Pavel P. Kopecký

Peresova smrt – přetržení červené niti

Úmrtí Šimona Perese (28. září 2016) je především symbolickou záležitostí. Jeho odchodem se totiž přetrhla dlouhá niť personální kontinuity izraelské politiky. Ač byl již dva roky v důchodu, stále si udržoval neformální vliv na veřejné dění. Činil to s oprávněním veterána, jenž do neklidných poměrů Blízkého východu vstoupil s patronací Davida ben Guriona, prvního i třetího izraelského premiéra a autoritativního muže se sklonem považovat se za novodobého Mesiáše.

Peres byl od té doby de facto u všech klíčových okamžiků izraelských dějin. S ním definitivně skončila generace vůdců pocházejících z východní Evropy, odkud přišli do mandátní Palestiny, aby zde vybojovali obnovení tolik staletí neexistující židovské státnosti.

Šimon Perski se narodil roku 1923 v dnes běloruské a tehdy polské vesnici Višněvo. Jako devítiletý pak s rodinou přesídlil do Tel Avivu, koncipovaného coby město „nových židů“. Tamější atmosféra byla prosycena duchem budovatelů, ostatně s blízkými přebývali v Ulici práce. Nadějný Šimon se velmi činil v mládežnických hnutích a v patnácti odešel do osady Ben Šemen, aby zde žil v souladu s tehdejším heslem „měnit zem a s ní sebe sama“. Na znamení definitivního rozchodu s tradicemi diaspory si pak „odslovanštil“ příjmení. Tak se ze Šimona Perského stal Peres – Orel.

V jeho mladistvém rozmachu mu už nic nemohlo bránit. Vstoupil do polovojenské organizace Hagana (Obrana), kde poznal svou budoucí manželku Sonju Gelmanovou. Kromě toho se začlenil do Dělnické strany Izraele, předchůdkyně nynější Strany práce. Gurion ho zde pověřil náborem členů do branných sionistických složek a nákupem zbraní, později jej podporoval v dalším postupu na ministerstvu obrany. Tato klíčová politická vazba umožnila Peresovi oficiálně navštívit USA, vystudovat zde na elitních univerzitách ekonomii, a především navázat důležité styky. V mezinárodní politice se také našel. Třebaže ho nekrology často vykreslovaly jako velkého snivce, byl spíše neúnavný realistický, ba tvrdý politik. Koneckonců později z pozice ministra obrany rozhodl o přepadu letiště v ugandském Entebbe.

Po návratu (roku 1948) do nedávno zformované vlasti rozvíjel diplomatické styky s Francií a vyjednával nákup moderních zbrojních technologií. Poté stál u počátků izraelského jaderného programu. Postupně, a nikoliv bez ústupů ze slávy, se třikrát stal ministrem zahraničí a třikrát premiérem. O tento post se však, stejně tak jako o vedení své levicové strany, léta střetával s partajním rivalem Rabinem.

Zůstával stálicí izraelské politiky, i když nikdy nedosáhl ikonického věhlasu jejího Žižky – jednookého Moše Dajana, energické předsedkyně vlády Goldy Meirové nebo právě Rabina.

Suverénně nejvíce proslulosti si získal díky utajovaným rokováním s arabským předákem Jásirem Arafatem, neboť ta vyústila v mírové dohody z Osla. Stisk ruky vynesl aktérům, bývalým hrdinným válečníkům – případně teroristům, jak kdo chce – Nobelovou cenu míru. Zahraniční politika „území za mír“ však vyvolávala v Izraeli rozporuplné reakce. Jejich důsledky dokonce nepřímo ovlivňují vztahy mezi tamější levicí a pravicí podnes. Vyhrocení reality vyvrcholilo roku 1995 vraždou Jicchaka Rabina během mírové demonstrace. Atentátníkem byl však Izraelec a nejspíš jen Štěstěna přikryla svými perutěmi vedle stojícího Perese.

Viditelně otřesený politik nebyl s to Rabinova odkazu využít. Proces směřující ke konci nenávisti – rovněž kvůli jím zahájené operaci Hrozny hněvu – se zastavil a ani podpora amerického prezidenta Billa Clintona nezabránila jeho volební porážce novým předákem pravicového Likudu Benjaminem Netanjahuem. Perese potom v čele Strany práce nahradil Ehud Barak, přičemž Netanjahu zůstává nejvýraznější postavou izraelské politické scény i opětovně voleným premiérem.

V roce 2000 je Peres po sexuálním skandálu svého předchůdce napodruhé zvolen devátým izraelským prezidentem, čímž se ocitl v pozici „moudrého starce“ hodnotícího veřejné dění. Výrazněji ovlivnit se je pokusil roku 2005, kdy přestoupil do centristické strany Kadima (Vpřed) tehdejšího premiéra Ariela Šarona. Byla to zásadní rána straně, v níž Peres strávil tolik let, a přispěla ke změně pojetí „levicovosti“ ve Státě Izrael. Strana práce byla po léta pod vlivem členů východoevropského původu a jejich potomků, odborářů či někdejších nacionalistických partyzánů. Nejpozději kolem roku 2000 se ovšem začaly formovat nové levicové proudy, stojící již mimo tradiční politické strany. Ty se stavějí kriticky vůči tradičním stranickým uskupením, přičemž „starou“ levici vnímají jako příliš konzervativní.

Peres tomu všemu možná rozuměl víc, než by se zdálo. V rámci svých možností se nadále věnoval podpoře různých izraelsko-palestinských projektů, čímž pokračoval v politice z Rabinovy éry. Přitom se svým způsobem vrátil k časům mládí, když propagoval nejnovější technologie. Zařídil si například i (s nadsázkou provozovaný) kanál na YouTube, používal Facebook. Pochopil totiž sílu nových zbraní – informací a komunikace.

Pavel P. Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel P. Kopecký

Peresova smrt – přetržení červené niti

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu