Blanka Kalinová

(Ne)štastná Francie na prahu volebního roku

Na jaře 2017 bude Francie volit (možná nového) prezidenta a parlament. Během dlouhé volební kampaně hraje téma národní identity důležitou roli, a to nejen jako argument extrémní pravice proti imigraci. Jedním z rysů francouzské identity se zdá být převládající pesimistický soud obyvatel Francie o jejich vlastní situaci, který statistická data nutně nepotvrzují. O čem tedy vypovídá současná francouzská „deprese“, jak se s ní vypořádávají Francouzi a může nějak ovlivnit nadcházející volby?

Srovnání s jinými národy nebo zeměmi bývá první a určitým způsobem snazší krok ve vymezení vlastní specifičnosti. Ponecháme-li stranou mezinárodní žebříčky ekonomické úrovně a vyspělosti, které vypovídají především o geopolitické situaci jednotlivých zemí a jejich hospodářské politice, nezbývá než se uchýlit k ukazatelům, jež se snaží zachytit rozdíly ve způsobu života a v postojích obyvatel v různých zemích. Takových srovnání dnes přibývá právě proto, že klasické klasifikace podle výše hrubého národního produktu a čistě hospodářských kritérií jsou kritizované jako nedostačující, ne-li dokonce zkreslující skutečný stav země. Množí se veřejné ankety, ve kterých občané hodnotí svou materiální nebo zdravotní situaci, spokojenost s daným stavem a své životní vyhlídky. Případ Francie je ojedinělý v tom, že většina existujících mezinárodních srovnání a anket vykazuje propastný rozdíl mezi relativně dobrou pozicí Francie v měřitelných kritériích životní úrovně a systematicky pesimistickým soudem Francouzů samotných o vlastní situaci.

Fakta proti pocitům

Index vypracovaný OECD je zajímavý tím, že kombinuje objektivní, statisticky měřitelná kritéria spolu se subjektivním hodnocením některých aspektů, které přispívají k „lepšímu životu“. Navíc umožňuje vypočítat si svůj index podle vlastního žebříčku sledovaných kategorií, tedy např. upřednostnit životní prostředí a dosažitelnost zdravotní péče před příjmy či kvalitou bydlení. Podle standardizovaného „indexu lepšího života“, ve kterém objektivní kritéria jako zaměstnanost, kvalita školství a zdravotnictví mají v poměru větší váhu než kritéria subjektivní, jako jsou životní spokojenost nebo rovnováha mezi pracovním a soukromým životem, se Francie řadí na 18. místo mezi členskými zeměmi OECD. Nachází se tak nejenom za obvyklými vítězi, jako jsou Norsko a Austrálie, a před očekávanými outsidery, jako jsou Jižní Afrika nebo Mexiko, ale i za svými evropskými partnery Německem, Velkou Británií a Belgií. Pro Francii je příznačný rozpor mezi měřitelnou realitou (relativně vysoké průměrné příjmy, rozvinuté školství a zdravotní péče) a subjektivním názorem občanů na své životní poměry. Francouzi sice oceňují rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, kterou jim umožňuje zákon o 35hodinovém pracovním týdnu. Ovšem jejich „životní spokojenost“, stanovená anketou, se nachází pod průměrem mezi třiceti osmi sledovanými zeměmi.

K podobnému závěru dochází zpráva vydaná v říjnu 2016 institucí France Stratégie, která je přidružena k úřadu předsedy vlády. Upozorňuje na francouzskou „národní depresi“, k níž na základě existujících statistických údajů nutně nejsou pádné důvody. Osm Francouzů z deseti míní, že sociální nerovnost za posledních pět let v zemi stoupla, a každý třetí se obává, že upadne do chudoby. Statistiky přitom ukazují jinou – optimističtější – skutečnost: na rozdíl od např. Německa nebo Španělska je ve Francii sociální nerovnost menší a v posledních letech dokonce dále zeslábla a početní stav a podíl příslušníků tzv. střední třídy v celkové populaci stoupá.

Francouzská skepse panuje i ve vztahu k budoucnosti. Víc než polovina Francouzů považuje svou situaci za horší, než jakou znali jejich rodiče, a očekává, že jejich děti budou žít hůře než oni. Je to o celou třetinu více, než se takto soudí v Německu. Podle dostupných dat je však vývoj ekonomické situace mladé generace ve srovnání s generací jejich rodičů spíše vzestupný, případně podobný, a jen z 22 procent zaostává. Tento zakořeněný francouzský pesimismus má konkrétní negativní dopady. Podle roční zprávy o stavu Francie v roce 2016, vypracované Ekonomickou, sociální a environmentální radou, obecná nedůvěra v budoucnost způsobuje, že soukromé a veřejné investice hlavně do vědy a rozvoje ve Francii jsou v porovnání kupříkladu s „optimistickým“ Německem nižší. Tento trend pak nevyhnutelně ovlivní negativně hospodářské perspektivy země.

Důvody francouzské deprese

Sami Francouzi dnes hledají příčiny svého pesimismu a obecně rozšířené skepse ohledně současné situace a budoucích perspektiv. Ve svém článku pro francouzský večerník Le Monde uvádí spisovatel Michel Houllebecque hned čtyři důvody pro současnou francouzskou „blbou náladu“. Pesimismus má podle něj důvod jednak historický. Vyplývá ze ztráty velmocenské pozice Francie ve světě. Silnější je však příčina sociální, jejímž zdrojem je cosi jako společenská empatie, soucítění Francouzů s nezaměstnanými a sociálně slabšími spoluobčany. Jak nebýt nespokojen, když je kolem tolik neštastných lidí? Potvrzuje to i fakt, že Francouzi mluví o své osobní situaci a perspektivách povětšinou optimističtěji, než když se vyslovují k vývoji společnosti a země jako celku. Nemalou úlohu tu také hraje francouzské školství a tradiční metody výchovy, kde se zásadně šetří s pochvalou a největší možné ocenění je „může dokázat víc“. Ostatně, konstatuje Houllebecque, ve Francii je „optimista považován za blbce“ a platí tu staré čínské přísloví „les, který roste, je slyšet méně, než strom, co padá“.

Dlouholetý pozorovatel a komentátor francouzského politického dění Alain Duhamel ve své nedávno vydané knize Francouzské politické patologie diagnostikuje hlavní syndromy typicky francouzského sklonu zveličovat hospodářské a politické krize a poddávat se kolektivnímu pesimismu. Podle Duhamela příslovečná francouzská tendence vyjadřovat vehementně a masově nespokojenost, v minulosti ústící v revoluce, dodnes odrazuje politickou reprezentaci pouštět se do radikálních reforem, které nevyhnutelně narazí na hlasitý odpor té či oné skupiny počínaje studenty odmítajícími jakkoukoliv školní reformu a odpůrci homosexuálních svazků konče. Rozsáhlá a aktivní komunita francouzských esejistů ochotně vynalézá další argumenty pro převládající melancholii v pamfletech o „neštastné identitě“ (Alain Finkielkraut) nebo francouzské sebevraždě (Eric Zemour) a přispívá tak k francouzskému requiem.

Už dříve nemohl francouzský politik existovat, aniž by vydal knihu, a volební primárky na pravici a levici, které nutí kandidáty vyhranit se i vůči svým stranickým kolegům, ještě zostřily franko-francouzskou literární guerilu. Nicolas Sarkozy tak nedávno zahltil knižní trh hned dvěma bestsellery (po Francii pro život v lednu Vše pro Francii v srpnu 2016), zatímco prezident Hollande ještě dodal k poklesu své už beztak slabé popularity knihou rozhovorů Co by prezident neměl říkat. Alain Duhamel stejně jako francouzští politikové nakonec přiznává, že je snazší stanovit diagnózu francouzské deprese než ji léčit. Hollandovo tvrzení, že „to jde k lepšímu“, si vysloužilo jenom sarkasmy novinářů v duchu bonmotu nedávno zesnulého odborového předáka George Séguy, který řekl na adresu Jacquesa Chiraca už v 70. letech: „Jestli vidí světlo na konci tunelu, tak je to proto, že jde pozpátku a plete si vstup s východem.“

Léčíme se

V poslední době se francouzská veřejnost a tisk mobilizují, aby překonaly převládající francouzskou skepsi a nespokojenost. Večerník Le Monde uveřejnil během léta sérii článků pod společným titulkem Nadchnout se světem, kde se řada známých ekonomů a filozofů vyjádřila k francouzskému zlozvyku vidět všechno černě. Někteří z nich upozorňují na francouzské vymoženosti, které zdaleka nejsou samozřejmostí v jiných vyspělých zemích, jako jsou zmíněná kratší pracovní doba a delší prázdniny francouzských zaměstnanců, rychlostní vlaky umožňující dostat se např. z Paříže do Marseille za 3 hodiny, nebo všude dostupné mateřské školy a fakt, že většina francouzských seniorů nemusí odcházet do specializovaných zařízení a může zůstat doma díky rozvětvené a finančně dostupné domácí péči. Jeden z důvodů zakořeněného pesimismu Francouzů vidí oslovení ekonomové v převládající frustraci ze stále nepřicházejícího hospodářského růstu, který je ještě, i když neoprávněně považován za hlavní podmínku pokroku a zlepšování životní úrovně.

Filozof Michel Serres zase vyzývá své spoluobčany ve své poslední knize Darwin, Bonaparte a Samaritán, filozofie dějin povznést se nad bezprostřední někdy skutečně nepovzbudivou realitu a snažit se vidět naši dobu a historii lidstva vůbec v širším horizontu. Připomíná, že od svého vzniku za posledních 70 let Evropská unie nezažila válečné střetnutí, což je poprvé od Trojské války. Přimlouvá se také za zbavení se anthropocentrismu, úzkého pohledu na vlastní historii, a chápat lidstvo nikoliv jako střed okolního prostředí, ale jako jeho součást. Obdobný metodologický posun a změnu pohledu, i když v konkrétnější rovině, navrhuje Jacques Attali, ekonom, esejista, bývalý poradce prezidenta Mitteranda. Propaguje tzv. pozitivní ekonomiku, která oproti té existující, privilegující rychlý zisk, klade důraz na blahobyt příštích generací a upřednostňuje ekologickou udržitelnost, sociální dialog a dlouhodobou trvanlivost výrobků.

Na světě ale nejsou jenom velké ideje a francouzská deprese se může léčit také drobnými zásahy. Ještě před pařížskými atentáty se bývalý ministr průmyslu nechal hrdě fotografovat s typickými francouzskými výrobky, např. modrobílým pruhovaným tričkem. Po pařížských atentátech se dočkala svého návratu nejenom francouzská vlajka, ale do módy se vrátily i jiné tradiční symboly staré Francie jako sendvič s máslem a šunkou či pétanque, dokonce stoupla popularita bývalého prezidenta Chiraca.

Pesimismus jako národní identita?

Přes chvályhodné úsilí některých esejistů, novinářů a marketingových poradců najít důvody k optimismu se však zdá, že francouzský pesimismus patří k francouzské identitě, která se stala nevyhnutelným tématem volebních debat jak uvnitř pravice, tak na levici. Ozývají se však hlasy, že diskuse o francouzské identitě je planá, maskuje jenom existující problémy a nepřináší žádná skutečná řešení. Jean Pissani-Ferry, hlavní komisař France Stratégie, organismu, který vypracoval zmíněnou studii o „propastných čarách“ mezi fakty a pocity, soudí, že někdy neoprávněný pesimismus Francouzů je vlastně jasnozřivost zdůvodněná ne nutně jejich konkrétní situací, ale odrážející jejich bezradnost vůči možným rizikům, která přinášejí globalizace, imigrace a konfrontace s jinými kulturami a naboženstvími. Pramení hlavně z nedůvěry v politickou reprezentaci a existující instituce a v jejich schopnost či ochotu hromadící se problémy řešit.

Téma národní identity se tak stává jakýmsi politickým zaklínadlem proti obavám lidí z budoucnosti a volebním sloganem namířeným proti zavedeným politickým stranám, expertům a médiím. Právě proto, že jde víc o pocity než o fakty podložené analýzy, je možné, aby se jich zmocnili „amatéři“ a osobnosti často v opozici vůči tradičním stranám a bez artikulovaného volebního programu. Předvolební ankety a předpovědi se ukazují nezpůsobilé předpovědět reakce nespokojené „tiché většiny“, jak se potvrdilo v případě brexitu a amerických prezidentských voleb. Převládající pesimismus Francouzů, jenž je jistě také výrazem jejich stoupající nedůvěry v politiky a politiku, znamená, že nadcházející volební kampaň se nevyhne zjednodušující demagogii a výsledek voleb může být popřením legitimity stávajících politických sil, ať už jde o tradiční levici či pravici.

Blanka Kalinová (1947), PhDr., vystudovala filozofii na UK a ekonomii ve Francii; do roku 2012 působila jako ekonomka v sekretariátě OECD, kde spolupracovala na řadě studií především v oblasti obchodní a investiční politiky; žije v Paříži.

Obsah Listů 6/2016
Archiv Listů
Autoři Listů

Blanka Kalinová

(Ne)štastná Francie na prahu volebního roku

Fakta proti pocitům

Důvody francouzské deprese

Léčíme se

Pesimismus jako národní identita?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu