Antonín Rašek

Turecko – další evropská starost

Vlny uprchlíků prořídly, zatím jich přišlo kolem čtvrt milionu, ale jen v Turecku je jich ke třem milionům a na jih od Evropy milionů desítky. A k tomu se v Turecku po dosud dostatečně nevyjasněné vojenské vzpouře upevňuje autokratický režim prezidenta Erdogana.

Z geostrategického hlediska je v Evropě nejdůležitější osa Paříž – Berlín – Varšava – Kyjev – Moskva. Na ní se v historii odehrávala nejvážnější vojenská střetnutí. Strategicky významná je také linie směřující jihovýchodně z Berlína přes Balkán do Turecka. Turecká republika má pro Evropu jako spojnice s Blízkým a Středním východem klíčový význam. Aktuálně proto, že tam probíhají vojenské operace, a to zvláště proti Islámskému státu. Turecko je členem Severoatlantické aliance a víc než půl století usiluje o členství v Evropské unii. Politicky se hlásí po pádu Osmanské říše k odkazu zakladatele republiky Mustafy Kemala Atatürka. V očích Turků je pravděpodobně významnější osobností než pro nás Tomáš Garrigue Masaryk.

V polovině července se nevýznamná část turecké armády pokusila o vojenský převrat, v posledních desetiletích již pátý. Základním politickým problémem Turecka je střetnutí liberalismu a sekularismu s úsilím o vybudování politického systému na islámských základech. Nezdařený pokus o převrat liberální orientaci oslabil a pomohl prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoganovi postupně přejít k prezidentskému systému.

Síly občanů liberálně a sekulárně uvažujících a těch stranících islámskému pojetí státu jsou zhruba vyrovnané. První mají převahu od Istanbulu k Ankaře, druzí od Ankary na východ. Aktuálně je diferenciačním znakem fakt, zda se člověk staví na stranu v USA žijícího údajného strůjce vojenského převratu Fethullala Gülena, nebo na stranu prezidenta Erdogana. Toto rozdělení bylo také základním kritériem politických čistek. Podobně jako po 21. srpnu 1968 byli u nás vylučováni a propouštěni stoupenci Alexandra Dubčeka.

Změny v politickém uspořádání Turecka jsou vážným problémem pro NATO i Evropskou unii. Ta se musí postarat o dodržení dohody o uprchlících. Vydírání nebo hrozba, že Turecko přepraví uprchlíky k hranicím, by evropští představitelé měli posuzovat jako akt agrese.

Erdogan drásá nervy i Alianci

Je to trochu hororová situace. Stačí se začíst do preambule Severoatlantické smlouvy: „Strany této smlouvy potvrzují svou víru v cíle a zásady Charty OSN... Jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu.“

Představitelé Aliance to mají těžké. Tedy pokud chtějí zachovat alianční soudržnost politicky korektně. A to je v NATO nepřekročitelné pravidlo. Zvláště objevují-li se v médiích titulky jako Krizi NATO zažehl pokus o puč v Turecku, Aliance se kvůli Turecku otřásá v základech, Erdogan vládne jako Stalin, Turecko si bez obav dělá, co chce ap.

Deutsche Welle dala najevo, že Aliance a Turecko jsou spojenci, ne přátelé. Natoaktual.cz zase napsal, že i přes spolupráci s Ruskem zůstává Turecko cenným spojencem a jeho členství v Alianci je nezpochybnitelné.

I přes nejistý a obtížně odhadnutelný vývoj ankarského režimu aliančnímu vedení nezbývá než Turecko v NATO udržet. Má mezi Evropou a Blízkým východem klíčovou geostrategickou polohu, disponuje mj. druhou nejsilnější alianční armádou, má na svém území vojenské základny. A ovládá úžiny spojující Černé a Středozemní moře a tím i přístup ruských lodí do Atlantiku.

Turecká armáda je po puči výrazně oslabena. Podobně jako v třicátých letech minulého století po zatčení maršála Tuchačevského Rudá armáda. Erdogan si ale po čistkách může být jistý, stejně jako kdysi Stalin, věrností nově jmenovaných nejvyšších velitelů.

Turecká armáda ale zároveň konečně začala bojovat proti Islámskému státu. Současně válčí s kurdskými povstalci, které NATO považuje za spojence. To naznačuje, že vliv Aliance na Turecko slábne. Mezi Ankarou a USA existuje dokonce napětí. Údajně kvůli podílu Američanů na vojenském puči. Kdyby to byla pravda, podle expertů by Erdogan už nevládl.

Snaha generálního tajemníka Jense Stoltenberga přimět turecké vedení, aby dodržovalo demokratické principy a lidská práva, zůstala bez odezvy. Možná proto, že jeho výzva byla prezentována v obecné podobě. Jako by na tom Alianci nezáleželo. A to nejen pokud jde o Turecko. V době studené války totéž platilo i pro Řecko a Portugalsko.

Nejvážnější komplikací je inklinace Turecka k Rusku. O puči údajně na základě zjištění ruské rozvědky Erdogana informoval přímo Vladimír Putin. V této souvislosti se začalo také hovořit o ose Moskva – Ankara – Teherán. To by v blízkovýchodním prostoru i v Evropě znamenalo novou geopolitickou situaci. Navíc se sbližování děje v době, kdy probíhá diskuse o tom, zda je hlavní bezpečnostní hrozbou Rusko, nebo migrační krize.

I když rusko-turecké vztahy prošly v krátké době řadou změn a stále se vyvíjejí, pro Alianci představují problém. Turecko má vůči NATO v ruce řadu trumfů, které mu umožňují licitovat. Přesto je Turecko závislejší na Západu než Západ na Turecku.

V tom je naděje, že se vývoj bude ubírat žádoucím směrem, Aliance nebude muset Turecku cenzurovat zásadní informace, stahovat odtud vojenské kapacity včetně jaderných zbraní, nebo dokonce uvažovat o jeho odchodu například v případě, kdyby chtělo zásadní alianční rozhodnutí blokovat. Pokud Erdogan nespekuluje s tím, že členství v NATO ukončí sám.

Antonín Rašek

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Turecko – další evropská starost

Erdogan drásá nervy i Alianci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu