty Chramostové z roku 1999.

-red-

Při prvním výročí týdne palachovských demonstrací v lednu 1990 mě na oslavu nikdo nepozval. Byli tam samí noví lidé. Nevěděli nic o disentu, nevěděli, že jsme byly Libuší Šilhánovou za palachovský týden v posledním roce totality souzeny a odsouzeny.

Když jsme tehdy v roce 1989 po onom dramatickém týdnu, plném policejního násilí a rozhořčení občanů, poslouchali ze Svobodné Evropy dlouhé seznamy umělců, kteří podepsali Prohlášení kulturních pracovníků, přiznávám, že jsem poslouchala s dojetím. Konečně! Slyšela jsem jména kolegů, o nichž jsem vždycky věděla, že mají stejné názory jako já. Jenom s jejich veřejným projevením měli dvacetileté zpoždění. Hlavně, že každý den přibývala nová jména.

(...)

V pondělí 10. dubna 1989 jsem měla první soud. Druhý den – naštěstí – nástup na urologii. Do neděle šestnáctého mě tam trápili s cystoskopií, injekcemi, ale byla to radost v porovnání s představou vězení. Trápila mě však ještě jiná starost. Čtrnáctého Standovi paní profesorka Boguszaková laserem svařovala další výron do oka. Vidět líp nebude, ale snad se to lokalizuje a zastaví.

Sedmnáctého dubna 1989 slavila Marie Tomášová šedesátiny a Otomar Krejča nás pozval do hotelu Forum. Takový drahý podnik nebyl už dlouho pro nás. Tak v noci buřt na stojačku u stánku na Václaváku. Šli jsme se tedy trošku pomět a pozdravit Mařenku. Při jedné bouřlivé demonstraci na začátku roku šla na Václavák, a když kolem prchali demonstranti před vodními děly, klidně usedla uprostřed náměstí na lavičce a nechala se zmáchat od hlavy k patě: „Měla jsem dobrý pocit, že jsem udělala a dala, co jsem mohla, byla jsem tam za tělo, za kus, aby bylo vidět víc vzbouřenců.“ Mařenka-orchidej, jak ji jednou pojmenoval Standa. Krásná, křehká i silná, zvláštní bytost. Hodná úcty.

Od rána před soudem jsem se třásla jako ratlík, v puse sucho. Už večer jsem si připravila dvě velké cestovní tašky na dvě různé cesty. Jedna varianta byla pro případ, kdyby nám to dali natvrdo a po odchodu ze soudní síně nás vedli rovnou do basy. Obsah byl promyšlený podle rad zkušených kamarádek, které měly vězení za sebou. Druhá taška byla do nemocnice na týdenní injekční kúru. Urologické potíže mě trýznily, bylo mi moc zle. Ale vidina, jak zalezu do čisté špitálské postele, se rovnala nebi.

K soudní budově Prahy 2 na třídě Lidových milicí 13 jsme ovšem kráčeli energicky a odhodlaně. Staník povzbuzoval: „To víš, že to zvládneš, Ferdo, já o tobě nepochybuju.“ Vchod do budovy, stísňující normalizační normalita, příšeří. Schody a chodba s hroznou olejovou zdí, odporné barvy. Socialistický ouřad, budova zatuchlá i ve zdech, oprýskané obyčejno, neosobní prostředí tam, kde se odehrává tolik lidských dramat.

Sedativa vzít nemohu, potřebuju jasnou hlavu. Vysychá mi v ústech, navíc beru antibiotika. Doktor Motejl pro mne u soudu žádá pití. „Užívá léky, při kterých musí pít, jinak by nemohla odpovídat.“ Vyšli obhájci vstříc, začíná to dobře. Když jsme před začátkem seděly s Libuší na lavici obžalovaných, moc se nám hodilo, že jsme si mohly sodovkou připít na její šedesátiny, které připadly na ten soudní den. Sklenici jsem držela a tiskla tak silně, až se mi ruce uklidnily. Herecké soustředění pomohlo jako tolikrát. Nalila jsem a nabídla Libuši pití, dlouze jsme si pohlédly do očí a jen my víme, na co všecko jsme to připíjely. Aby nás nezavřeli natvrdo a abychom obstály! A přežily to! Některé představy vězeňského života mi naháněly hrůzu. Hlavně, že by mi nedali léky.

Na únosnou míru jsem se uklidnila, když povstal žalobce, starší muž, od pohledu dogmatik, funkcionář, milicionář. Vzhledem aspiroval na roli hodně nízké šarže ve filmech Formanových. Byl na infarkt. Třaslavým a rozčileným hlasem říkal neuvěřitelné věci a ruce s listinami se mu i s pevnou podložkou desek klepaly. Pochopila jsem, že se nás bojí víc než my jeho. Strach nenaháněl. Řeč a formulace byly z doby, ze které sem přišel. Svým chováním napomáháme americkému imperialismu, a oni nám zatím rozvracejí republiku. Po některých obzvláštních výtečnostech se přátelé, kteří nám rozhodně nechtěli přitížit, nedokázali nesmát. Žalobce se potil, ale soudní síň vyklidit nenechali. Socialismus, naše budovatelská práce, a oni se neštítí ve své zášti rozhazovat po našich polích mandelinku bramborovou. Ten ničím nenarušený slovník starý čtyřicet let v něm zrezivěl – až vzbudil můj soucit.

V závěrečné řeči jsem mimo jiné řekla: „Stojím před soudem, ale necítím se vinna, protože jsem souzena za své přesvědčení, za odlišný politický názor, za svůj nesouhlas s praktikami a represemi normalizačního režimu, za nesouhlas s jeho (tak často) dezinformujícími sdělovacími prostředky a difamačními útoky na nepohodlné jednotlivce a skupiny aktivních občanů, kteří se nemohou stejně veřejně bránit. A to všechno v době celosvětového prozírání, kdy se na mezinárodních fórech účastnické státy – včetně našeho – zavazují, že budou spolupracovat, uznávat, prohlubovat a podporovat ovzduší vzájemné snášenlivosti a úcty.

Přesto se chci z tohoto místa obrátit na ty mocné, ve kterých neodumřela lidskost – aby nechali žít a propustili Stanislava Devátého, kterého jmenuji za jiné opravdové a statečné mladé lidi, protože se rozhodl na protest proti bezpráví držet hladovku a právě v této chvíli leží ve vězeňské nemocnici a je ohroženo jeho zdraví, ne-li život.

Na závěr chci za sebe vyslovit naději, že tento proces je poslední, který je veden proti českým herečkám. Jsem totiž za padesát let naší novodobé historie už třetí členka Vinohradského divadla, která stojí před soudem.

Nesrovnatelné, ale přece:

Anna Letenská byla popravena za schvalování atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha,

Jiřina Štěpničková prožila padesátá léta ve vězení, protože se pokusila v praxi uplatnit článek 13 Všeobecné deklarace lidských práv, která říká, že každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní,

– nu, a já, třetí v té neblahé řadě, jsem už byla jenom na dvacet let zbavena možnosti vykonávat své povolání - a před tímto soudem stojím za schvalování pietního aktu.

A končím s jistotou Antigony, že můj čin by jistě schválili všichni, kdyby jim hrdlo nesvíral strach!“

(Titulek redakce.)

Vlasta Chramostová: Vlasta Chramostová, Doplněk, Brno 1999 ve spolupráci s nakladatelstvím Burian a Tichák, s. 15–19.

Vlasta Chramostová

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Vlasta Chramostová

Když (ještě) hrdlo svíral strach

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu