Karel Hrubý

Krize identity?

Euroatlantická civilizace zažívá už delší dobu proměnu své identity. Přicházela pozvolna počínaje renesancí a osvícenstvím i společenskými převraty konce 18. a začátku 19. století, které postupně vyvazovaly evropskou i americkou společnost z pout feudální hierarchie, z jednotné ideologie křesťanského světového názoru a uvolňovaly názorové dogma a regule morálního života prvky racionalismu vedoucího k uplatnění principů plurality, tolerance a samostatnosti jak individuálního, tak kolektivního života.

Nebyl to proces jen ztrátový, jak ho viděli stoupenci dřívějších pořádků a dřívějšího způsobu myšlení i života. Přinesl bohaté rozmnožení kulturního života, dával nový význam pojmům svobody, nezávislosti a spravedlnosti (který obohatil zejména o aspekt sociální), uvolnil vědecké a technické myšlení, otevřel bránu racionální organizaci a vyšší produktivitě výroby – a tím pomáhal k zvýšení vzdělanosti a životní úrovně společnosti.

Technický a průmyslový rozmach však přinášel nejen obohacení materiálního i kulturního života, ale také nový způsob myšlení a hodnocení a tím i nová úskalí svobodě a nezávislosti člověka, které z této proměny vzešly. Člověk uvažuje stále více podle metod, které mu vnucuje technicky rozvinutá civilizace s masovou mediální komunikací než podle své hlavy, svého svědomí a zkušenosti. Ortega y Gasset ukázal na četná úskalí masovosti moderní společnosti, Michel Foucault odhalil vliv státu na myšlení a chování obyvatelstva metodami tzv. governmentality, která se snaží dostat pod centrální kontrolu návyky, myšlení a hodnocení občana a manipulovat jeho postoje i vědomí způsobem žádoucím pro režim nebo určitý politický tábor.

Toto nové ohrožení svobody a autonomie člověka se strany sociálního, politického i kulturního systému se zřetelně projevilo v krizi, která se na konci první světové války zmocnila válkou postižených mas evropského kontinentu. Nesmyslné masové zabíjení, které válka přinesla, vyvolalo pochybnosti o správnosti cesty lidstva, o smyslu jejího technického pokroku, o dosavadním uspořádání společnosti. Mnoho lidí se ptalo, zda vůbec cesta hospodářského pokroku a demokratického uspořádání, které nebylo s to válce zabránit, je ve světle této katastrofy smysluplná, a hledalo cestu novou, která bude založena na jiných předpokladech a jiných cílech. Velká část se upínala k bolševickému převratu v Rusku. Jak později vzpomínal Jindřich Chalupecký, evropská civilizace po první světové válce ztratila důvěru sama v sebe. „Vědecký a technický pokrok, křesťanství a humanitní ideály, vše se nyní zdálo pouhou iluzí. Neúprosný chod dějin jen ukazoval znovu a znovu bezmoc člověka. Komunismus (...) dokazoval, že právě nyní dějiny otvírají člověku možnost, aby z říše nutnosti vstoupil do říše svobody. Dával naději i návod k jednání.“ (CHALUPECKÝ Jindřich, Literatura a svoboda. Literární listy roč. 1/1968, čís. 14, s. 9.)

Jiní (např. někteří němečtí, italští, ale i maďarští či polští politikové) se tehdy naopak domnívali, že je třeba posílit národní pouta, zocelit národ militantní organizací a nacionální výchovou v kompaktní společnost, z níž je třeba vyloučit vše cizí. Ve svém pocitu křivdy, způsobené podle nich poválečným uspořádáním Evropy (dohodami tzv. mírových konferencí po první světové válce), které jejich státy odsoudily k podřadné roli v rozdělení vlivu, území, přírodních zdrojů atp., chystali se k odvetě, která měla jejich národu přinést zasloužené místo na slunci světa. Fašismus, nejdříve v Itálii, později v jiné verzi (rasistické) v Německu a ve vojenské formě ve Španělsku a jinde, vyhlásil za svého nepřítele demokracii, která v jeho očích oslabovala společnost, a dal se na cestu autoritativního uspořádání státu a společnosti v přípravě agrese proti „starému světu“.

Recept jedněch (převážně krajně levých) i druhých (zpravidla extrémně vypjatých nacionalistů) však vedl jen k novému střetu nestejných zájmů a ideologií a k nové katastrofě, která přišla v podobě druhé světové války, jejíž zničující potenciál předčil všechny obavy.

Po jejím konci se zdálo, že většina evropského lidstva pochopila zhoubnost „samospasitelných“ autoritativních režimů a izolujících nacionalismů a že se vrací na cestu demokracie, tolerance a vzájemné spolupráce. Aby se starý kontinent do budoucnosti vyhnul dalšímu válečnému konfliktu, a tím i ničení svých lidských i materiálních zdrojů a kulturních statků, vznikl po druhé válce pokus o uspořádání spolupráce evropských států na principech demokracie, sebeurčení a vzájemné solidarity, jejímž výrazem se měla stát Evropská unie. Stranou zůstal v té době jen Sovětský svaz s řadou svých satelitů, ale i tam zpočátku věřilo mnoho politiků a značné proudy společnosti v postupnou demokratizaci (např. i prezident Beneš se svým poválečným konceptem spolupráce se SSSR a s plánem „socializující demokracie“). Toto očekávání se však v dalších desetiletích nenaplňovalo. Naopak, sovětský blok upevňoval diktaturu jedné strany a expandoval do dalších světadílů – teprve osmdesátá léta odhalila naplno jeho bezvýchodnost a přinesla rozklad. Zdálo se, že autoritativní metody řízení společnosti dosloužily a že princip demokracie a mezinárodní solidarity zvítězil na celé čáře.

Důsledky občanského odzbrojení

Evropská unie, která od padesátých let nabývala stále na rozsahu a která byla po roce 1989 rozšířena i o státy někdy komunistické, se však nyní rovněž dostává do krize. Ta má však zcela jiný charakter, než byly krize, jež vedly k oběma světovým válkám. Pravicoví a levicoví extremisté v této krizi hrají zatím jen okrajovou roli, třebaže jejich vystupování je nejhlasitější. Jádro těžkostí se vynořilo v samém centru politické moci, ve vztahu mezi jednotlivými členy a centrální složkou této evropské organizace. Příčin, které vedly k napětí mezi jádrem a periferií, bylo mnoho, žádná však nebyla tak zatěžkávací zkouškou soudržnosti jako nedávná havarijní situace některých jihoevropských států, která zejména v Řecku hrozila státním krachem, a současná invaze uprchlíků z Blízkého východu a z Afriky (a možná, dodejme, i dnešní problém brexitu). Nejde už o krizi demokracie jako po první světové válce, o hledání cest, jak ji nahradit účinnějším a spravedlivějším uspořádáním států a společnosti, ani o takovou krizi hospodářskou, která by volala po zcela novém modelu hospodářského života, ale o krizi solidarity, která mezi jednotlivými státy přestává fungovat.

Jde přitom o krizi, která se netýká jen národní společnosti české, ale která se projevuje ve většině industriálně a technologicky vyspělých společnostech. Ozývá se zřetelně ve Francii, v Anglii (brexit), Holandsku, Rakousku, nově i v Německu, kde nacionalističtí fundamentalisté a populisté (Pegida, AfD, nově také zpátečnické hnutí „Reichsbürger“) vedle agresivních neonacistů vedou útok proti demokratickému státu a humanitní morálce. Nejnovější projev tohoto znejistění poskytují dnes na druhé straně Atlantiku i Spojené státy americké, kde prezidentské volby vynesly do popředí otřes dosavadních principů a posílily skepsi ke schopnostem a možnostem demokratického státu a jeho dosavadního establishmentu v nečekaně široké podpoře populisty Trumpa.

Ve státech, které prošly komunistickou „převýchovou“, však je tato krize daleko hlubší než v západní oblasti euroatlantické civilizace. Neboť zde zasahuje společnost prošlou desetiletími komunistické diktatury ve stavu nejdříve převážně vynuceného, posléze však dobrovolně probíhajícího občanského „odzbrojení“. V komunistických diktaturách se společnost postupně vzdávala práva na spoluúčast při řízení státu a jeho institucí, zvykala si postupně na skutečnost, že jakýkoli samostatný názor, jakákoli kritika politických institucí je nejen nebezpečná, ale i neúčinná. Podlehla této pasivitě a svodu „jistot“, které nabízela státní péče komunistických států náhradou za zničení svobody, humanitní morálky a občanské společnosti. (Velmi konkrétně a srozumitelně toto postupné „odzbrojení“, toto postupné vzdání se nezávislosti a své identity popsal disident Václav Havel v příběhu zelináře a úřednice v Moci bezmocných).

I náš dnešní podíl na této krizi je typicky „východoevropský“, Po letech, kdy převažovalo ulehčení z toho, že jsme se zbavili nadvlády sovětského „patrona“, proti jehož neklidnému nástupci Rusku se můžeme opřít o Evropu a NATO, přichází nespokojenost se západními spojenci, kteří tendují k rozhodnutím, jež jsou někdy v rozporu s našimi sklony, našimi návyky, náladami i úmysly. Ukazuje se to nejzřetelněji ve vztahu k uprchlíkům z Blízkého východu, k nimž se země ve východní polovině kontinentu chovají odlišně než západní Evropa. Tyto země ve východní části Unie včetně České republiky, jejichž obyvatelstvo přispělo nakonec velmi aktivně k rozbití okovů diktatury (zvláště výrazně Maďarsko a Polsko), ještě donedávna vyjadřovaly zřetelnou snahu „vrátit se do Evropy“, kam kulturou a historií neoddiskutovatelně patří. Nyní se naopak objevují snahy uvolnit tuto vazbu na západní demokracie, zbavit se politické „závislosti“ na EU (u nás o to usiluje zejména V. Klaus) a na USA (M. Zeman kritikami USA a sympatiemi k Číně, Rusku a Trumpovi); z nejvyšších míst zaznívá chvála postojů Visegrádského svazku, v němž současně dominují vlády Kaczyńského a Orbána se silně nacionalistickými a autoritativními sklony. Hledání „národní cesty“ v řešení soudobých problémů se dává přednost před kolektivním souručenstvím Unie.

Oblasti Evropy, které donedávna byly v satelitní podřízenosti komunistické velmoci, projevují tu nápadně podobné postoje. Projevy nevole a nepřátelství vůči uprchlíkům jsou ve východní části Německa zřetelně častější a brutálnější než v části západní. Země tzv. Visegrádské smlouvy, které podobně jako východní Německo prošly dlouhým obdobím komunistické diktatury, projevují podobnou nevoli, i když násilná agrese vůči uprchlíkům tu není tak silná. V Polsku a Maďarsku, kde před druhou světovou válkou byly režimy se silnými autoritativními až fašistickými sklony, lze ještě tento odpor k vylučování všeho cizího z „národního charakteru“ částečně pochopit historickým resentimentem vlastní „výlučnosti“ zejména u pravicové části jejich společností. Ale obtížnější je pochopit podobný postoj k uprchlíkům v zemích, kde demokracie byla pevněji zakotvená v morálce humanitní a křesťanské, jako byly české země a Slovensko. Čím si vysvětlit změny této orientace u značné části naší společnosti?

Přizpůsobivost z pohodlnosti

Přizpůsobivost je nesporně nezbytnou vlastností každého živočišného druhu, který usiluje o přežití. Podmínky života se časem mění, kdo se jim nepřizpůsobí, zahyne. Ani v životě národů a států to není jiné. Vedle této dlouhodobé „existenciální“, biologicky zakotvené sebezáchovné přizpůsobivosti je ovšem také přizpůsobivost krátkodobá, oportunní, která se projevuje zejména v situacích, kdy politické parametry života se náhle mění, jako tomu bylo např. po únoru 1948 anebo v počátečních sedmdesátých letech po obnovení konzervativní vlády „normalizátorů“. Nejde o přizpůsobivost vrozenou, ale o přizpůsobivost naučenou, často vynucenou, příp. vykalkulovanou. Nejde už o to být, či nebýt, ale spíše o to, jak být za daných poměrů, abych „dobře přežil“, nebo taky někdy z obavy, „abych příliš nevyčníval“ z masy kolem sebe.

Takový přizpůsobivý člověk se vzdává všeho, co by ho mohlo přivést do konfliktu s vžitými či nově šířenými společenskými (též politickými) normami a vzory. Ve své snaze o bezstarostné „proplutí“ životem (zajištěným „jistotami“) se stává otrokem nálad, vlivu propagandou či nesamostatnými médii vtloukaných názorů, hodnot a vkusů. Funguje spíše jako robot (Erich Fromm) než jako sebevědomé individuum, stává se lehkou obětí demagogů, populistů, kteří užívají komunikativních technik k tomu, aby manipulovali co nejvíce lidí ke svým účelům. Trvá-li takový postoj celá desetiletí, zanechá v člověku trvalé následky. Protože je politicky bezmocný, přestane se o politiku starat; protože život v drsných podmínkách diktatury vyžaduje jistou mravní otrlost, přestane se starat i o to, co je a co není morální, spokojí se jen s hodnocením toho, co je pro něho prospěšné a co naopak nevýhodné. Spokojí se s jistými normami slušnosti v každodenním životě, s dobovými konvencemi, které umožňují vyhýbat se konfliktům (se společností, se svým vlastním svědomím) a proplout tak bezkonfliktně každou situací. Tento návyk působí v části naší společnosti podnes.

Uprchlíci, šance politického marketingu

Zcela zvláštním problémem v naší dnešní společnosti se zdá být problém uprchlíků. Je to ovšem problém většině dost nejasný a významově rozplizlý. Pro jedny je to ohrožení naší národní podstaty, národní čistoty (a kupodivu u národa, jehož značná část se hlásí k ateismu, také obavy o ohrožení morálky založené z větší části stále na mravním kodexu křesťanství). Pro některé dokonce přijetí uprchlíků přinese nebezpečí teroristického ohrožení a s ním spojeného rozvratu veřejného pořádku.

Řešení otázky uprchlíků není jistě hlavním, resp. centrálním problémem našeho státu a naší společnosti. Máme dost jiných těžkostí s kulturou domácího politického života, ozývá se stále nedořešený přechod ze státního kapitalismu do svobodného trhu, který byl provázen privatizačními podvody a úplatkářstvím, nedaří se nám dostat media na úroveň nezávislé a odpovědné žurnalistiky, potýkáme se s řadou těžkostí v mnoha oborech denního provozu. Také integrace uprchlíků do života české společnosti je jistě provázena řadou těžkostí, které nelze podceňovat. Ale panické až hysterické nálady ohledně přijetí několika set uprchlíků jsou vážným symptomem procesu, který vyvolává nebezpečí občanské rezignace.

Ve skutečnosti nejsou uprchlíci pro Českou republiku žádným tak vážným problémem, jak se nám někteří poplašení politikové a část médií snaží namluvit. Jeden uprchlík (včetně dětí) připadne na 15 tisíc, či v závažnějších situacích na 3750 Čechů a Moravanů – podle toho, mluví-li se o nynějších pěti stovkách uprchlíků, či o kvótě, kterou bychom měli splnit a která je kolem 2000 osob. V ČR je zhruba 6300 obcí, z toho 4800 menších než tisíc obyvatel. Do těch se uprchlíci nepohrnou, budou je lákat spíše větší místa s rozvinutým hospodářským životem. To znamená, že zbylých zhruba 7,5 milionu obyvatel větších míst ČR bude „čelit náporu“ buď pěti set, nebo potrvá-li příliv a přijme-li vláda unijní „kvóty“, dvou tisíc uprchlíků. Jeden uprchlík tedy připadne buď na 15 000 obyvatel, zůstane-li u 500 uprchlíků – anebo na 3750 obyvatel, stoupne-li jejich počet na čtyřnásobek, tj. 2000 osob. Vezmeme-li za základ těchto „hrozivých“ 2000 příchozích, znamená to, že do stotisícového města přijde během dvou tří let 27 uprchlíků, tj. zhruba 6–7 rodin (čtyřčlenných, tříčlenných, dvoučlenných, plus několik osamělých osob).

Do malého desetitisícového městečka to budou necelí tři uprchlíci, jedna rodina. To je jistě organizačně i hospodářsky zvládnutelné a také duchovnímu resp. kulturnímu životu domácího obyvatelstva tím nehrozí žádné nebezpečí „islamizace“, a to ani tehdy, kdyby se usídlení uprchlíků nedělo plošně a docházelo v některých místech k větší koncentraci. Teror, kterým se straší, pak není vázán jen na proud uprchlíků, ale spíše na vycvičené teroristy vysílané i jinými cestami než proudem nešťastníků, kteří válkou ztratili domovy. Ostatně zažíváme také v Evropě i v USA teror vycházející z hnutí neofašistů nebo fanaticky pomýlených jednotlivců z domácí populace, který nás tak nevzrušuje. Teror není jen hnutí, je to zvrácené pojetí lidského poslání.

To nevylučuje, abychom podporovali ochranu hranic Unie, abychom vylučovali z práva azylu lidi hledající jen ekonomické výhody nebo osoby podezřelé z úzkých vztahů k IS a podobným organizacím. Vyžaduje to také, abychom mezi své priority zařadili pomoc nejen přijatým uprchlíkům při integraci do naší společnosti, ale pomáhali také postiženým zemím k návratu klidu a domácí prosperity.

Skutečným problémem nejsou tedy uprchlíci, ale strach z uprchlíků, strach z toho, že by mohli ohrozit dosavadní navyklý způsob našeho života. (Připomíná to postoje diktatury, která preventivně deklasovala občansky každého, kdo by mohl ohrozit její „socialistické“ = diktátorské zřízení, např. svým „nevhodným třídním původem“, svým odlišným světovým nebo politickým názorem ap.) Nepřihlíží se k jejich skutečnému počtu ani k tomu, že to jsou lidé sami utíkající před terorem fundamentálních islamistů (IS) nebo před hrůzami války, ale v každém se vidí možný misionář islamismu, ne-li (mohl by být!) potenciální terorista. A tento strach je pilně přiživován některými i vysoko postavenými politiky a některými médii, protože je lehké ho u společnosti vyvolat a proměnit v politický kapitál (u medií i v kapitál finanční). Populisté hodí na politický trh zjednodušenou nálepku, strašidelný obraz budící obavy, a tuto nálepku pak účelově používají k rozdmychávání emocí. Kdo nemá svůj zdravý rozum, snadno se na tu mucholapku strachu chytne.

„Problém uprchlíků“ se tak stává jedním z mocných prostředků, který má jistým politickým kruhům dopomoci k tomu, aby identita české společnosti byla vrácena zpět do stavu úzkosti a občanského odzbrojení, do něhož byla tlačena čtyřiceti léty komunistické diktatury. Neboť tento stav úzkosti, ohluchlosti, bezmoci a uzavřenosti v malém každodenním životě, tato rezignace na pohled z vyššího hlediska, na občanskou angažovanost, spojenou s rozvahou, rozhledem, odvahou a ovšem také s rizikem nasazení, je živnou půdou pro jitření iracionálních strachů, které volají po ochraně a silném ochránci. Jedni ho vyhlížejí v putinovském Rusku, demonstrujícím militantními zákroky vůči Ukrajině a v Sýrii svou vůli k obnovení velmocenského postavení někdejšího Sovětského svazu. Druzí ho vidí v alternativních programech populistických hnutí v Evropské unii, která podporují svou sympatií i účastí na jejich shromážděních a rétorickými vystoupeními. A jedněm i druhým vyhovuje ten stav občanské rezignace (projevující se mj. trvale katastrofálně nízkou účastí ve volbách!), toto podléhání zdravého rozumu temným „bolestem břicha“, naplněného úzkostmi z ohrožení svého „klidného a bezpečného“ osobního života. Neboť to žene sympatie jinak politicky lhostejných potenciálních voličů na jejich mlýn.

Krize solidarity – anebo krize identity?

Krize evropské solidarity se ovšem neprojevuje jen symptomy, které se vynořily v souvislosti s proudem uprchlíků, valícím se do západních zemí. Krizi lze pozorovat např. i v obtížném dosahování solidární jednoty členů Unie v zahraničně-politických vztazích a akcích, zejména v postojích k diplomatickým a militantním výbojům Ruska nebo k řešení syrského konfliktu. Nestejně se také stavějí různé státy k uplatňování občanských i lidských práv, jak ukazují zejména dnešní vlády v Polsku a Maďarsku, které omezují pravomoc soudů, univerzalitu práva, svobodu tisku a slova. Ale problém, který je spojen s přijímáním uprchlíků, je snad nejzřetelnějším symptomem toho, že vztah k vůdčím hodnotám Unie je ještě stále zatížený odlišnostmi ovlivněnými nacionální minulosti.

Proto se také dnešní krize solidarity projevuje nejostřeji ve středovýchodní oblasti Evropy, která byla donedávna součástí sovětského bloku. Tam bylo vědomí společnosti vystaveno největšímu tlaku, který měl život a svět nazírat očima jedné ideologie; když tato zplaněla a nikdo ji nebral už vážně, byla v posledních letech režimů nahrazována nacionalistickou mentalitou. Ta posud v národní společnosti přežívá, nikoli však ve své humanistické podobě, v níž byla sebeobranným motivem národního obrození a zápasu za republiku, ale ve své vypjaté verzi, která nás od jiných národů odděluje. Nejde tedy jen o „problém uprchlíků“, ale o to, čím tento izolující nacionalismus nahradit: čím chceme či nechceme být, o jakou dlouhodobou perspektivu naší budoucnosti chceme usilovat, o jakou naši identitu se chceme přitom opírat, aby v ní promlouvalo také dědictví naší minulosti, našich historických zkušeností, které nabádají k solidaritě se světem, jehož dominantní hodnoty, které ještě nedávno byly ohrožovány diktaturami, jsou nám blízké. Evropská unie je při všech svých problémech a nedostatcích v prvé řadě a nezapomenutelně garantem toho, že v Evropě nebude už válek a nepřátelství mezi jejími členy. Je garantem toho, že bude i pro nás solidárním spojencem v obraně hodnot, které historie národa a zkušenost minulého století identifikují jako vůli k pravdě, nezávislosti, toleranci, demokratickým svobodám – a také k respektu vůči menšinám, úctě k životu a právům i těch „jiných“.

V dnešní krizi evropské solidarity jde proto v první řadě o porozumění tomu, oč chceme usilovat, v jakých vodách a s kým hodláme utvářet svou budoucnost. Jde o to, zda budou mít při utváření našeho života převahu střízlivý rozum, citlivé svědomí a historická zkušenost, či nezřetelné pocity strachu ze stálého ohrožení, které už v diktatuře jedné strany a jednoho názoru vedly k otrockému přizpůsobení se požadavkům mocných. Ty se i dnes projevují v pohodlné přizpůsobivosti „klidného života v privátním závětří“ bez občanské angažovanosti a ve stoupající lhostejnosti k demokratickému uspořádání života ve státě i na celém kontinentu.

Jde tedy o to, zda se budeme chovat jako svobodní lidé, kteří sebevědomě odmítají „sebeznevolnění“ strachem a stažením se jen na starosti své ulity každodenního života. Či zda přivykneme znovu lhostejnosti k tomu, co se děje ve světě, ve státě, co dělá život cenným, důstojným a smysluplným. Nehrozí nám už znevolnění nedemokratickým režimem, ale poddanství vyvolané vlastní netečnosti a přikrmované iracionálním strachem, který se stal účinným politickým prostředkem mocichtivých narcistů a politiků. Mělo by nás to alarmovat.

Karel Hrubý (1923) je sociolog.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Karel Hrubý

Krize identity?

Důsledky občanského odzbrojení

Přizpůsobivost z pohodlnosti

Uprchlíci, šance politického marketingu

Krize solidarity – anebo krize identity?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu