Jan Novotný

Tři města v Evropě

Nejpůsobivější pohled na Londýn je z návrší před greenwichskou observatoří. Odděluje ji od města zelená louka, pod níž je na pravém břehu Temže jen nenápadná královnina rezidence a budovy námořní školy. Za řekou se zvedá panorama města, které lze snad vystihnout slovy fantaskní či přízračné. Mezi historické budovy se směle vklínily a podstatně je přerostly mrakodrapy. Už je jich asi padesát. I svatopavelská katedrála či Tower se ve srovnání s nimi ztrácejí. Nové stavby se leckdy neřídí pravými úhly a přímými liniemi. Jedna z nejvýraznějších věžovitých staveb je pro svůj tvar nazývána okurkou. Poschodí londýnské radnice vypadají zvenčí jako spirála navinutá na válec. Naproti budově Parlamentu je za řekou obří kolo s kabinkami, které během půl hodiny vynesou návštěvníka nahoru a zase dolů. Nelze přitom říci, že by Angličané nectili tradice. Už z letadla jsme večer pátého listopadu viděli ohňostroje a zářil jimi celý Londýn. Uplynulo čtyři sta jedenáct let od chvíle, kdy byl ve sklepení parlamentu dopaden Guy Fawkes, který tam nanosil střelný prach a chystal se jej zapálit ve chvíli, kdy k poslancům bude promlouvat král. Citové pouto k minulosti však nebránilo Londýnu, aby zůstal i do budoucna živým, nezakonzervovaným městem.

Byl jsem letos také ve městě, které je v tomto ohledu pravým opakem Londýna. Jsou to Benátky. Na ostrově založeném přímo na dně laguny je jeden palác vedle druhého, nové stavby by znamenaly drastický zásah a působily by jako vetřelci. Benátky i jejich přidružené ostrovy Murano a Burano se staly muzeem, které však nepůsobí muzeálně – člověk jako by se na uličkách Benátek ocitl mezi aktéry na scéně jakéhosi obrovského živého divadla. Je to snad jediné evropské město totálně bez aut, a dokonce i bez bicyklů, které by bylo třeba neustále přenášet po schodištích na můstky nad kanály. Soukromou dopravu tu obstarávají nohy a lodičky a veřejnou dopravu lodě.

Třetí způsob vyrovnávání se s plynutím času představuje Paříž. Ta prošla radikální modernizací už v devatenáctém století za Napoleona III. Byla protkána sítí hlavních tříd, která je přímková, ale nikoliv pravoúhlá, jak to nejlépe ukáže pohled z Eiffelovky. Ta – spolu s chrámem Sacre-Coeur – přibyla již v 19. století k pařížským dominantám, jako jsou Notre-Dame, Panteon či Invalidovna. Zprvu byla většinou Pařížanů nevítána – Maupassant prý chodil do kavárny v jejím nitru se zdůvodněním, že je to jediné místo, z něhož to monstrum není vidět. Pro mrakodrapovou Paříž bylo zvoleno oddělené místo – čtvrt Defence. Byl jsem tam vloni a vzpomínka na ni působí podobným dojmem, jako by všechny londýnské mrakodrapy byly sneseny na jedinou předtím prázdnou plochu. Pouze geometrie staveb je výrazně pravoúhlá – snad dědictví Descartovo? Nezapomenutelné je Veliké Okno (La Grande Arche), jímž by se dal klidně protáhnout napoleonský Vítězný Oblouk stojící nedaleko odtud. Seina se vine Paříží podobně jako Temže Londýnem – na pohled však vypadá jaksi zřetelně intimnější. Kupodivu má čtyřikrát větší průměrný průtok. Temži, kdysi prý jedné z nejšpinavějších řek světa (to už dávno neplatí), patrně přispívá blízké moře – jak jsem se dověděl později, lze na ní pozorovat i příliv a odliv.

Londýn, Benátky i Paříž jsem mnohokrát viděl v nejrůznějších filmových záznamech, znovu jsem si však ověřil, že přímému kontaktu se nic nevyrovná – teprve jím město vstoupí člověku do srdce. Patrně to souvisí s tím, že i při letmé návštěvě se cítíme aspoň na chvíli jako spoluúčastníci lidského hemžení.

Myslím na budoucnost svých milých tří měst: Zůstane Londýn navzdory brexitu neoddělitelnou součástí Evropy? Poradí si jednou Benátky se stoupajícím mořem? Vrátí se do Paříže bezstarostnost krutě narušená atentáty?

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Tři města v Evropě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu